Meduňka,  Pro inspiraci

Pro inspiraci a k zamyšlení: Ve víru proměny

Autorem následujícího velmi zajímavého článkus podtitulem O příčinách a smyslu epidemie je náš občasný spolupracovník Jiří Glabazňa. Vzhedem k rozsahu textu vám dnes nabízíme jeho první polovinu, druhou část najdete na našem webu příští týden.

 

Šířící se pandemie čínského koronaviru proměnila během pár dní náš život. Zavření škol, hranic a restaurací, ukončení kulturních a sportovních akcí spolu s karanténami a rouškami změnilo jeho rytmus a přesunulo nás do jiného běhu času. Ve společnosti se rozšířila panika, i mnoho z těch, kdo neonemocněli, se náhle muselo potýkat se strachem o život a zdraví, ať už své, nebo svých blízkých. Zároveň se strachem z nejisté budoucnosti se navzdory nepříznivým podmínkám objevila i solidarita, vzájemná nezištná pomoc, humor. Pohled do médií každodenně přináší nová data o počtu nakažených, uzdravených a zemřelých, o distribuci zdravotnických pomůcek, o vývoji v jiných zemích. Vedle toho nám „pomalejší“ čas nabízí prostor položit si klíčovou otázku: Proč? Jakou má toto dění příčinu? Jaký má smysl? A dá se na tyto otázky vůbec odpovědět?

 

Bezútěšnost materialismu a širší horizonty
Takzvaný vědecký světový názor, který se šíří od dob renesance a je dnes v západním světě a v mainstreamových médiích převládajícím myšlenkovým proudem, nabízí jen omezený prostor pro odpověď. Uznává totiž jen existenci hmoty, respektive toho, co jde „změřit a zvážit“. V 18. století jeho představitelé rezignovali na poznávání všeho, co je skryto pěti lidským smyslům, a později začali skutečnost, že by něco takového mohlo existovat, popírat úplně. Ještě později se k tomu přidal výsměch a arogance vůči těm, kdo tvrdili něco jiného nebo se takovým poznáním zabývali.
Stejně jako vše, i tato pandemie je tedy v očích „klasické“ vědy výsledkem zcela náhodných hmotných procesů. Příčinou je tedy fakt, že virus, který dosud žil jen ve zvířatech (netopýrech, cibetkách, luskounech), se uchytil v člověku. A začal se šířit, mutovat, oslabovat a zabíjet. Na vině jsou „Číňané, kteří jedí zvířata a mají špatnou hygienu“. Anebo, pokud se podíváme na alternativní weby: virus unikl z laboratoře, kde se vyvíjejí biologické zbraně a na vině jsou ti, co jej neuhlídali, nebo dokonce úmyslně vypustili mezi obyvatelstvo. Otázka po smyslu v tomto myšlenkovém rámci není vůbec možná. Maximálně jej lze vidět v hledání hmotného východiska, tedy nalezení léku, či způsobů, jak se viru vyhnout, prevenci.
Čistě materialistický pohled je tak nevyhnutelně spojen s prázdnotou, strachem, s křivdou, snad i zoufalstvím. Náhodou zmutoval, náhodou se uchytil v člověku a také „chytit“ jej lze náhodným přenosem. Od lidí, kteří přijdou do kontaktu s nakaženým, jej někteří chytnou, jiní ne. Stačí se „nešťastně“ dotknout madla v MHD. Riziko snížit pravidelným mytím rukou, rouškami atd. atd.
Nabízí se nám však i jiný pohled.  Příčiny dění ve hmotě jsou skryty na hlubších úrovních, které nejdou postřehnout tak snadno, ale přesto to možné je. Existence člověka i světa má konkrétní smysl/určení a vše se děje v souladu s tímto smyslem. Ve starověku a středověku nabízelo tento rámec to, co nám dnes zůstalo jako náboženství a náboženský (též magický) pohled na svět. Často se dnes jedná o vyprázdněné myšlenkové formy bez skutečného obsahu a pro moderního člověka je to méně srozumitelný jazyk než pro naše předky, přesto jeho význam přetrvává i dnes.
Kromě toho je tu moderní věda, která materialismus 18. a 19. století již překonala. Část současných vědců se dívá na svět očima nového paradigmatu a říká, že to, co je hmotné, je pouze malou součástí všeho, co existuje. Nehovoří o Bohu, božstvech a bytostech, spíše o jiných dimenzích a rozměrech reality. Používá moderní jazyk, který je současnému člověku srozumitelnější, na druhou stranu je ve srovnání s náboženskou řečí poněkud „techničtější“, odosobněný.
Z hlediska tohoto staronového světonázoru na „všehomír“ se při hledání odpovědí na naše otázky z úvodu článku otevírají zcela nové, širší horizonty a úplně jiná perspektiva.

Proměna vnitřních úrovní Země
Že to, co vnímají naše hmotné smysly, je jen malým střípkem reality, jakousi viditelnou špičkou ledovce, v tom se shoduje s názory vědců nového paradigmatu slovinský sochař a geomant Marko Pogačnik (*1944). Ten v sobě vyvinul senzibilitu vůči skrytým, nehmotným dimenzím přírody a krajiny a vytvořil i díky tomu během svého života pozoruhodné dílo.
Marko Pogačnik již déle než dvacet let upozorňuje na to, že jsou v běhu zásadní změny: „Podle mých dlouholetých systematických pozorování je éterný prostor Země momentálně vtažen do dalekosáhlé transformace. Může to znít překvapivě, protože téměř nic z této proměny není navenek vidět. Odehrává se na jemných rovinách zemského prostoru. V únoru 1998 jsem zaznamenal první známky toho, že vznikají nové základy reality, kterou známe.“
Marko nazývá tento proces zemskou transformací a vidí její smysl ve změně koexistence planety s lidskou civilizací.
Můžeme si představit tuto proměnu Země jako pokus o sebeléčení.  Během milionů let evoluce se Země naučila překonávat všechny možné překážky. Dokonce i propast ekologické destrukce může být prostě jen jednou z dalších překážek. Z naší zkušenosti víme, že překážky nemusí být jen něčím, co je potřeba dát pryč, mohou být také příležitostí k novému učení. Možná proto se Země rozhodla zahájit celkovou transformaci svého uspořádání raději než odstranit překážky pomocí ekologické katastrofy.  Je zřejmé, že Země není jen a pouze fyzickou planetou. Je obklopena biologickými, energetickými a emocionálními sférami, které umožnují vývoj mnoha forem života na jejím povrchu. V epoše, která se nyní uzavírá, hrály hlavní roli éterné složky blízké hmotě. Tedy přesně ty rozměry prostoru, které jsou nejvíce ovlivněny ekologickou destrukcí. Ty se nyní hroutí a stahují, ale zároveň jsou nahrazovány novou, multidimenzionální strukturou prostoru. Z praktického hlediska to znamená, že navzdory intenzivním, dokonce osudovým změnám, které se odehrávají na neviditelných energetických a emocionálních úrovních, život na Zemi pokračuje ve svém normálním kurzu.
Tato proměna se dá nejlépe přirovnat ke svlékání hadí kůže.  Stará kůže už je příliš těsná a místy děravá. Žádný problém! Pod ní roste nová volnější kůže, která umožní hadovi pokračovat v růstu. Jakmile bude nový oděv připraven, starý se může zahodit a had se bude moci radovat z nového.“
K aktuální situaci epidemie koronaviru ve svých komentářích k pravidelným meditacím sítě Lifenet napsal:
„Hloubka, ve které se lidská kultura momentálně nachází, je zapříčiněna nejmenšími bytostmi na Zemi. Rodina mikrobů a virů je nejstarším životním společenstvím, starým miliardu let.  Ztělesňují moudrost Země a její schopnost udržet planetu při životě. Co nám chce sdělit rodina mikroorganismů tím, že vyprázdnila naše ulice a dostává do karantény celé národy?
Je na čase probudit se a rozpoznat, že lidé zdědili od planety Země onu nádhernou vlastnost být kreativní bytostí, jako je ona sama. Být kreativní může znamenat vytvořit zdraví a mír, ale také zrušit konflikty. Protože ale mnoho lidí si není vědomo tohoto hodnotného daru a nejednají jako vědomé, milující bytosti, obrovské a silné společenství mikrobů vyhlásilo poplach. Slyšíme ho? Rozumíme proč – nebo jednáme pouze ze strachu?“

Návod na přežití v roce 2020
Desetiminutové video s tímto názvem, natočené v roce 2018, je ke shlédnutí na youtube. Během března zaznamenalo nebývalý nárůst sledovanosti. Vystupuje v něm další osobnost s pozoruhodným vhledem do vnitřních úrovní reality, ruský léčitel a diagnostik Sergej Lazarev.  Ve videu téměř „prorocky“ mluví o březnu 2020 jako o období, kdy začne naplno fungovat tzv. „nová energetika Země“. Zmiňuje velkou pravděpodobnost výskytu epidemií, zemětřesení a dalších obtíží.
Příčiny životních i civilizačních pohrom vysvětluje na příkladu jednotlivce: „Často se stává, že chytrý, talentovaný, energický člověk začíná vydělávat velké peníze, získává vliv a zdá se mu, že řídí svět. Objeví nové formy byznysu a získává úspěch, ať se zabývá čímkoliv. Nenápadně v něm vzniká pocit výjimečnosti, prvenství a  nadřazenosti nad jinými. Může to být jakákoliv maličkost, různé nuance v naší duši, zvenčí se chová korektně, neporušuje zákon, neboli – z lidského hlediska je všechno krásné. A najednou jej potkají nepříjemnosti a neštěstí.  Existuje takové rčení – „přišla bída, otvírej vrata“.
Sergej Lazarev považuje za příčinu oslabení imunity, nemocí i osudových neštěstí tzv. vnitřní agresi, která poškozuje naši psychiku. „To, co nazýváme duší, je v podstatě naše podvědomí, nebo nevědomí. A podvědomí nás řídí z 95 až 97 procent. Proč? Protože v našem podvědomí se uchovává informace o minulosti i budoucnosti. Ono ví o mnoho více než naše vědomí. Proto se řídíme našimi hlubinnými emocemi. Takže když ty nejsou v pořádku, když mají nesprávný obraz světa, který se rozchází s reálným hlubinným správným modelem, začínají se objevovat problémy. Můžeme se obrátit na lékaře, ale to je málo efektivní. Je třeba se zamyslet také nad stavem duše. Ale co je nejdůležitější – dřív než nám začaly nepříjemnosti a neštěstí, musíme hodnotit kvalitu života ne podle peněz, podle úspěchu, ne podle statusu, stability a bohatství, ale podle kvality našeho charakteru a citů. Když se u nás objevuje pocit pohrdání a nadřazenosti, když odsuzujeme, když jsme depresívní a urážíme se, tak jsme už nemocní. Jen o tom ještě nevíme. Nemoc začíná v duši.“
A co říká Sergej Lazarev k původu koronaviru?
„Nejsem přívržencem spiknutí, konspirací. A nakonec jakékoliv spiknutí se také děje z vyšší vůle. Takže, když budeme hledat viníky, nikdy se nedopracujeme blízko k pravdě. Je třeba pochopit zákonitost toho, co se děje. Za lidmi, dokonce i za organizátory nějakého procesu, je nutno vidět vyšší zákonitosti. Virus zmutoval. Nacházel se a pěkně si žil v nějakých živočichovi, potom najednou zmutoval a pro člověka se stal nebezpečným. Otázka zní: proč zmutoval a kde mohl zmutovat?“
Není podle něj náhoda, že se tato epidemie vyvinula právě ve Wu-chanu: „Čína je vůdčí zemí. Snaží se ovládnout celý svět ekonomicky i politicky. Čína je na vzestupu. A pocit nadřazenosti, jakoby Boží vyvolenosti, se začíná objevovat stále jasněji a zřetelněji. To je to, co se nazývá pýcha. Jak je možno vyrovnat energetiku velkých skupin lidí, u kterých sa objevil pocit nadřazenosti, jako výsledek uctívání blahobytu, úspěchu, peněz, stability? Je třeba je této stability zbavit. Musí přijít infekce, která musí udělat to, čemu se říká „ponížení osudu“. Jak reaguje člověk, který uctívá blahobyt s velkou pýchou? Jak reaguje na údery osudu? Vnitřně je nepřijímá a uráží se.  Cítí se ukřivděný. A toto většinou zasáhne plíce. Proto se musí objevit choroba, reakcí na kterou budou problémy s plícemi. A čím víc je člověk připoutaný ke stabilitě, tím těžší průběh u něj bude nemoc mít.
Dávno jsem si u pacientů všiml, že když je člověk přísný, nesmiřitelný a nepřátelský, nepřijímá změny v osudu, tak mívá často problémy s plícemi. A současný virus je, jakkoliv je to divné, podvědomý pokus lidstva zachránit svoji duši od rozkladných tendencí…“