Silvestr a Nový rok

Milí čtenáři a meduňkoví přátelé,
děkujeme za celoroční přízeň a za to, že jsme se vzájemně potkávali prostřednictvím jak „papírové“ Meduňky, tak tohoto webu a sociálních sítí. Rok 2025 je už skutečně „za dveřmi“ – a my všichni z meduňkového týmu vám do něj přejeme vše dobré a ještě lepší -:) – a Meduňka tady bude pro vás i v roce 2025, aby pomáhala pečovat o zdraví těla i duše, inspirovala k radosti, tvořivosti a vůbec k dobrému životu. Šťastný nový rok všem!!

V lidovém kalendáři je poslední den v roce připsán sv. Silvestru, jako nezávazná památka papeži (zemřel r. 335, církev spravoval v letech 314-335), patronu zedníků a kameníků, domácích zvířat, dobré úrody krmiv. Za jeho pontifikátu došlo k proměně pohanského Říma v křesťanský, vyrůstaly nejvýznamnější římské chrámy. Jméno papeže Silvestra se stalo synonymem pro poslední den v roce. S ustavením gregoriánského kalendáře se konec roku spojil s děkovnými bohoslužbami a prosbou o Boží požehnání do nového roku.

Lidové obyčeje přelomu roku jsou různorodé, mnohé dnes živé tradice mají kořeny v předkřesťanských dobách.  Patří k nim magie prvního dne, hlučení a zapíjení, magické akce směřující k ochraně domova, k úrodnosti země a k prosperitě hospodaření, k zajištění pozitivního běhu věcí. Pokračují i obchůzky fantastických masek. Jsou to projevy patřící k rituálu přechodu. Silvestr se stal názvem posledního dne v roce, prožívaného často uvolněně a hlučně, mezi přáteli, v rodině i ve společnosti, což podtrhují bohaté hostiny a zábavy, které se v poslední době přenášejí z restaurací a zábavních podniků i ven na náměstí.   
Silvestrovská noc je vigílií Nového roku, a tak se vyznačovala četnými magickými úkony a věštěním podobně jako noc před svátkem Kristova narození.  Věštby na prahu Nového roku se vztahovaly na počasí a úrodou, zdraví a nemoc či smrt členů rodiny, na lásku a manželství. Věštilo se z lití olova či vosku, házení střevícem, ze slupek cibule z chování psa, z náhodných setkání, z novoročních snů atd. Věštilo se i z věcí ukrytých pod třemi stejnými talíři, namátkou odkrytými. Předvečer Nového roku byl a je provázen hlučením v různých formách a různými prostředky, od střílení z hmoždířů a pušek, troubení na roh, práskání bičem až po současnou pyrotechniku.  Veselé oslavy konce roku, které se staly součástí života české společnosti 20. a 21. století, patří městské tradici. Ve městech se s rozvojem různých spolků rozšířila tradice silvestrovských zábav, jejichž náplní byly žertovné kuplety a písně divadelních  ochotníků, kejklířské výstupy i tzv. živé obrazy. Nezřídla se inscenovala smrt „starého roku“. Už koncem 19. století šlo o poměrně rozšířenou tradici. Na venkově se silvestrovské oslavy s žertovnými scénkami a písněmi zachytily postupně, někde až počátkem 20. století, jako jeden z projevů poměšťování vesnického života.

Nový rok je vnímán jako den dobrých předsevzetí. V tradiční lidové kultuře jde o osudový den podle přesvědčení, že cokoli člověk ten den dělá, bude mít odezvu po celý rok. V široké škále pořekadel je obsaženo, jak se chovat a čeho se vystříhat. První leden platí za důležitý přechodový čas. V pravidlech chování spočívá magie prvního dne. Snahou mladých i starých, chudých i bohatých bylo obléci se do nového, pořídit si alespoň nové prádlo, když nebylo na  víc.  Lidé se hleděli vyhnout všem mrzutostem, hádkám a nepříjemnostem, neboť jak na nový rok, tak po celý rok.
Touha po prosperitě je zakódována v novoročním jídle. Na Nový rok se nejedlo maso z pernaté zvěře, aby neuletělo štěstí, nejedla se ryba, aby štěstí neuplavalo. Hlavním chodem novoročního jídelníčku – a tak tomu bývá dodnes – bylo vepřové maso. Prase je pradávným symbolem plodnosti a blahobytu a za obětní zvíře ho měli už staří Řekové, Římané, Germáni i Slované. Pojídání vepřového masa v den, jímž se začíná nové období, patří také do okruhu projevů magie počátku.      

(zdroj: Eva Večerková: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Vyšehrad 2015)