Knihovnička Meduňky,  Meduňka,  Pro inspiraci,  Psychologie

Krizi středního věku…

… věnovala kapitolu ve své knize OBYČEJNÁ KNIHA O VĚCECH NEOBYČEJNÝCH naše spolupracovnice a autorka několika knih z naší edice Milena Králová. Milena je výborná autorka a navíc moudrá žena a ve své knize dokáže na různé problémy a témata nahlížet neobyčejně, nově a hlavně pohledem vědomé ženy. Kniha stojí za přečtení a je pro vás k dispozici na našem e-shopu www.obchodmedunka.cz A můžete ji také darovat…

Krize středního věku
Tato kapitola bude věnována především ženám, protože píšu o vlastní zkušenosti, protože jsem žena a ženou se cítím každým coulem. A čím jsem starší, tím víc jsem v ženské roli ukotvená a spokojená, ale nebylo by to tak snadné před lety. Do svého ženství jsem totiž musela postupně dorůst, dozrát a dospět. Mohu se s vámi podělit o svůj vlastní příběh a těm mladším snad poskytnout dávku optimismu a naděje – totiž že s přibývajícím věkem je ženský archetyp stále hlubší, sinější, tajemnější a krásnější.
Ale popořádku. Musím přiznat, že třicáté i čtyřicáté narozeniny se mě dotkly mnohem víc než padesáté. Ve třiceti jsem se teprve začínala dotýkat věcí, které přesahovaly materiální svět. Ve čtyřiceti jsem už vnímala spoustu věcí mezi nebem a zemí, těch nad rámec běžného každodenního fyzického života, nedokázala jsem ale ještě vnitřní klid a naději udržet i v náročných situacích. Prožívala jsem své životní zkoušky velmi dramaticky a materiální zabezpečení a fyzický vzhled měly stále velkou váhu v kvalitě prožívání mého života. Samozřejmě, že jsem postupně jako naprostá většina lidí prošla jak krizí středního věku, tak i psychospirituální krizí a troufám si říct, že tuším i co znamená pojem, který nazval svatý Jan od Kříže „temná noc duše“. Jen jsem tehdy netušila, že to, co jsem prožívala a čím jsem procházela, má tyto odborné názvy. Bylo to období nelehké, ale velmi obohacují. Formovalo mě.
S přibývajícími lety a prožitými zkušenostmi pak přicházel a zakotvoval se vnitřní duševní klid, vnitřní radost a jistota, že svět je dobré místo k žití. A dostatek odvahy se o toto přesvědčení podělit s ostatními a mít sílu být oporou pro ty, kdo mě požádají o pomoc. Zároveň s tím ale konečně také rozhodnutí neposkytovat nevyžádanou pomoc, nevrhat se zachraňovat ty, kteří o to vlastně nestojí a potřebují se nejvíc ze všeho zachránit sami. A říct ne, když by opakovaná vstřícnost byla na můj vlastní úkor. Po padesátce se možná ve svém těle cítím za celý život nejlépe.
Dokážu ocenit, že v tomto věku a po porodech dvou dětí moje tělo vypadá tak, jak vypadá, že funguje tak, jak funguje a že mi umožňuje zažívat to, co zažívám. Namísto zbytečného studu za všechny možné a často jen smyšlené nedokonalosti, který jsem v mladém věku prožívala, nastoupil vděk a klid. Tohle jsem já. Stejné je to s duší. Jsem s ní v naprostém spojení, je stejně důležitá jako tělo a tuším, že její význam bude v mém životě stále větší a bude se zvětšovat i její prostor, až si vymění místo s tělem.
Naprosto už rozumím větě, které jsem v mládí moc nevěřila. Mnohokrát v životě jsem ji slyšela od starších či starých žen, ať už skutečných, žijících, nebo ji četla v mnoha rozhovorech nebo životopisech. Je to věta „Nechtěla bych být znovu mladá“. Ani já bych dnes nechtěla být znovu mladá. Nikdy dřív jsem nezažívala takovou vyrovnanost se sebou samou i se světem, pokoru v tom nejlepším slova smyslu, toleranci, určitý nadhled a pocit hlubokého vděku. Myslím si, že tyto atributy v mladém věku ještě pociťovat nemůžeme, že si je musíme odžít a získat je životními zkušenostmi. A mimochodem, skutečně mladá – duševně určitě – se vlastně cítím teprve teď.

Naplněný život
Postoupíme teď proti proudu času a zastavíme se v období krize středního věku, velmi často spojeným s obdobím psychospirituální krize. Neminula ani mne, takže mohu psát o vlastní zkušenosti, a zároveň o zkušenostech mnoha mých přítelkyň a klientek. Krize středního věku přináší hluboký pocit nenaplnění, smutku, stesku, nespokojenosti, pochybností, bezvýchodnosti, úzkosti a deprese. U každého se projevuje s různou intenzitou, ale dopady bývají často dramatické. Ženy si velmi často připadají nemilované, osamocené, nedoceněné, a to i ty žijící ve vztahu. V této době dospívají děti, které začínají odmítat přemíru mateřské péče, odtahují se fyzicky, nechtějí komunikovat, často už opouštějí domov. Rodičům, a matkám obzvlášť, najednou chybí dosavadní životní smysl a cíl jejich úsilí. Přichází pocit, že mládí je pryč a nikdo už je nepotřebuje, a že vlastně nikoho moc nezajímají. Ani vlastní děti.
Dlouhodobá manželství se bez přítomnosti dětí a bez starostí a pozornosti upřených na ně odhalují ve své unavené podobě – stereotypní vztah bez náplně, bez zájmu, radosti, pozornosti a bez vášně. Zejména ženy tento stav nesou velmi těžce. „Něco“ jim chybí, „něco“ je trápí. A to „něco“ chtějí zpět. Chtějí, aby jim to „něco“ poskytl manžel, partner, ale to není možné. Nikdo nám totiž nemůže vytvořit a dát náš vlastní pocit štěstí a naplnění. Vnímavý partner nám v tom může pomoci, ale nemůže ho za nás vytvořit. To platí samozřejmě i v obrácených rolí – ani žena nemůže učinit partnera trvale šťastného. Trvalý pocit štěstí a naplnění je jen a jen práce každého z nás. Je to vlastně samotný smysl života, který máme prožívat plně, spokojeně a radostně.
A absence těchto atributů je počátek psychospirituální krize. Málokdo si uvědomí, že právě to se mu děje. Ale ten pocit jakéhosi zmaru, ta absence „něčeho“, něčeho smysluplného, životní náplně, radosti, cesty, cíle, to je právě ono. Navíc fakt, že děti nás už nepotřebují, časově většinou zapadá právě do doby psychospirituální krize. Teď totiž máme věnovat čas sami sobě – své duši a svému nitru. Nemůžeme se už vymlouvat, že sami na sebe nemáme čas, protože už ho máme.
Mnozí z nás přitom však zjistí, jak těžké je věnovat se sami sobě a být sami se sebou, zkrátka být sami sebou. Poslouchat své myšlenky, porozumět sami sobě, vyhovět si, dovolit si plnit svá přání, začít dělat nové věci a nová rozhodnutí. Většina lidí se snaží o únik za každou cenu. Slouží k tomu zvukové kulisy – puštěná televize, zabíjení času na sociálních sítích, nekonečné telefonáty o ničem, návštěvy, starání se o druhé, kteří to ale vlastně nepotřebují, nebo o to vůbec nestojí apod. Také sem patří vyžadování pozornosti od partnera a nároky na jeho volný čas, pořízení si pejska nebo milence, diety, cvičení, plastické operace, přejídání, alkohol a užívání antidepresiv. Nic z toho však dlouhodobě nefunguje. Ten neklid, to „něco“, co nám tolik chybí, je vlastní duše, která se konečně může hlásit o své potřeby a také to dělá. Naléhavě a hlasitě.
Psýché = duše. Spirituální = duchovní, nadsmyslový. Psychospirituální krizí můžeme projít velmi zdárně a přitom změnit směr svého života. Anebo ji můžeme přebít a umlčet, zkrátka ji ignorovat. Je to jen naše volba a je to naše rozhodnutí, jak naložíme s další etapou svého života. Jestliže ale svou šanci promarníme, nesmíme z toho vinit nikoho dalšího. Staré dobré úsloví nám říká, že jsme to my, s kým budeme žít do konce života a před kým neutečeme, ani kdybychom se vydali na cestu kolem světa. Jak je to pravdivé!
Není jiná možnost, jak žít spokojený život než se smířit sami se sebou, porozumět sami sobě, vyhovět si, mít se rádi, ocenit své dobré stránky a přijmout (ještě lépe změnit) ty své špatné. Důležité je naučit se k sobě přistupovat jako ke svému nejlepšímu příteli. Ignorovali bychom potřeby a přání svého nejlepšího přítele, uráželi bychom ho, posmívali se mu, kritizovali ho, vyčítali mu stále dokola staré věci a odmítali ho? Nebo bychom mu věnovali pozornost, utěšovali ho, povzbuzovali, podporovali ho a oceňovali? Utekl by od nás nebo by v naší přítomnosti rád pobýval?

Koupit Meduňku