Meduňka,  Pro inspiraci,  Psychologie,  Rozhovory

Z listopadové Meduňky: „Chce se po nás práce na duchovním vývoji,“

říká v titulním rozhovoru listopadového čísla Meduňky pedagožka Milena Králová. Milena je autorkou knihy s názvem Obyčejná kniha věcech neobyčejných, která zanedlouho vyjde v meduňkové edici ), s redaktorkou Věrou Keilovou si ale zdaleka nepovídaly jen o této knize, ale i o řadě dalších témat… Nová Meduňka je ke koupi na stáncích PNS nebo na emedunka.cz

Z rozhovoru s M. Královou:

Odkud pocházíš a co tě vedlo k výběru povolání pedagožky? Jaké bylo tvoje vlastní dětství a školní léta?
Jsem rodilá a celoživotní Kladeňačka. Zakořenili zde moji prarodiče a jsem tu skutečně doma. Moc ráda cestuji po celé naší překrásné zemičce, ale když se vracím, vždycky se usměju, když vidím ceduli Kladno. Už dávno není černé a nešlehají tu vysoké plameny z hutních věží, kolem kterých jsem jako dítě jezdila autobusem za babičkou a dědou. Okolí Kladna je krásné – lesy, louky a rybníky najdeš po pár minutách. A moje oblíbené řeky Berounka, Ohře, Jizera, Labe i Vltava jsou pro mě také lehce dosažitelné, i když už jsou za hranicemi okresu.
A jaké bylo moje dětství? Nebylo tak idylické, jak jej prožívaly Děti z Bullerbynu, což je od dětství moje oblíbená kniha, kterou jsem dostala od babičky. Všem dětem na světě bych přála, aby své dětství mohly prožít alespoň v podobných energiích, když už ne kulisách. Nic tak hrozného se mi nedělo, ale když mi bylo pět, moji rodiče se rozvedli. Moje maminka pak přivedla nového strejdu, kterému jsem později říkala tati.
Nebylo to zrovna ideální soužití a po devíti letech se narodila mladší sestra. Přístup k ní a ke mně byl značně odlišný. Dnes už umím pochopit, proč tomu tak bylo, ale jako dítě mě to hodně mrzelo. Bullerbynovské dětství mi ale poskytovali vrchovatou měrou babička s dědou z maminčiny strany i babička (vdova) z tatínkovy. Moc mě později oslovila kniha Radůzy Čáp nejni kondor, protože její dětství bylo postaveno na podobných šablonách jako moje. A zajímavé je, že Radůza nyní bydlí ve stejné kladenské ulici, v níž bydlela moje babička s dědou.

Kudy vedla cesta

Čtenáři Meduňky tě znají jako pedagožku a autorku zajímavých článků na téma výchovy dětí. Co tě nejvíce utvářelo ve tvé pedagogické profesi?
Mojí touhou nebylo stát se učitelkou, ale geny se nezapřou. Moji prarodiče z otcovy strany byli oba učitelé, dědeček byl po dlouhá léta dokonce ředitel školy a babička dostala vysoké ocenění za pedagogickou práci. Také moje maminka byla učitelka. Jasná volba mojí sestry po ZŠ byla střední pedagogická škola. Já jsem se smála, že mě nedostanou.
Vystudovala jsem gymnázium a pak měla následovat vysoká škola. Jenže už v sedmnácti přišla velká láska, po tříleté známosti svatba a dvě chtěné děti. Řadu let jsem pak pracovala ve zdravotnictví, zajímavé zkušenosti mi dala zejména práce na příjmu plicního oddělení, což byla opravdu škola života.
Odtud jsem se náhodou – která jak víme neexistuje – dostala do Speciální školy pro žáky s více vadami, kde jsem získala Montessori národní diplom a udělala si druhou maturitu ze speciální pedagogiky. Pak jsem tam pracovala jedenáct let a ani nespočítám, kolikrát jsem za tu dobu slyšela obdivnou větu: „To já bych dělat nemohl/a!“ Podle mého názoru by to většina lidí dělat mohla, jenom nikdy nezkusili se s postiženými bavit nebo se jim nějak přiblížit. Mě to nesmírně obohatilo a věřím, že i na mne bývalí žáci rádi vzpomínají. Rozhodně se ke mně hlásí, když se potkáme, někteří – dnes už dospělí lidé – mi i telefonují.
Zpočátku jsem ale měla velmi silnou tendenci tyto děti litovat a trápit se tím, co s nimi bude dál, snažit se jim až přehnaně pomáhat apod. Velmi mi tehdy pomohla má starší kolegyně Eva, která mi řekla moudrou větu: „Mileno, ty za osud těch dětí neneseš odpovědnost, ani ho nemůžeš změnit. Jsi tady proto, aby se po dobu, kdy jsou ve škole, měly dobře, a aby si jejich rodiče mohli odpočinout.“
Jako vychovatelka jsem prošla i dětským domovem, což byla další velká zkušenost. Byly tam děti citově deprivované, nešťastné, naštvané na společnost i na život jako takový a bez vize nějaké lepší budoucnosti. Přišla jsem tam s tím svým velkým srdcem a otevřenou náručí, že je všechny spasím, což bylo naivní a nemožné.
Vina není na straně dětských domovů, protože tam se skutečně snaží dělat pro děti maximum. Nemohou ale nahradit city, které dítě nezbytně potřebuje, úzkou rodinnou vazbu, intimitu, sounáležitost a rodičovskou lásku. Nemohou poskytnout soukromí, individuální péči ani osobní vztah. Dětský domov prostě dítě nevychová v tom skutečném slova smyslu „chovat“, tj. chovat v náručí.

Jaké další pedagogické zkušenosti jsi ještě získala a kde?
V mateřských školkách jsem jako učitelka strávila asi sedm let. To byla úplně jiná energie – děti byly zdravé, veselé a „zlobivé“. Neslo to s sebou také úplně jiné nároky a požadavky rodičů. Často byly přemrštěné, jako by právě jejich dítě bylo jediné na světě. Mám zkušenost, že dnešní rodiče jsou většinou rodiče vyžadující a vůči učitelům jsou velmi nároční. Tento postoj však jejich dětem život neulehčí.
Několik let jsem také pracovala na denní/noční dvanáctihodinové směny v Dětském krizovém centru. Tam je pobyt dítěte na rozdíl od dětského domova časově omezen maximálně na rok. Je to přechodná doba, kdy se má vyřešit situace, kvůli níž bylo dítě v Krizovém centru umístěno. Pak se buď vrátí do původní rodiny, nebo jde do pěstounské péče, resp. do dětského domova.
A právě v této životní fázi mě doběhl únavový syndrom, protože k létům náročných povolání se přidaly velmi náročné situace v osobním životě, zejména dlouhodobá nemoc a smrt maminky. Celkové vyčerpání, psychické i fyzické, mě doslova porazilo. Naštěstí jsem v té době už asi patnáct let publikovala, přednášela a dokončila svou první knihu, která vyšla pod křídly Meduňky. Tyto srdeční záležitosti mě v těch třech krušných letech doslova držely nad vodou a drží dodnes.

Můžeš prozradit, co konkrétně ti nejvíce pomohlo zvládnout únavový syndrom?
Mám moc ráda životní princip zvaný „zkušenost nepřímého prožitku“. Proto jsem o tom, jak jsem spadla do únavového syndromu, psala nedávno do Meduňky s přáním, aby něco takového nemuselo potkat ostatní. Proto, že tím procházím, vím totiž něco, co jsem dříve nevěděla. Každopádně to zvládnutí nejde příliš ovlivnit vůlí ani vybojovat silou. Mluvit ale mohu o pokoře, o trpělivosti a o přijetí daného stavu. I zde platí, že všechno zlé je pro něco dobré.
Když jsem prošla tou největší, devastující únavou, která trvala dva roky, uviděla jsem v tom i pozitiva a dary. Dostalo se mi velkého poučení.

A co mi nejvíce pomáhá? Dobré vztahy s vlastními dětmi a jejich partnery i s širší rodinou, s přítelkyněmi, ale i se všemi ostatními lidmi. Také láska, knihy a příroda, která je pro mě skutečně druhým domovem. Bez ní by byl můj život byl pustý. Chodím do ní ráda i sama, protože vím, že tam sama nejsem. Rozmlouvám s vesmírem, s Bohem, prostě s tou nejvyšší energií. Příroda je pro mě chrám, v němž pro tento rozhovor není třeba dalšího prostředníka. Jsou tam se mnou i všechny živly, všechny bytosti – zvířata, hmyz, ptáci, rostliny, stromy a já se cítím být součástí této společnosti. Také mi pomáhá klid a mír, vnitřní i vnější. Už nemusím být všude, všechno stihnout, všemu rozumět, všechno zachraňovat…
A také mi pomáhá pomáhat druhým, nebo se za ně alespoň ze srdce pomodlit, napravovat svoje dřívější chyby a omyly, pochopit je a poučit se z nich. Také je samozřejmě důležitý smysl pro humor. Lidi se smyslem pro humor mám ráda, protože tam je vždycky naděje, zatímco kontakty s lidmi, kteří nemají ani špetku smyslu pro humor, jsou pro mě velmi vysilující. Myslím, že totální absence smyslu pro humor značí velké ego, ukazuje na sebestřednost, pocit velké vlastní důležitosti a neschopnost empatie. A také mi na mé cestě pomáhá nadhled a nadsázka, kdy si ze sebe nebo z určité situace udělám legraci. Stále ale mám co zlepšovat..

Celý rozhovor se sympatickou pedagožkou, zkušenou lektorkou a moudrou ženou Milenou Královou si přečtete v listopadové Meduňce…