Meduňka,  Pro inspiraci,  Psychologie,  Rady a tipy

Cestou k vnitřnímu klidu aneb přijmout to, co je

V současných dnech, kdy jsme zahlceni různými neradostnými zprávami, se může hodit následující zamyšlení, které před časem pro Meduňku připravila Lenka Rogožanová

„Tiše sedím, nic nedělám, jaro přichází a tráva sama roste…“

Lidé jsou navyklí přijímat informace doslovně – poselství je však „za slovy“, takže úvodní citát není nabádáním k pasivnímu nicnedělání, ale ke spočinutí. V současném světě lze najít tři různé přístupy k přijímání reality:

  • Nejčastěji je to odpor a boj, který se projevuje nejen v podobě otevřených válek, ale také v podobě nenávisti, vzteku a například i choroby zvané paranoia.
  • Pasivní podobou je pak vzdání se – kapitulace (nic nemá smysl), končící často syndromem vyhoření nebo depresí.
  • Přijetí dané situace je třetím, nejméně častým způsobem, kdy zůstáváme v klidu, ale po krůčcích se snažíme o změnu k lepšímu. Že někdy stačí udělat jen dva a jindy třeba tisíc, to už je jiná kapitola. Duchovní učitel Eckhart Tolle tento způsob nazývá „vzdát se přítomnému okamžiku, bezpodmínečně ho přijmout, nebránit se přirozenému proudění života“.

Jako příklad bych uvedla tak extrémní situaci, jako byl pobyt v koncentračním táboře za druhé světové války. Rakouský psycholog českého původu Viktor Emanuel Frankl ve své knize „A přesto říci životu ano“ vypráví o svých prožitcích v koncentračním táboře. Přichází zde k poznání, že pokud člověk najde smysl svého života i uprostřed nepředstavitelného utrpení, může dojít k vnitřnímu klidu. Říká: „Příležitost přemístit se do duchovního světa – který SS nemohla zničit – byla nedocenitelná. Duchovní život posiloval vězně, pomáhal mu přizpůsobit se, a tím i zvyšoval šanci na to, že přežije“. Pokud vězeň kapituloval, jeho osud byl krutý – smrt v plynové komoře. Spoluvězni už takový stav uměli poznat – byla to výměna jídla za tzv. poslední cigaretu.
Je náročné v dnešní době uhlídat si vnitřní klid a najít smysl svého života, proto je pro mnoho lidí tak lákavý konzumní způsob „naplnění“. Pasivní sledování televizních pořadů či trvalé sledování sociálních sítí odvádějí člověka od přítomného okamžiku. Můžeme to přijmout jako součást doby a přestat se tím vzrušovat. Anebo čas strávený u televize a na sociálních sítích omezit ve prospěch skutečného života.   

Všechny základní nauky světa od buddhismu přes hinduismus po křesťanství mají pro člověka návod, jak být v klidu, přítomnosti, tady a teď. Nám nejbližší je křesťanství a jeho modlitby. Lidé však většinou vidí slova a hledají (v lepším případě) jejich smysl, neprožívají  „ten stav“, na který „ta slova“ ukazují (je jedno rčení: „Ukazuje-li někdo prstem na měsíc, nezaměňuj prst s měsícem“). V buddhismu jsou to meditace, které vedou člověka k vnitřnímu ztišení. V hinduismu pak opakování posvátných manter (nejznámější je „Óm“ – tzv. prvotní zvuk). Nejsilnějším a jediným trvalým stavem vnitřního klidu je dosažení spokojenosti v jakékoli životní situaci, při každé činnosti, v každém okamžiku – to je opravdová přítomnost. Protože tohoto stavu není zatím každý člověk schopen dosáhnout (kvůli různě silnému egu, které mu to nedovoluje, neboť stále chce něco, co člověk zrovna nemá), existují i jednoduché metody, jak stav vnitřní rovnováhy navodit alespoň na čas. Například:

  • Soustředění se na dech (pomalý hluboký nádech do břicha a pomalý hluboký výdech, vždy nosem).
  • Opakování afirmací „Jsem klidný/á“. „Jsem uvolněný/á“. Mně osobně nejlépe sedí Tolleho  „Jsem tichý prostor“. – Tady člověk může mít těžko nějakou konkrétní představu, která by ho z jeho klidu rušila.
  • Soustředění pozornosti na jakoukoli činnost, kterou právě vykonáváme. Proč si myslíte, že ženy pletou, háčkují a vyšívají? Ale i např. na mytí oken se můžete pokusit tak soustředit, abyste vnímali právě jen to, co děláte a neodbíhali v myšlenkách jinam.
  • Další možností je i pozorování krásy, jakou je například východ nebo západ slunce, krásná květina nebo motýl.
  • Vnitřnímu klidu se můžeme také učit od zvířat. Máme dvě kočky, poznáme za tu dlouhou řadu let, kdy jen odpočívají a kdy meditují. Jsou však stále připravené k akci. Dovedou být ve stavu vnitřního klidu, ale zároveň i bdělé.
  • Kdo přijme vše (i to, co se nám zrovna nelíbí – můžeme se ale ve stavu klidu zeptat: „K čemu je to dobré, co se mi stalo?“ Vždy známe pak odpověď.), ten už netrpí. Pomáhá k tomu i životní optimismus, kterému se lze učit. Optimista si dokáže udržet vnitřní klid v jakékoli situaci (co třeba náš Švejk jako vzor?), dokáže najít sílu k překonání překážek.

Jak tedy poznáme, že jsme ve stavu vnitřního klidu?

  • Naše myšlení i konání je v souladu.Cítíme v sobě lásku ke všem lidem (nejen svým blízkým), živé i neživé přírodě.
  • Dokážeme soucítit s ostatními. Nekritizujeme je, ale nemáme nasazeny „růžové brýle“.
  • Opustí nás negativní myšlenky a nahradí je pozitivní. Dovedeme však být i ve stavu bez myšlení.
  • Nepříjemné události a situace řešíme s klidem. S klidem v duši se dovedeme i bránit, pokud je to potřeba (neovlivňují nás negativní emoce).
  • Vnímáme krásu ve všem kolem (v živé i neživé přírodě, ve věcech).
  • Máme pevnější zdraví.
  • Jak už bylo řečeno výše – jsme spokojeni v každém okamžiku.

Hodně štěstí na cestě za vnitřním klidem.

Lenka Rogožanová