Knihovnička Meduňky,  Meduňka,  Péče o tělo,  Zdraví

Z meduňkové edice: POZNEJ SÁM SEBE… a poznáš vše

Tak se jmenuje kniha Jarmily a Jaroslava Průchových, jejíž podtitul zní: Základy diagnostiky z hlediska vesmírných energií. Dva zkušení makrobiotici pracovali na knize několik let a zanesli do ní své vědomosti a zkušenosti, nashromážděné za několik desetiletí, kdy se teoreticky i prakticky věnovali zkoumání různých výživových systémů, zejména makrobiotiky. Nabízejí jiný a velmi inspirativní pohled na stravování a působení stravy na tělo i psychiku člověka a vysvětlují působení dvou základních energií na nás, křehké lidské bytosti…
Vybrali jsme ukázku z 5. kapitoly, věnované zažívacímu systému. Tuto knihu i další zajímavé tituly z naší edice získáte na www.knihovnickamedunky.cz

5. KAPITOLA

Zažívací systém
Lidově, telegraficky a automaticky – (tedy také intuitivně, nejen ve spolupráci s mozkem) – se říká: „Co leze do tebe, leze i z tebe…“ Náš obrázek to potvrzuje. Trubice, procházející od úst ke konečníku, má však ve skutečnosti stovky až tisíce nejrůznějších dalších forem a záhybů. Od rána do rána bez přestání a všemi směry proudí naším tělem to zásadní, podstatné. Do historického „nedávna“ se za vše podstatné uznávala a publikovala většinou jen krev a lymfa. Před zhruba čtyřmi tisíci lety bylo zjištěno ještě mnoho. Neustálé proudění energií – to je až do dneška potvrzováno a prověřováno jako ještě podstatnější než proudění krve a lymfy. Bez energie se nehýbe nic. Ani lidské tělo. A energetické dráhy jsou nejpodstatnější i proto, že kromě těch hlavních jsou také tisíce vedlejších. Takže energiemi, které z nás dělají všestranného člověka, je náš organismus prolnutý a oživovaný totálně a na každém místečku – vlastně v každém bodě na našem těle. A v každém bodě také pro něj můžeme mnoho pozitivního udělat, podpořit nebo i ozdravit také proudění krve, jak to potřebuje srdce – i aktivitu lymfatického systému.

Pro každodenní běžnou diagnostiku sama sebe nemusíme vše znát. Stačí pozorovat svůj jídelní talíř a šálek na nápoje – především v souvislosti se sebou samými. Tím zjišťujeme, co je podstatné právě jen pro nás, a to právě díky schopnosti chápat souvislosti. Jíme-li sušenky, vylučujeme také „sušenky“, jíme-li nadmírné množství šťavnatého ovoce, vylučujeme nadmírné množství jejich „šťavnatých“, tekutých zbytků. Jíme-li hutné, slané a svým způsobem páchnoucí buřtíky, vylučujeme podobně hutné – možná i slané – a určitě i svým způsobem páchnoucí něco, což jsou vlastně miliony odpadových a hnijících „buřtíků“, odumírajících buněk. Jedna odborná knížka popsala jeden z těchto mnoha procesů slovy: Když konzumujeme drobivé, nesourodé lahůdky, vylučujeme drobivé, nesourodé „nelahůdky“.
Teď z jiné stránky: většina našich spoluobčanů se potácí mezi neznalostí nebo nejistotou, co vlastně by měli do zažívacího systému posílat, tedy co by měli jíst. Před čtyřiceti lety odborníci křičeli a psali: „Jezte cokoliv, co vám chutná, jen ne makrobiotiku.“ Pak svižně uplynula pouhá dvě desetiletí, a ti skutečně odborní a zkušení vědci začali říkat a psát přinejmenším: „Ta optimální a zdravá strava se vlastně velmi blíží makrobiotice…“ K tomu zajímavost: platí to bohužel víc v zahraničí než u nás. U nás se stále ještě všechno politizuje, takže politici lákají voliče na „dobroty“. (Většinou to bývá nejhorší, co je možné konzumovat.) Známe však několik politiků, kteří vědí, jak se věci mají, a proto také vědí, i co jedí. Tajně se živí pokud možno co nejlépe, ale zatím se tím nechlubí. Navenek konzumují, co se od nich očekává. Praxe je proto pro ně dost těžká. Mají sice své velké politické vzory, ale odvolávat se na správně se stravujícího Putina nemohou. To bude možné tak za dvacet let… A Trump se zatím neumí zříci sladkostí. Takže ti váhající a nejistí si musí buď počkat – nebo si dočíst tuto knížku.
Dočíst nejen tuto knížku. My totiž v naší knížce téměř vynecháváme informace o „hrubé hmotě zažívacího systému“. O jeho složení, o jednotlivých orgánech, jejich uložení v těle a tak podobně. To je totiž možné si přečíst na internetu nebo v každé populárnější zdravotnické brožurce. Proto je naší povinností věnovat se hlavně tomu, o čem se zatím skoro vůbec (a nebo správně) nepíše ani nemluví, a sice: Co je nejdůležitější pro diagnostiku člověka jako jednotlivce, který nikdy není totožný s někým jiným. Může to být třeba dědičnost. Dá se uvést nejméně sedm různých vlivů, určujících naše zděděné vlastnosti již při narození. Někdo by to mohl označit jako dědictví po rodičích, někdo přesněji jako vliv matčiny stravy v těhotenství, někdo jako proces zahrnující do své kvality všechny naše zjistitelné předky.Nedivte se, že jsme k tomu použili i slovo proces. Tím jsme zas a znova připomněli jeden z nejvýznamnějších zákonů, podle kterých se na naší planetě řídí pohyb – tedy proces neustálé změny – všech kvalit energií. A právě dědičnost je velká a neustálá změna, jednoduše proto, že i všichni, po kterých něco dědíme, se neustále, každým dnem i každou hodinou nějak mění. Rostou, stárnou, podléhají chorobám, uzdravují se, mění stravu – víte sami, jaký je život kolotoč, který se nikdy nezastaví.

Dědičnost při diagnostikování stačí brát v úvahu jen částečně. Je lepší zvažovat raději jen tři generace. Rodiče, prarodiče a praprarodiče a ty hodnotit „globálně“, ne podle jednotlivostí. I tak už máme neskutečné množství nejrůznějších vlivů, které nás utvářely. Zajímavým příkladem jsou dva britští bratři. Oba podle odborníků trpí „stejnou poruchou“ jako jejich otec (neustálé šetření elektřinou a stálé zhasínání). To je odborně klasifikováno jako kompulzivní porucha, zděděná po babičce. Zajímavost: jedna porucha, zděděná po jedné osobě – a přitom každý z „dědiců“ je úplně, ale úplně jiný. Jeden je celkově co nejvíc dostředivě stažený, má rezavé vlasy i vousy i každý chloupek, nejkulatější lebku, oba rty úzké a úplně individuálně tvarovaný obličej. A jeho bratr je jako z jiné matky, téměř ve všem se od bratra liší. Zdaleka není tak energeticky stažený, spíš je ve všem naopak víc uvolněný. Přitom věkově je dělí jen dva roky. Navíc i otec je jiný než synové. Nebudeme prozrazovat v čem, máme právo jen konstatovat, že se příliš nedrží výživových doporučení až příkazů své matky. A ta je také v mnohém jiná, než je on. Dědičnost je tedy vlastně něco, na co nelze příliš spoléhat a na čem není možné vždy stavět.

Zvyklosti – zvyky. Částečně se podle  nich mohou u člověka na základě vnějších projevů diagnostikovat vnitřní děje. Příklad: k určení fyzické, duševní i duchovní rovnováhy můžeme využít gesta při řeči. Mávání sem a tam rukama kolem sebe (určitá expanze) nám ukazuje konzumaci nadměrného množství potravin a nápojů z horní částí tabulky potravin podle kvality energií. (Samá expanze, čím v tabulce výš, tím větší.) Takový způsob stravování s  sebou přináší nebezpečí hůře napravitelných chorob a problémů. Potrava z dolní části tabulky potravin (hlavně stah, kontrakce) vytváří a buduje silnou, drobnou osobnost. Vše je spíš stažené, člověk má sice víc síly na řešení problémů – ale hůř komunikuje se světem – i sám se sebou. A je u něj mnohem náročnější náprava chyb a omylů. Závěr: důležitá je pestrost stravy, především v těhotenství matky, a pak stále až do starších let. Změny, změny,  změny. Je důležité si na nic ve stravě nezvyknat, umět se přizpůsobovat. Dost důležitý poznatek: mávající, expanzivnější člověk má sice schopnost uplatnit se v dnes hodně ceněných „expanzivních“ oborech, např. v umění, v pohybu ve větším kolektivu, ovšem snadné předvádění se je v dnešní době většinou nesnadné  a někdy vede k předčasnému umírání. Protiklad: ti menší a drobní a uzavřenější jsou většinou předurčeni pro úspěšnou fyzickou, mechanickou, technickou činnost, většinou se dost a rádi nadřou, ale vydrží mimořádně mnoho. A dlouho.

www.knihovnickamedunky.cz, www.obchodmedunka.cz