Knihovnička Meduňky,  Meduňka

Když doktor píše příběhy…

…bývá to většinou opravdu zajímavé, zejména když popisuje případy, příběhy a sitauce, které sám zažil. A právě to dělá ve své knize Nemoci zdravotnictví, Příběhy pacientů náš dlouholetý spolupracovník, praktický a alternativní lékař MUDr. Rudolf Zemek. Minulý týden jsem vám nabídli ukázku, ve které autor popisoval zkušenosti s pacienty alternativního lékaře MUDr. Ernsta v Německu, v této ukázce MUDr. Zemek popisuje příběhy pacientů, které zažil sám…
Kniha je ke koupi na www.knihovnickamedunky.cz nebo www.obchodmedunka.cz

Další příběhy
V této kapitole popisuji své zkušenosti s pacienty. Z vyprávění přímo či nepřímo vyplývá, jak tito lidé své kontakty se zdravotnictvím a zdravotníky vnímali a co si o zdravotnictví eventuálně myslí. V žádném případě se nejedná o pokus obecně nastínit vztahy mezi pacienty a zdravotnictvím. Jde o subjektivně vybrané zážitky, které mě zaujaly do té míry, abych je takříkajíc „hodil na papír“.

Příběh bolavého chodidla
Hlavní postavou příběhu je žena kolem šedesáti let, jež za mnou přišla do poradny. Pět let ji trápily silné bolesti při došlápnutí na levé chodidlo, střídavě i kulhala. Jakožto pošťačka a nadšená pěší turistka se cítila odepsaná a okradená o život, který pro ni bez „vandrování po lese“ přestal mít smysl, o ohrožení profese poštovní doručovatelky ani nemluvě. Se svým trápením byla u všech v úvahu přicházejících odborných lékařů. Těm šla posléze na nervy a ti jí také čas od času nepokrytě řekli, že je hypochondr a že se má smířit s tím, že lepší to už nebude. Jednou jí bylo dokonce řečeno, ať to konečně vzdá, že to už bude jen horší, a aby si uvědomila, kolik je jí let. To ji rozplakalo. Problém byl ovšem v tom, že všechna myslitelná klinická, laboratorní a zobrazovací vyšetření byla negativní. Nebylo zjištěno ani naštípnutí kosti, ani revma a nebyl zjištěn jediný objektivní záchytný bod, jenž by mluvil pro sebemenší poruchu na levém chodidle. Předložila mi k nahlédnutí svazek nálezů týkajících se její levé nohy a chodidla, ale v nich bylo jen mnohokrát potvrzené „objektivní nic“. Při vyšetření na masérském lůžku se mi však prakticky ihned podařilo najít na přítlak prstu neobyčejně silně citlivý bod na vnitřní klenbě chodidla. Ten bod byla jakási malá pružná, necvičenými prsty sotva vyhmátnutelná zatvrdlina. Promasíroval a nahřál jsem nejdříve celé chodidlo a pak jsem dvacet minut nedělal nic jiného, než že jsem nad nalezeným kritickým bodem kroužil palcem. Po skončení „seance“ se pacientka postavila na nohy a udělala nepopsatelný obličej. Nejdřív jsem myslel, že jsem jí ublížil a přinejmenším zlomil nějakou zánártní kost nebo něco v tom smyslu. Ona však po půlminutě skoro vykřikla: „Ježíši, to snad není pravda, já stojím a ono to poprvé po pěti letech nebolí!“ V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Ona pak chtěla na vyléčené noze udělat holubičku, což mě ovšem opět vyděsilo. Spontánní bujará radost vyléčeného člověka je sice dobrá, ale co je moc, to je moc. Paní potom chodila pravidelně jednou týdně na masáž levého chodidla, „přilehlé“ namožené achillovky a levého lýtka, z něhož se mj. podařilo vymasírovat sotva viditelný, ale přece jen existující dlouhodobý otok. Po dvanácti sezeních nebolelo ani chodidlo, ani achillovka a obě lýtka byla bez otoku „stejně tlustá“. Pacientka později opět chodila na vandr, zase s ostatními seniory ušla svých 20–30 kilometrů přírodou. Roznášení pošty se pro ni stalo tou důvěrně známou nekomplikovanou rutinou. Opakovaně řekla, že se jí vrátila radost ze života.

Příběh nezměřeného tlaku
Psal se rok 2002. Byl jsem požádán jednou léčitelkou, abych jako doktor zabývající se alternativní medicínou udělal přednášku v jednom menším městě na úpatí nejnavštěvovanějších českých hor. Na místo jsem dorazil autem, jakkoli jinak preferuji autobus, vlak nebo kolo. Ale nebylo tam spojení, a tak nebylo zbytí. Přednášet se mělo ve velkém sále někdejšího místního kulturního domu. Tématem přednášky bylo vysvětlit, co to alternativní medicína vlastně je a jak to chodí v sousedním Německu. Lidí přišlo opravdu mnoho. Tou dobou ještě nebylo tak velké zahlcení elektronicky dostupnými informacemi, mluvené slovo se těšilo o něco většímu zájmu než dnes. Odpřednášel jsem, co jsem si předsevzal, a posluchačům dal prostor k diskusi. Vše proběhlo v pohodě. Po přednášce jsem se chystal k autu, když mě oslovila mladá žena vedoucí za ruku robustního chlapce, kterého bych od pohledu spontánně tipoval tak na čtrnáct let věku. Prý že se mnou chce mluvit. Prosila mě skoro úpěnlivě, abych se jako nekonvenční doktor podíval na jejího syna, pokud možno také nekonvenčně. Sice jsem se těšil na túru v nedalekých, Pražany velmi oblíbených horách, ale neodmítl jsem. Ona mě zavedla do malé místnosti vedle sálu, kde byl klid a soukromí. Začala vyprávět, o co jde. Klukovi že je teprve dvanáct, ale že je „přerostlý“ a že pořád jí a má stále hlad apod. To se nedalo přehlédnout. Chlapec měl obrovskou nadváhu, v podstatě se jednalo o to, čemu se říká hyperobezita. Ale to nebyl ten hlavní problém. Ten podle matky spočíval v letitých záchvatovitých bolestech hlavy. Ty že dělají klukovi ze života peklo. Prý není ani zdaleka hloupý, že by snad ve škole i sám rád prospíval, ale ty záchvatovité tupé bolesti celé hlavy že ničí jak jeho samého, tak jeho rodiče. Přirozeně jsem se zeptal, co všechno se s tím dělalo, kde všude s tou zdravotní potíží byli. Matka přísahala, že byli u děckařů, ortopedů i neurologů. Předložila několik lékařských zpráv. Z těch vyplývalo, že příčina chlapcova trápení je zcela nejasná. Podle předložených nálezů se vyzkoušely i všechny v úvahu připadající léky. Migréna u něj byla vyloučena, zrovna jako potíže s krční páteří. Nebyla prokázána ani skolióza, ani „kratší noha“, ani chronická sinusitida či otitida, nezjistily se ani potíže s očima. Nechal jsem chlapce svléknout do půl těla a pro jistotu mu prohmátl břicho a poslechl plíce. K nalezení nebylo zhola nic, co by mluvilo k věci. Chlapec se oblékl a já mu ještě pořádně proklepal a „promačkal“ hlavu v naději, že najdu třeba nějaký spoušťový migrénový bod. Zase nic. Už jsem to chtěl uzavřít jako nevysvětlitelné, když mě napadlo zeptat se matky, jaký má hoch krevní tlak. Matka po kratším přemýšlení odvětila, že vlastně neví. Čirou náhodou jsem měl fidlátka k měření tlaku s sebou. Přiložil jsem manžetu na klukovu neskutečně tučnou paži a nafoukl ji na dvě stě dílků. Pomalu jsem upouštěl vzduch. A bylo to tady! Naměřil jsem mu 175/100! Věc byla v tu chvíli – alespoň pro mě – jasná. Jednalo se o juvenilní hypertenzi jako z učebnice. Bodejť by ho hlava nebolela! Doporučil jsem matce jít se synem ještě ten den k internistovi, aby mu předepsal správnou antihypertenzivní medikaci s tím, že by sama měla dbát na to, aby její jediné dítě bylo pravidelně kontrolováno a aby se na to nezapomínalo. Fakt, že by kluk měl zhubnout, to ona věděla již dávno a chlapec také. Ale to, že by se takhle velkému obéznímu dítěti s bolestmi hlavy měl mj. změřit tlak, to ona jako laik nevěděla a tím pádem to jako laik ani nevyžadovala. No nic, hlavně že jsme na to v té komůrce nakonec všichni tři „společnými silami“ přišli. Později jsem se dozvěděl, že do roka a do dne byl kluk ohledně hlavy zcela bez potíží, že začal trochu sportovat, méně jíst, že je na prášcích a že je spokojený. A to je to hlavní!