Meduňka,  Pro inspiraci,  Psychologie

Duchovní prožitek Vánoc

Ve všeobecném shonu, který vládne v předvánočním čase všude kolem nás, a zvlášť v tomto podivném roce, mnohdy pro denní starosti zapomínáme na to, že člověk není jen tělesná bytost, ale především bytost duchovní a Vánoce jsou především duchovními svátky. Kdybychom na to náhodou zase pozapomněli, připomene nám to v následujícím článku naše spolupracovnice, psycholožka  a autorka metody regresní terapie
Phdr. Marta Foučková
.

Opět tu jsou Vánoce. Svátky pokoje, pohody a radosti. Radosti všech lidí, ponejvíce dětí, kterým se rozzáří oči při pohledu na rozsvícený vánoční stromeček, a rozechvěje dušička z očekávání dárků. Podělím se s vámi, milí čtenáři, o příběh, který se vztahuje právě k tomuto času…

Příběh chlapce, který neznal Bibli…
Před několika lety jsem pracovala s devítiletým chlapcem. Prošli jsme řadou životů, až jsme se dostali do Izraele. „Znáš Ježíše?“ zeptala jsem se ho.  Následovala rychlá odpověď: „Nesu mu dárky a klaním se mu.“
Víc jsem se neptala. Ano, tam se v době narození Ježíška sešlo hodně lidí, kteří mu přinesli dárky a klaněli se mu.
Shodou okolností jsem pokračovala v „sezení“ s tímto hochem ještě o sedm let později. Moje překvapení neznalo mezí. Mluvil bez přerušení, bez zastávky. Teprve ke konci sdělení jsem položila pár doplňujících otázek. Tento chlapec nezná Bibli, nechodil na náboženství a také doma se jeho výchova ubírá úplně jiným směrem.
„Víme, že se narodí někdo takový. Dlouho jsme očekávali, že se musí něco takového stát. Že se to stane. Všude války, nepokoje, ale On dá poměry do pořádku…Naše touha se zvětšuje. Vydávám se na cestu. Je to rychlá jízda, zvířata jdou sami, zrychlují, jakoby je táhl magnet. Okolo nás i zvířata touží jít stejným směrem. I hadi se sunou stejným směrem. Také někteří lidé se chtějí přidat. Zvíře ví, lidem to trvá delší dobu…Vidím palác, bohatý palác, procházíme okolo. Jsme pozváni do paláce. Zvířata stále spěchají. Král se ptá, kam spěcháme. Vidím člověka, o kterém si myslím, že by mohl být dobrým králem. Má vše, je bohatší než naši obchodníci. Oblast, kterou jsme šli, byla chudá, on má v protikladu k tomu všechno… , ale vnímám, že má všechny špatné vlastnosti, které jen člověk může mít. Je přímo symbolem špatností.
Říkáme mu, že se narodil Spasitel, král všeho lidstva. Říkáme to neradi a on odpovídá:  „Ano, jděte se mu poklonit, pak mi sdělte, kde je, a já se také půjdu poklonit.“ Kdyby se mu poklonil, tak by se stal dobrým.
Jdeme za Ježíšem… Země je hliněná, je to stáj na straně hostince. Atmosféra tu je ale opačná proti té, jaká byla v paláci. Procházíme dveřmi, já jsem uprostřed. Po jednom klekáme a dáváme dary. Dívám se do očí a vidím, že je takový, jak jsem si ho představoval. Kumulují se v něm kladné vlastnosti všech dobrých lidí. Je král, má všechno. Ano, leží opravdu v jesličkách pro zvířata. Jsou tu naši velbloudi, oslíci, ovečky, co vlastní hostinec…jsou tu kameny, střešní trámy a na nich sláma…
Marie a Josef  děkují za dary. My tři se dohadujeme, co dělat dál. Říkáme Marii a Josefovi, že Herodes se chce poklonit, ale my mu nepůjdeme říci, kde Ježíš je. Rozhodujeme se sami, svou vnitřní intuicí. Půjdeme jinou cestou, ne kolem sídla, aby se nemohl vyptávat, kde ho najde. Vracíme se do svých zemí se svými zvířaty. Cesta je pokojná…Po dvou dnech velmi kamenitá. Přichází vítr, řeky jsou rozvodněné, obtížně se jimi brodíme. Povídáme si o cestě a o tom, co se dělo u Heroda. Proč tak náhlý nečas? Za několik dní ustává…Čeká mě rodina, matka a otec, ženu ještě nemám.“
Už když byl tento hoch při prvním sezení ještě dítě, ptala jsem se ho, kdo jim o Ježíškovi řekl, a jak mohli vědět, kde ho najdou? Nyní jsem mohla klást další otázky.
„Studuji hvězdy, planety… Objevil jsem místo i čas z postavení hvězd. Na cestu se vydávám vnitřním impulsem – srdcem. Mám se vydat a držet směr. Beru dary. Porcelán a jantar jako talisman, protože je stálý. Pak i drahé kameny. Zelené, modré – teď jejich jména neznám. Cestuji sám, země je hornatá, postižená zemětřesením. Přeplouvám vodu, koně měním za velblouda. Cesta trvá asi jeden rok. Přecházím druhou řeku, je tu poušť a tady se setkávám s druhým králem – mudrcem. On šel z dálky, kde jsou pole a lesy. Ze severu. Třetí se připojuje cestou blízko před městem Heroda. Přichází z jihu. Je tmavý, pleť má tmavší než já a než druhý král. Jeho vlasy jsou skoro černé a kudrnaté, moje tmavé. Jsem snědý, druhý je nejbělejší, jeho vlasy jsou trochu dozrzava.“
Kdysi jsme rok co rok 6. ledna psali nade dveře K + M + B spolu s rokem, který právě začínal. Od maminky jsme věděli, že je to pro ochranu a požehnání domu, a že tito tři mudrcové navštívili Ježíška po jeho narození, aby ho obdarovali a přivítali tak na Zemi.

Krása očekávání
Tento zvyk poněkud upadl v zapomnění, protože dnešní společnost se stále více odvrací od duchovních hodnot, a spíše se přimyká k materialistickému způsobu života. Pro mnohé jsou Vánoce jenom oslavou dobrého jídla nebo počítáním dárků, na které si jdou nevědomí lidé leckdy dokonce vypůjčit peníze od lichvářů.
S velkou láskou vzpomínám na atmosféru Vánoc svého dětství na naší krásné samotě uprostřed lesů s dodržováním snad všech nádherných staročeských zvyků, jako je společná večeře, lití olova, házení botou, svíčky v ořechových skořápkách a další zvyky. Patřilo k nim i pohoštění pro zvířátka – i ta lesní –, a také pro ovocné stromy. A poté půlnoční mše v nedalekém městečku.
Hlavním dárkem bylo vánoční cukroví, které pro nás maminka pekla v noci. Starší bratr a já jsme později směli pomáhat. Snažili jsme se chovat tak, abychom byli hodni toho, že nám Ježíšek přinese stromeček. S tatínkem jsem ho směla strojit až později. Za války, i nějaký čas potom, nebyly ani bonbony. Balili jsme kostky cukru do barevných papírků a také barvili šišky a ořechy. Naše spolupráce a tajemná atmosféra těchto dní jsou jako jedny z nejkrásnějších okamžiků a zážitků dodnes hluboce ukryty v mé duši.
Dnes je jiná doba, ale myslím si, že jsme v mnoha rodinách naše děti o pravou radost z očekávání, tajemna a z krásy duchovního prožitku Vánoc připravili. Nejen děti, ale všichni lidé na celé planetě Zemi by měli vědět, že se před dvěma tisíci lety, na začátku Věku Ryb, narodilo božské zrození, Ježíš Kristus. Přestože ho lidé nepochopili a mnohé církve jenom přivlastnily, musíme vědět, že se zrodil v našich srdcích jako Božská Láska, která nás provází celým životem. Přináší nám klid, mír, pokoj, v těžkých chvílích oporu a také vyřešení problémů nebo přímo uzdravení.
Také naši Zemi zbaví všech nepokojů. Bude to ve chvíli, až všichni lidé pochopí, že jedině láska v srdci každého člověka odstraní chamtivost, neskromnost, pýchu a faleš. Všechny nedobré vlastnosti, jimiž oplýval Herodes.
Všem přeji nejen radostné Vánoce, ale také klid a mír v duši. A to nejen v těchto svátečních dnech, ale i v těch dalších.

                                                               PhDr. Marta Foučková