Meduňka,  Psychosomatická medicína,  Zdraví,  Životní styl

Jak se dožít nejmíň stovky?

Kdo by si to nepřál! Dožít se ve zdraví vysokého věku patří mezi dávné přání lidstva, které se mimochodem projevuje i v umění – vzpomeňme třeba na Čapkovu hru Věc Makropulos o ženě, která se vymyká obvyklým zákonům času… To v Meduňce sice neřešíme, protože víme, že zákonům času podléháme všichni, ale také dobře víme, že pro sebe v tomto směru můžeme MNOHO UDĚLAT a ČASU ČELIT sice účinně, ale přitom vkusně a ELEGANTNÉ.
Tomuto tématu se podrobně věnujeme v aktuálním listopadovém čísle MEDUŇKY a naši autoři pro vás připravili 18 stránek čtení o tom, jak se sebou zacházet, abychom času nepodléhali více, než je nutné.
Jako ukázku tentokrát nabízíme část rozhovoru V. Keilové s MUDr. Jarmilou Klímovou, autorkou úspěšných knih o psychosomatice, celý rozhovor si přečtete v listopadové Meduňce. Stále si ji můžete koupit na stáncích PNS, v některých obchodech nebo v elektronické verzi na emedunka.cz


Ukázka z rozhovoru:
Známý bonmot říká, že lidé stárnou a umírají proto, že to vidí všude kolem. Aniž si to uvědomují, hluboce uvěří tomu, že to jinak být nemůže. Zdá se to jako dobrý vtip, ale příliš velká nadsázka to není. Z hlediska kvantové podstaty to je naprosto regulérní pravda,“ tvrdí MUDr. Jarmila Klímová která se dvacet let věnuje tématu psychosomatiky.

Filozofie psychosomatiky vychází z toho, že každá nemoc zrcadlí velmi konkrétní myšlenkové vzorce, a jsme-li ochotni je prohlédnout a proměňovat, buněčný systém se začne transformovat analogicky z nemoci zase do zdraví.

Jaký je tedy skutečný potenciál lidského těla?
Kdybychom opravdu žili pouze podle biologických hodin, mohli bychom tu být v klidu 380 až 460 let, protože na tento věk je nastavené naše tělo. Průměrná buňka v těle totiž přežívá šest až osm let a naše buněčné dělení je průměrně nastaveno na číslo 60, takže jsme schopni replikovat 60 buněčných generací. Tak si to vynásobte! A proč tedy žijeme jen 60 nebo 80 let? No protože ten nejdůležitější vliv z vnitřku nás samých, který zásadně ovlivňuje délku a kvalitu života, nepřijímáme.
Pokud bychom tomu napomohli, buňky nás přenesou minimálně přes dvě až tři století. Tak zvaná západní a konvenční medicína, která člověka pojímá jen jako kyblík bílkovin, jakékoliv psychické, energetické a emoční vlivy na délku a kvalitu života však odmítá.
Biologická schránka je nastavená na několik set let života, ale není toho schopná především kvůli tomu, že další aspekty lidského bytí – ať už to jsou pocity viny, křivdy či nemocné vztahy, v nichž žijeme, a které nás trápí, a tím pádem devastují naši psychiku – to začnou ničit a kanibalizovat. Stejně tak působí nepoznaná, neobjevená a nežitá spiritualita, bez níž v životě nikam nesměřujeme.
Buňky mají svoji vlastní nesmírně vysokou inteligenci, podle níž žijí, dělí se a regenerují, ale nedostanou-li zprávu, proč by to měly udělat ještě třeba padesátkrát, neudělají to. Není se jim co divit. Obnoví se třeba jen desetkrát, protože smysl toho všeho jim nebyl dán. Jestliže jsme však smysl poznali a žijeme ho, je našim buněčným strukturám předáván automaticky.

Vysokého věku se paradoxně dožilo mnoho z těch, kteří prošli nacistickými koncentračními tábory a následnou perzekucí za komunismu. Lze to nějak vysvětlit?
Tito lidé žili svojí ideou s vysokým spirituálním přesvědčením, a tak se běžně dožili devadesáti let i stovky, zatímco statisíce jejich vrstevníků se nedožily ani šedesátky. O biologické opotřebovanosti těla je to tedy až na posledním místě. Začíná to v hlavě a v tom, jak si nakoncipujeme smysl života a jeho náplň. Co můžeme pro tělo udělat na tělesné rovině, je v pořádku a dělejme to, ale na prvním místě je to, jaký nepořádek či naopak harmonii nosíme v sobě samých, protože to má větší sílu.
Lidé přemýšlejí o životě velmi krátkozrakým způsobem a jejich tělesná stránka tomu odpovídá. V praxi se setkávám s klienty, kteří řeší nějaký svůj problém, a když jim řeknu, co by se přitom dalo rozvíjet, odpovědí, že jim to už nestojí za to. V ten moment jim dávám na papíře nakreslenou deseticentimetrovou úsečku a poprosím je, aby mi na ni nakreslili bod, kde se teď cítí být v délce života. Je to symbolické myšlení hovořící o našem hlubokém nastavení.
Lidé si délku života determinují svým životním postojem a nemusí to vycházet jen z jejich jakéhosi depresivního naladění, ale i z rodinného nastavení. To je případ, kdy třeba přijde muž a říká, že jeho tatínek i dědeček se dožili pětašedesáti a on se tedy také dožije pětašedesáti. Sám sebe o tom přesvědčí natolik, že se samozřejmě také dožije akorát té pětašedesátky. Bylo prokázáno, že procento geneticky daných chorob je nižší než 2 %. Nemoci se předávají z generace na generaci nikoliv proto, že je vada v nějakém konkrétním genu, ale jde o předávání celého energeticko-myšlenkového a emočního schématu, který má obrovskou sílu…