Knihovnička Meduňky,  Meduňka,  Partnerské vztahy,  Psychologie

Jak „přežít“ a „rozchodit“ rozchod?

Potýkáte se s následky bolestného rozchodu či rozvodu a cítíte se po všech stránkách mizerně? Zdá se vám, že je po všem, že se na lepší časy rozhodně neblýská a nevíte si rady, jak se svou situací naložit? Možná by právě vám pomohla výborná kniha Markéty Vostré s názvem Jak rozchodit rozchody. Markéta je astroložka a odbornice na tarot s dlouhou a bohatou praxí, během níž vyslechla stovky nejrůznějších příběhů a osudů. A napsala citlivou a zasvěcenou knížku, která může pomoci leccos pochopit, i když nás bolí srdce, podívat se na situaci z jiného úhlu pohledu a v kontextu celého našeho životního příběhu. Rozhodně nejde o nějaké plané utěšování! Jednotlivé kapitoly jsou proloženy reálnými a poučnými příběhy a příklady z Markétiny praxe. Knihu vydala před časem edice Knihovnička Meduňky a pokud vás zaujme, získáte ji na našem e-hopu = koukněte na www.knihovnickamedunky.cz

Jak rozchodit rozchody
Úvodem…
Kde že jsou ty časy, kdy rozvod byl naprosto nepřípustnou záležitostí. Vývoj šel dál a nastal čas, kdy rozvod či rozluka již možná byla. Téma rozvodu však přesto zůstávalo někde na okraji společenství jako nepřijatelné či jako dehonestující tradiční řád rodiny. Na rozvedené se hledělo jako na ty, kteří něco nezvládli. Neprošli zkouškou schopnosti žít v páru, neudrželi rodinu.
Nebudeme se obšírněji zaobírat tím, co způsobilo dramatický nárůst rozvodovosti, zda nastupující rovnoprávnost žen, která umožnila vyvázat se z funkční či v horším případě nefunkční vztahové prázdnoty, nebo ze vztahů, které nebyly slučitelné na žádné úrovni a mnohdy šlo doslova o zdraví či o život. Vývoj opět pokročil a dnes manželská instituce znamená pramálo. Nepovedlo se? Nevadí. Vždyť dnes je skoro každý jednou či dvakrát rozvedený. Není důvod se snažit překonávat se, tolerovat, růst prostřednictvím druhého. Je snadnější najít někoho, kdo odpovídá vývojové fázi dotyčného, ze které se nehodlá pohnout, a jede se dál, většinou k dalšímu rozvodu či rozchodu. Jak velmi trefně poznamenala jedna žena:  „Člověk se dvakrát, třikrát rozvede, a je po životě.“
A tak zatímco v roce 1990 se konalo 90 953 svateb a 31 376 rozvodů, v roce 2010 se konalo 46 700 svateb a 30 800 rozvodů. Získali jsme tak smutné prvenství ve světě. Na druhou stranu, ještě mnohokrát v této knize budeme hovořit o osvobození se ze svazku, který byl nevyhovující a strastiplný pro jednoho či oba partnery.
Jako astroložku mě samozřejmě zajímalo, co způsobilo tak velký nárůst rozvodovosti v roce 2010 a dále. Jedním z hlavních ukazatelů se zdá být přechod planety Uran ze znamení Ryb do znamení Berana. To se odehrálo 29. května 2010. Uran je principem osvobození, rebelství a revoluce. Energie začala mocně rozrušovat to, co se stalo rigidním, bezobsažným a svou stagnací zoufalým.
Asi úplně první rozchod byl ten, který zosnovala Lilith, první žena Adama. Bůh stvořil Adama i Lilith ze stejné hlíny. Lilith se cítila Adamovi rovnocenná a nechtěla tudíž přijmout podřadnou úlohu, a to zejména v sexualitě. Když pochopila, že Adam její právo neuzná, opustila jej. Adam prosil Boha, aby ji přivedl zpátky. Když se i přes tuto nejvyšší intervenci odmítla vrátit, byla prokleta jako démon, kterému se mimo jiné připisuje smrt novorozených dětí. Adam dostal jako svou druhou ženu Evu, která byla stvořena z jeho žebra a byla poddajná a poslušná. Lilith se do ráje vrátila v podobě hada, který podnítil Evu, aby s Adamem okusili zakázané jablko poznání.
V následujících kapitolách se tedy podrobně podíváme nejen na to, jak rozchodit rozchody a rozvody, ale také na cykly růstu, a tedy značné pravděpodobnosti, že se v nás a tím i v partnerství vývojově cosi pohne – a už nic nebude tak jako předtím. Nejprve se projdeme časovou osou od početí až… abychom zjistili, ve kterých letech v rámci životních cyklů na nás čeká to, co může vypadat jako velké úskalí. Pokud si však dokážeme správně pojmenovat to, co se v daný čas děje, máme značnou šanci poznané transformovat a využít pro svůj další růst a vývoj.  Samozřejmě že se může stát i opačné – pohltí nás pocity marnosti, bezútěšnosti ze stále stejného opakování téhož. Potřebujeme se tedy naučit říci dost bezbřehému smutku či hněvu a vstoupit opět na pevnou půdu naší životní cesty.

                                             Kapitola 1.  Vracíme se na začátek

Rozchod je určitá definitiva, malá smrt. Odumírá v nás otisk druhého, toho, který na nás měl po různou dobu značný vliv. Měl klíče od našeho srdce. Dostal se nám pod kůži, ba se tam přímo zadřel, a teď víme, že je konec. Nestojí o nás, nechce nás. Život ho povolal jiným směrem a nám nezbývá, než tuto skutečnost, byť sebebolavější, přijmout, vyrovnat se s ní a to zadřené pod kůží nechat vystoupat k povrchu a zahojit. Čas rozchodu je časem nutnosti maximální lásky a laskavosti k sobě samému, protože nikdo jiný nám tuto dobu i přes možné snahy okolí neusnadní. Je to čas znovuzrození za značných porodních bolestí. Znovuzrození do podoby, kterou nám určuje bytí samo.
Pojďme se přenést na okamžik do světa neprojeveného bytí, do světa vibrujícího možnostmi, které je potřeba teprve rozpoznat a hlavně zažít. V oddělení plánování stojí fronta duší čekajících na svou příležitost. Každá si drží srolovaný seznam přání a požadavků, na čem ve svém dalším životě zapracuje. Co potřebuje odstranit, co napravit, co posunout dál. Nekonečná práce zvaná život a jeho proměny. Ve stavu bez těla se to zřejmě plánuje snadno. Okamžikem zrození už pociťujeme vše doslova a do písmene na sobě samém. Budiž sláva hmotné realitě, která nás skrze radost i bolest nutí k vývoji, a tedy k tomu, co jsme kdysi v oddělení plánování dostali befelem či k čemu jsme se hlásili zcela dobrovolně. Ve stavu součásti s veškerenstvem jsme věděli, kdy a s kým se setkáme, zamilujeme i rozejdeme a plán pro náš vývoj byl naprosto souladný a pochopitelný. Odděleni zrozením, postihnuti ztrátou paměti i tím, kým doopravdy jsme, vydali jsme se na životní dráhu, na které se postupně a v přesný čas setkáváme s těmi, kteří nám všemožnými způsoby umožňují zažít náš velký plán. To funguje samozřejmě oboustranně. Cennými jsme si navzájem. A tak se může přihodit, že naše nejmilejší a nejbližší duše na sebe vezmou nelehký úkol pomoci nám ke kýženým výsledkům. Kupříkladu se duše rozhodne, že se procvičí v osvobozování nitra od závislosti na druhých. Hupsne do těla a rozehraje děj. Pochopitelně je nesmírně závislá, a navíc to o sobě netuší. Čitelnost sebe sama je do určité fáze zahalená a nepřístupná. Blízká duše se uvolí sehrát tu nejužitečnější, ale zároveň nejtěžší roli našeho budoucího života a hupsne do jiného těla. Odvíjí se realita a závislý se tedy v určité životní chvíli setká s naprosto nezávislým. Rozehraje se drama vášnivé lásky, chemie přitahuje mocnou silou, stejně jako společný úkol. Bez chemie by se to totiž rozhodně neobešlo a s chutí bychom se svému těžkému úkolu vyhnuli. Ovšem to neodolatelné puzení svádí a svádí. Čím je větší a nepřekonatelnější, tím větší nálož společné práce lze očekávat. Nezávislý žije svobodný či často pouze velmi sobecký život a závislý trpí, trápí se, pláče, vyhrožuje, ale s ničím nepohne. A tak je tomu stále dokola, dokud se závislý nezačne osvobozovat, samozřejmě vnitřně. Dokud bude ulpívat, budou situace tristní a dramatické. Jakmile své uvolní nitro od dávných programů, začne se život odehrávat mnohem příjemnějším způsobem, situace se postupně zklidní. Uvolněný prostor pak mohou zaplnit další blízké duše, které však nemusí již svým konáním poukazovat na naše nezvládnuté úkoly…
Bohužel se lidstvo stále učí spíš skrze těžké a dramatické prožitky než skrze radost a štěstí, to znamená učit se dobrovolně a s láskou. Ovšem stále ještě mnohem více vězíme v nedobrovolnosti, díky které musíme občas vyrýt bradou brázdu v kdejakém kalu, než pochopíme, oč se hraje. Poté přijde možná i poznání, že tento postup byl jediný možný, pokud chceme dosáhnout výsledků, ke kterým jsme se kdysi v oddělení plánování zavázali. Druhá možnost je, učit se tedy dobrovolně a s láskou přijímat bolesti růstu. S tím mnohdy souvisí reálné, fyzické bolesti těla, které nás nutí opustit stávající situace, protože jsme je již přerostli a potřebujeme jít dál.
Jsme tedy na samém začátku. Vznášíme se v prostoru coby součást veškerenstva či vědomí a vyhlížíme nejvhodnější genetické vybavení našich budoucích rodičů, jež je tolik důležité pro naše budoucí nastavení. Neméně podstatná je kvalita časoprostoru, která nám umožní rozehrát potřebný děj naší nové inkarnace. Rodiče jsou nalezeni a mnohdy vyšší vůlí povoláni z jiných vztahů, tak moc je cenný příchod nové duše na svět…