Alternativní medicína,  Meduňka,  Péče o tělo,  Psychosomatická medicína,  Rozhovory

Ze srpnové Meduňky: Homeopatie a autopatie u nás i ve světě…

V titulním rozhovoru nového čísla Meduňky si redaktorka Věra Keilová popovídala s Jiřím Čehovským, a to především o homeopatii a autopatii…
Nové číslo Meduňky je aktuálně na stáncích PNS, v něketrých obchodech  a také na emedunka.cz

 

Jméno Jiřího Čehovského je spjato nejen s homeopatií a autopatií, ale i s Meduňkou, neboť se na jejím obsahu podílí svými příspěvky již dlouhá léta. V profilovém rozhovoru se vracíme ke kořenům obou zmiňovaných metod a také se zaměříme na jejich praktické využití při řešení zdravotních potíží, jimž se říká civilizační.
Jaké byly vaše začátky s homeopatií?
Nebylo to jednoduché. Až do roku 1990 u nás byla homeopatie zakázána hlavně z ideových důvodů, a proto chyběla i odborná literatura. Dovoz jakékoliv literatury ze Západu byl tehdy cenzurován, takže když mi v roce 1980 sestra Gabriela vezla vlakem z Anglie, kde žila, plný kufr knih, což byl dar od jejího přítele homeopata, celník nad otevřeným zavazadlem prohlásil: „Tohle se dovážet nesmí!“ Nicméně sestra ho nakonec přesvědčila s poukazem na to, že se jedná o medicínskou literaturu. Takže to vyšlo – a to doslova! Ty knihy jsem pak začátkem 90. let vydal v překladech v češtině.
S homeopatií jsem tedy začal hned nato, co jsem si prostudoval první knížku. Nejvíc jsem ji používal pro rodinu a přátele. Nebyl to můj zdroj obživy, nýbrž koníček. Pracoval jsem jako redaktor v nakladatelství, což kromě dalších věcí dělám dodnes. Když jsem viděl, co všechno homeopatie umí, jak odstraňuje i chronické a trvalé potíže, kterých se lidé před tím nemohli zbavit, začal jsem to vnímat jako poslání a léčit jsem už nikdy nepřestal.
Homeopatika jsem si tenkrát až na pár výjimek připravoval sám. Není to tak těžké. Zakladatel homeopatie Samuel Hahnemann vyráběl na začátku 19. století své funkční preparáty v mnohem primitivnějších podmínkách, než jaké skýtala naše koupelna. Připravoval jsem je z bylinek i z minerálů a pomáhaly. Bronchitidy a jiné často opakované potíže našich dětí ustaly, s manželkou Vandou jsme si vyřešili i některé chronické neduhy a účinky „kouzelných“ kapiček si pochvalovali také naši známí a přátelé. Svět byl najednou navzdory okolnostem mnohem hezčí.

Homeopatie je tzv. „alternativní“ a „celostní“ léčba. Jak se zájem o ni vyvíjel po r. 1989?
Homeopatie je u nás řazena mezi alternativní metody hlavně proto, že to není léčba založená na materialistických principech, což je dnes základním předpokladem, aby nějaké léčení mohlo být uznáno univerzitami a státem za vědecké, a tedy oficiální a „garantované“. Je však mnoho zemí, například Indie, Švýcarsko, Anglie, Holandsko, Německo, Francie a další, kde je homeopatie státem více či méně uznávaná jako léčebná metoda a v řadě těchto zemí může být také hrazena ze zdravotního pojištění, ať už je prováděna lékaři či vzdělanými terapeuty. Různý statut v různých zemích má svoje místní politické a filozoficko-historické kořeny.
Co se týče celostního působení jak homeopatie, tak i autopatie, která má pevné kořeny v klasické homeopatii (jako obor vznikla teprve v roce 2002), rád zdůrazňuji známý fakt, že jde o působení na centrální informační a kreativní systém v člověku – v homeopatii se nazývá životní sílou, v ajurvédě a józe pránou a v tradiční čínské medicíně je pro ni termín čchi. Dr. Samuel Hahnemann říká, že veškeré nemoci jsou způsobeny poruchou v životní síle. Na ni se tedy při léčení zaměřujeme, a to nejen u člověka, ale i u zvířat a rostlin. Homeopatický princip je totiž univerzálním zákonem přírody. Oslabí-li se životní síla, postupně se začne hroutit celý organismus a objevují se nemoci. Když se životní síla začne vracet, pozorujeme celkový návrat zdraví a harmonie, což znamená ústup zdravotních potíží, a to i těch dlouhodobých a chronických, které se jinak nedaly vyléčit. Také se tím zvyšuje celková odolnost…