Meduňka

Z únorového čísla Meduňky: Jak je to s tím cholesterolem: historie

V únorovém čísle Meduňky najdete kromě jiného také další díl seriálu naší spolupracovnice MUDr. Ludmily Elekové o cholesterolu. Autorka v něm vysvětluje, že zdaleka ne vše, co si o cholesterolu myslíme, je pravda – naopak: koluje mnoho mýtů a matoucích informací, a je dobré seriózně se zajímat o to, jak to s tím cholesterolem opravdu je…

 


V prvním dílu seriálu o cholesterolu (prosincové číslo Meduňky) jsem popsala, co je cholesterol a proč je v těle důležitý
. Dnes se podíváme na to, jak vůbec vznikly současné názory na cholesterol, strach z něj a snahy o jeho snižování. Budete asi překvapeni, že to nebylo moc vědecké.

Dvě odlišné hypotézy
Prvním člověkem, který popsal přítomnost tuku v aterosklerotických plátech, nebyl nikdo jiný než velikán patologické anatomie Rudolf von Virchow. Prokázal cholesterol v ateromu již v roce 1856. Aterosklerózu nazval „endarteritis deformans“, což znamená deformující zánět vnitřku tepny, tj. její výstelky. Virchow považoval za počátek procesu aterosklerózy zánět endotelu (výstelky tepny), a teprve v jeho důsledku začne docházet k ateromatózní degeneraci a ukládání cholesterolu.
Virchow měl kolegu Karla von Rokitansky, který došel k jiné hypotéze. Rokitansky v obsahu aterosklerotického plaku kromě cholesterolu našel také fibrin (produkt srážení krve, bílkovina původem z krve), červené krvinky a jiné součásti krve. Rokitansky uvedl, že usazené látky ve vnitřku tepenné stěny pocházely hlavně z fibrinu a dalších složek krve spíše než ze zánětu. Aterom byl podle něj důsledkem degenerace fibrinu a dalších krevních bílkovin, které se nakonec změnily na měkkou hmotu obsahující krystaly cholesterolu a tukové globule. Věřil, že aterosklerotické plaky jsou ve skutečnosti krevní sraženiny v různém stádiu vývoje a opravy, protože vypadaly jako sraženiny a obsahovaly vše, co sraženiny obsahují, hlavně spoustu fibrinu. Virchow však namítal: Jak se může vytvořit sraženina uvnitř tepny pod endotelem? Logická odpověď by zněla, že tam v tu chvíli endotel nebyl. Rokitansky ale nevěděl, jak se obnovuje epitel, jeho teorie prohrála.
Současná věta systematicky ignoruje jeden důležitý fakt: cholesterol se v ateromu nachází ve formě krystalů, ale v lipoproteinech se nachází ve formě esteru, který není schopen krystalizovat. V tuto chvíli předbíhám, ale pamatujte si to. Cholesterol se v placích nachází v chemické formě, odlišné od formy, kterou obsahuje LDL. Krystaly cholesterolu mohou pocházet pouze z membrán buněk, zejména červených krvinek, tedy z krevní sraženiny.
Velikáni patologie konali průkopnickou práci, ale nebyli vždy schopni vysvětlit, jaké spouštěcí faktory vedly k nálezům, které popisovali. Aterom obsahuje tuk, cholesterol. Detaily, jako je jeho chemická forma, všechno ostatní, co se v ateromu také nacházelo, to zůstalo stranou. Nález cholesterolu v plaku má ale daleko k teorii, že se tam dostal díky jeho konzumaci v potravě a zvýšené hladině. Jak tento názor vznikl?

Pokusní králíci a jiná zvířata…
Ruský biolog Nikolaj Aničkov v roce 1913 dělal pokusy s králíky a ukázal, že se u nich vyvinuly aterosklerotické plaky v tepnách na stravě bohaté na cholesterol. Jeho pokusy ale měly zásadní závady. Především králíci jsou býložravci, konzumují čistě rostlinnou stravu a s cholesterolem z potravy, který normálně vůbec nejedí, zacházejí jinak než lidé. Je vždy zavádějící provádět nutriční pokusy s živočišným druhem, který přirozeně konzumuje velmi odlišnou potravu než člověk. Druhý problém byl, že použitý cholesterol byl pravděpodobně oxidovaný. Králíkům se přisypal do potravy a celý den tam ležel. Třetím problémem byla dávka, strava nebohých králíků obsahovala na váhu 5 % cholesterolu, ekvivalent stovky vajec konzumovaných člověkem denně. Aničkov a jeho kolegové své pokusy zopakovali s jinými zvířaty, krysami a morčaty, a zjistili, že jim tatáž na cholesterol extrémně bohatá potrava nezpůsobila vůbec žádné problémy s aterosklerózou. Aničkov výslovně varoval před přenášením výsledků studií na zvířatech na lidi, právě proto, že různé druhy zvířat reagují na stejné dietní intervence velmi odlišně. Přestože jeho pokusy nedokázaly vůbec nic ohledně cholesterolu a lidských cév, nastavil rámec pro další výzkum, zejména zkoumání souvislosti mezi hladinou cholesterolu v krvi a vznikem kardiovaskulárních nemocí.
Na tomto místě upřesním terminologii. Existují dvě hypotézy. Jedné se říká lipidová hypotéza, a ta tvrdí, že patologické hladiny cholesterolu v krvi souvisejí s KVN, tedy že zvýšená hladina cholesterolu v krvi nějak způsobuje kardiovaskulární nemoci. Tato hypotéza se nezabývá faktory (stravou, kouřením, stresem aj.), které by mohly ovlivnit krevní cholesterol. Souvislostmi mezi stravou a KVN se zabývá jiná hypotéza. Anglicky má šikovný název diet-heart hypothesis, což se do češtiny obtížně překládá. Dala by se nazvat nešikovně „hypotéza souvislosti stravy s KVN“. Živinou, na kterou se soustřeďuje, je nasycený tuk. Logické východisko této hypotézy je, že vysoký cholesterol v krvi způsobuje KVN a nasycený tuk v potravě zvyšuje krevní cholesterol, proto nasycený tuk v potravě způsobuje KVN. Tedy protože A zvyšuje B, B způsobuje C, pak tedy A vede k C.
Hrdina druhé uvedené hypotézy, Ancel Keys, měl zásadní vliv na změnu myšlení o výživě, tato změna drasticky ovlivnila způsob výživy celého civilizovaného světa v druhé polovině 20. století a trvá dodnes. Vědět, jak jsme se začali bát cholesterolu a jak jsme si vytvořili současné představy o zdravé stravě, je zásadní pro to, abychom mohli tyto zcestné názory opustit. Zjistíte, že věda v celém tom procesu dostávala opakovaně „na frak“…

Celý článek najdete v aktuálním čísle Meduňky.