Ezoterika, Magie,  Meduňka

Imbolc, Hromnice

U dnešního dne  – 2. února – je v kalendáři napsáno slovo Hromnice. Co to je?

Jde o lidové označení svátku, který se původně se nazýval hypapanté, tj. setkání starce Simona s Pánem, později Očišťování Panny Marie, dnešní liturgie ho zná jako Uvedení Páně do chrámu.
„Hromnice světí, aby lidé nesli je ke cti sv. královny, úvod její pamatujíce – a také prosí kostel svatý, kdež by koli kdy byly rozježeny po domích, v kutiech, aby tu neměl ni žádné moci ďábel. Protož když hřímá, sluší je rozžieti – aby tu nic hrom nemohl uškoditi.“  Traktát Tomáše ze Štítného, r. 1376 

Světlo a oheň…

… patřily odpradávna k symbolům spojeným s představou boje dobra a zla.
Svíce znamenají v katolické liturgii „světlo k osvícení národů“, tedy Krista. Jejich svit měl vést umírajícího na cestě od věčnosti. Na Chodsku se zapálená hromnička dávala do ruky umírajícímu, jinde se stavěla vedle jeho lože. Svíčky hromničky se rozsvěcely při bouřce, aby  Bůh ochránil dům před bleskem. Výjimečně se jim připisovaly i další ochranné funkce. Ve vsích u Chrudimi obcházel hospodář hned po návratu z kostela třikrát včelí úly, aby měl hojnost medu a a by byly včely chráněny pře zloději.
Na Hromnice bylo zakázáno šít, neboť lidé věřili, že by špička jehly přitáhla blesk. Nesmělo se klít, mluvit nevážně. Na Chodsku lidé věřili, že kdo bude toho den tancovat, zemře bez světla.
Zdroj: Vlastimil. Vondruška: Církevní rok a lidové obyčeje, nakladatelství DONA České Budějovice, 1991

Jak už to u křesťanských svátků bývá, jejich původ sahá až do pohanských dob a u Hromnic tomu není jinak. Na 1. únor připadal keltský svátek příchodu jara – Imbolc.  

Imbolc: začátek druhé čtvrtiny roku
Staré přísloví praví, že „čím více světla, tím větší mráz“. Za chladných únorových dnů se zdá, že zima nikdy neskončí, dokud se neobjeví poupata sněženek,ohlašujících návrat jara. Jak se sílící sluneční paprsky dotýkají země, rostliny raší, pupeny vyrážejí, a rozkvétající pupeny hýří barvami. IMBOLC je obdobím růstu nové vegetace, kdy se i my vynoříme ze svých zimních úvah a znovu doufáme v příchod dalšího jara.
Imbolc ohlašuje začátek druhé čtvrtiny roku. Tomuto období vládne irská bohyně Brighid z rodu Danaanů, dědička pláště bohyně Danu, pramáti všech Keltů. Má trojí poslání: léčí a uzdravuje a je patronkou kovářství  a poezie. Nadaní lidé – básníci – ji oslavují jako učitelku a paní inspirace a věštectví. Její prvenství v Británii a Irsku symbolizuje řada pramenů, studánek a řek, jež jí byly zasvěceny. Její jméno zaznívá také v pojmenování místní bohyně severní Británie – Brigantia.
Tento svátek se shoduje s dobou, kdy přicházejí na svět jehňata a ovce je kojí, což je ve skutečnosti základem významu slova imbolc. Mnoho aspektů kultu bohyně se stalo součástí legendy o svaté Brigit z Kildare (450-525). Vyrostla v druidské domácnosti, později založila klášter v Kildare, kde podle tradice devatenáct jeptišek udržovalo věčný posvátný oheň. Tento oheň hořel nepřetržitě od 5. století až do doby reformace, kdy byly zrušeny všechny kláštery.
Spojení s Brighid /Brigit se i nadále udržuje v některých gaelských částech země. Podle obyčeje kdykoli ráno hospodyně zažehuje oheň a večer jej uhasíná, vzývá Brighid v modlitbách. Walesané ji znají jako svatou Ffraid, Skotové jako svatou Bride. Je uctívána v celém světě ostrovních Keltů a patří k nejvýznamnější postavám, jež spojují tradice pohanské a křesťanské. V mnoha legendách vystupuje také jako Kristova chůva. V Irsku jí říkají „Mary od the Gael“ (gaelská Marie). Její kouzelný plášť vzývají ti, kteří potřebují ochranu před nebezpečím. K jejímu kultu patří také tzv. kříže sv. Brigit, které se splétají z rákosu a o svátku imbolc se zavěšují na dveře domů, stodol a stájí. Brighid je po Patrickovi druhou svatou patronkou Irska. Brighid probouzí bílou hůlkou zemi a rostlinstvo k novému životu
Zdroj: Caitlín Matthewsová, Keltský rok, nakladatelství Volvox Globator, 1996