Meduňka

Z únorové Meduňky: Transformace vědomí jako cesta ke svobodě

Z nového, únorového čísla Meduňky, vybíráme ukázku z rozsáhlého titulního rozhovoru se spisovatelem a učitelem Tomášem Keltnerem…

 

 

Na podzim loňského roku vyšly v našem vydavatelství v reedici knihy Tajemství kříže a Vyšší dívčí, obě s podtitulem transformace vědomí. Poprvé jsme o nich informovali v článku v listopadovém čísle Meduňky, v následujícím rozhovoru blíže představujeme jejich autora, učitele, spisovatele a bývalého příslušníka speciálních jednotek Tomáše Keltnera.   

 

 Životní cesta

 O vaší profesní minulosti jsme se zmínili už v předchozím článku – pracoval jste v osobní ochraně vrcholných politiků a sloužil ve speciální vojenské jednotce. Tuto nepříliš obvyklou cestu jste si sám vědomě zvolil – nebo vás na ni spíš „osud poslal“?
Spíš mě na ni poslal osud, i když si zpětně uvědomuji vlivy, které na mě působily. Zpočátku hrál roli můj dětský strach – chodil jsem na základní školu, která přímo sousedila s tzv. zvláštní školou, s jejími žáky jsme se každé ráno potkávali na cestě do školy, nám bylo deset let, jim šestnáct, byli už ostřílení životem na ulici. Často nás fyzicky napadali. To mě přivedlo k myšlence naučit se něco, co by ten věkový rozdíl vyvážilo. Tehdy mě zaujaly různé filmy, ve kterých se ukazovala asijská bojová umění, což podle mě aspoň na krátký čas zaujme každého kluka, protože kluci se mezi sebou často perou, a vytvářejí si tak svou hierarchii. Pozitivně mě ovlivnili někteří učitelé ze základní školy i samotná experimentální výuka, jejíž součástí byly zajímavé a neobvyklé činnosti – třeba jsme hráli šachy, probírali Einsteinovu teorii relativity nebo se učili programovat osobní počítače (tehdy se psal rok 1985). Pak jsem studoval střední školu zaměřenou na programování a architekturu počítačových systémů, a v té době sílil můj zájem o bojové umění. Začal jsem docházet na tréninky bojového systému MUSADO, díky němuž jsem se dozvěděl o rytířích Hwarang, kamarád kvůli němu začal dokonce studovat koreanistiku, abychom mohli studovat originální texty. Zjistili jsme, že v USA žije velmistr Hwarangdo, navázali s ním emailovou komunikaci a začali toto bojové umění studovat u jeho syna, který učil zde v Evropě. Při trénování systému MUSADO jsem   potkal spoustu policistů a vojáků  a postupně jsem si vytvořil názor, že „správnej chlap“ je buď voják, hasič nebo policajt.

… to jsou samé výrazně jangové činnosti…
Ano, z nějakých důvodů jsem to tehdy potřeboval. Na střední škole jsem neměl žádný pedagogický vzor, a tak jsem změnil své původní plány pokračovat ve studiu na FEL ČVUT, a v 18 letech se přihlásil na vojenské správě s tím, že chci jít na vojnu. Považovali mě za provokatéra, všichni moji vrstevníci se snažili vojně vyhnout. Šel jsem na vojnu v mimořádném termínu, jako tzv. pětimetr, když se člověk hlásil k policii, nebyl na vojně dva roky, ale na kratší čas, protože zbytek doby už trávil v policejní škole. Na vojně mi to „dali sežrat“, byl to masakr. Pak jsem  nastoupil na Střední policejní školu do Holešova se specializací ochranná služba, tu jsem vystudoval a nastoupil „do výkonu“ na ulici. Následovala naprostá deziluze, tehdejší porevoluční policie neměla u veřejnosti dobrý zvuk, často jsem se setkával se sprostým a urážlivým chováním. Vydržel jsem to asi tři měsíce, měl pocit, že jsem se úplně spletl a podal jsem výpověď. Pak mě ale oslovila tajná služba a otevřely se mi úplně jiné možnosti. Absolvoval jsem zpravodajskou školu a začal studovat trestní právo na vysoké škole.

Jaké nejdůležitější zkušenosti jste během tohoto období získal?
Naučil jsem se, že všechno je jinak, než jsme se dozvídali ve škole, od rodičů a z médií – politikou a veřejným životem počínaje a právním systémem konče, a to nejen u nás, ale i v jiných zemích. Byla to další velká deziluze, i když šlo o deziluzi jiného typu, než byla ta počáteční, ještě trochu klukovská.
Zároveň mi praxe pomohla vytvořit kostru mého učení, které předkládám ve svých knihách – tyto služby nemohou fungovat bez struktury a řádu, což jsem přijal za své a naučil se v jejich rámci žít. Kromě toho tyto zkušenosti považuji za velmi užitečné pro vlastní ochranu i pro ochranu své rodiny. Neumím si představit, jak někdo může bez podobných znalostí v současném světě žít.

V roce 2007 jste původní profesi opustil a začal psát knihy o transformaci vědomí, tato dvě slova mají ostatně obě vaše knihy v podtitulu. Co přesně znamená termín „transformace vědomí“?
Transformace vědomí směřuje k poznání vlastní bytosti a k poznání světa kolem sebe. Je to návrat člověka k sobě samému a je to cesta ke svobodě. Lidé jsou ovlivněni  programy, které získali ve školách, v rodině atd., přijali je a snaží se žít a fungovat v jejich omezeném rámci. Transformovat vědomí neznamená ho povýšit, ale osvobodit, zjistit, co mám na světě dělat,  uvědomit si, jaké k tomu mám předpoklady – nadání a talenty, sklony atd. – snažit se je uplatnit a dělat to, co dělat mám. To nejlepší, co člověk může udělat, je být sám sebou, nesnažit se podobat někomu jinému nebo se stát někým jiným.
Vědomí je soubor určitých zkušeností a informací, které si člověk v životní praxi osahal, správným způsobem je rozpoznal a vyhodnotil. Je to určité mystérium – tedy tajemství existující mezi člověkem a Bohem, je to vnitřně pravdivý obraz tohoto mystéria, zásobárna informací, prožitků, které si člověk dokázal uvědomit. Když se bude znovu na křižovatce rozhodovat, jestli jít doleva anebo doprava, bude při rozhodování brát v potaz to, co prožil. To je rozdíl mezi věděním a vědomím. Vědění je naučená chytrost, vědomí je hluboká božská moudrost.

 Lze říci, že pokud transformujeme své vědomí, stáváme se vědomými lidmi? Kdo je z tohoto hlediska vědomým člověkem?
Je to člověk spojený s Bohem. Cítí se spokojený a cítí se příjemně, protože je „na příjmu“. Rozdíl mezi vědomým a nevědomým člověkem můžeme vystihnout třeba výrokem, který  budu parafrázovat: Já jsem bůh i ty jsi bůh, rozdíl mezi námi je v tom, že ty si to neuvědomuješ… Vědomí není něco – nějaká dovednost nebo hodnost –  čeho lze dosáhnout vůlí – je to stav, k vědomí je třeba se prožít ve vnitřní pravdivosti. A není to otázka věku – sedmdesátník se třemi akademickými tituly nemusí být automaticky moudrý a vědomý. Vědomější může být pastevec ovcí, žijící v horách v souladu přírodou nebo matka vychovávající tři děti.

Nebyli naši předkové vědomější než my? Žili v souladu přírodními cykly, soucítili se Zemí, běžně komunikovali s duchy předků…
V tomto případě bych asi nepoužil výraz vědomější, ale vyrovnanější. Přírodní cykly, soucit se Zemí i komunikaci s duchy předků považovali za běžnou součást života, a díky tomu je různé životní události zdaleka nevyvedly z míry tolik jako dnešní lidi. Ti jsou mnohdy příliš ponoření do svého rozumu a vědění, a tak se nedokážou vyrovnat se situacemi, které život přináší, například se smrtí blízkého člověka. Naši předkové byli sice více ukotveni v zemi, ale vědomí se netýká jen přírodních cyklů a hrubohmotného světa, vědomí je výrazem rovnováhy mezi matkou a otcem, mezi Zemí a Bohem. Bůh je něco nehmotného, co nám dává naději…

Celý rozhovor si přečtete v novém, únorovém čísle Meduňky…