Meduňka

Děti nového milénia

… se jmenuje nejnovější, už 45. titul edice Knihovnička Meduňky, který právě vyšel. Autorkou je Milena Králová, která o sobě v předmluvě říká:

Milé čtenářky, milí čtenáři,

nejprve mi dovolte, abych se vám představila. Jmenuji se Milena Králová, jsem pedagožka a zároveň lektorka seminářů o moderní výchově dětí. Více než 25 let pracuji ve školství, mimo jiné jsem působila ve speciální škole pro žáky s více vadami, ve třídě s prvky Montessori výuky, v dětském domově, v azylovém domě pro matky s dětmi, v mateřské školce i v základní škole, v dětském krizovém centru a také jsem byla profesionální chůvou dvojčat a chůvou autistického chlapce. Jsem matkou dvou dětí, dnes dospělých.
Co mě vedlo k sepsání této knížky? Byly to opakované povzdechy posluchaček seminářů, když popisovaly poznámkami spousty papírů, že by bylo fajn, kdyby informace, které předávám, byly sepsány v nějakých skriptech. Začala jsem tedy na seminářích rozdávat poznámky v tištěné podobě a nápad na sepsání více témat do jednoho celku byl na světě. Důvod byl ale ještě jeden, a sice ten, že některé příběhy, které jsem zažila při práci s dětmi i jejich rodiči, by byla škoda zapomenout. Stále však na sepsání knížky chyběl čas. Ale i ten přišel a bylo ho najednou víc než dost, když jsem musela zůstat doma, abych zvládla zdravotní problémy a opět se dostala do dobré formy. Psaní knížky mi pomohlo se odreagovat a uzdravovat se i tím, že jsem si při předávání všech sesbíraných mouder pochopitelně uvědomila i spoustu souvislostí se svým vlastním životem a současnou situací.
Rozhodně se nechci chlubit cizím peřím, protože i rady, které předávám, jsem sama získala od odborníků na slovo vzatých, od renomovaných pedagogů, dětských psychologů a psychiatrů, od dětských lékařů, mozkových chirurgů a dalších specialistů, českých i zahraničních. Mým vlastním vkladem je, že vše, o čem píšu a co předávám dál, je prověřeno mojí zkušeností z pedagogické praxe i z výchovy vlastních dětí. Za každým tématem najdete pro zpestření četby i skutečné zážitky, ať už mé vlastní nebo členů mojí rodiny či blízkých přátel, kterým naprosto důvěřuji. A aby byla knížka hezčí a barvitější, ke každé kapitole přikládám fotografii vztahující se k tématu…

Knihu získáte přes náš e-shop www.obchodmedunka.cz


Přečtěte si ukázku z 1. kapitoly…

 

Nové děti, nová výchova

I v moderním přístupu k dětem by stále mělo platit dobré staré rčení „Zlatá střední cesta“.
Je vědecky dokázáno, co mnozí z nás vycítili vlastní intuicí, totiž že v posledních letech, spíše už desetiletích, se rodí „jiné“ děti než dřív. Není na tom nic neobvyklého, evoluce má svá jasná pravidla a každá generace je poněkud jiná než předchozí. Rychlost tohoto generačního posunu se však rapidně zvyšuje. Je nutné prostě přijmout fakt, že děti narozené v posledních letech mají nové a dříve neobvyklé psychické vlastnosti. Že jsou naladěny na vyšší dimenze než jejich rodiče a prarodiče. Jejich „jinakost“ je někdy těžké přijmout a pochopit, málokdy je možné vtlačit je do stávajících norem a pravidel výchovy. Mějme na paměti, že těmto dětem nelze lhát beztrestně a že nepřijmou nic, v čem nerozpoznají smysl, nic, co nedovedeme obhájit. Je na nás dospělých, rodičích i vychovatelích, abychom jim dokázali ukázat smysluplný život a smysluplný svět.

Výchova dítěte začíná vztahem jeho rodičů
Dítě podvědomě rozkóduje vše, co se odehrává ve vztahu jeho rodičů. Ani ti rodiče, kteří jsou natolik uvědomělí, že se před dítětem nehádají nahlas, slovně ani fyzicky se nenapadají, přestože jejich vztah není v pořádku, nemohou svému dítěti poskytnout kvalitní zázemí, protože dítě na podvědomé úrovni skutečnost vycítí přesně. Vnímá-li napětí, cítí strach, nedůvěru a obavy. Zhruba do šesti let věku je dítě velice emočně závislé na matce a vztah matky k otci je pro něj v této době klíčový. Pokud se např. dítě zeptá plačící maminky, proč pláče a maminka se rychle usměje a tvrdí, že neplakala, dítě taková reakce jen zmate. Nepravdivé odpovědi naučí dítě nedůvěřovat dospělým a svému vnímání, v konečném důsledku nedůvěřovat životu a světu. Proč by matka nemohla přiznat, že pláče, protože právě teď je jí z toho či onoho důvodu smutno. Navíc když dodá, že si poradí, situaci zvládne a brzy zase bude všechno v pořádku. Může i přiznat, že se např. nepohodli s tatínkem, ale přesto se mají rádi a zase se brzy usmíří. Tomuto vysvětlení dítě velice dobře porozumí. Pomůžeme mu tím přijmout fakt, že v životě jsou krásné i těžké chvíle a k životu patří obojí, ale že problémy se vždy dají a mají vyřešit. Připravíme ho tím na skutečný život.

Dítě vždy udělá to, se od něho očekává
I v této souvislosti platí výše zmíněná skutečnost, že dítě podvědomě rozkóduje pravdu pod povrchem. V tomto případě to znamená, že ať navenek rodiče asertivně říkají dítěti cokoli pozitivního nebo povzbuzujícího, ale vlastně mu v hloubi duše nevěří, nebo ho z čehokoli podezřívají, dítě nakonec udělá to negativní, co do něho rodiče projektují. A to v jakémkoli věku. Dobrá zpráva je, že to platí i v opačném, pozitivním očekávání.
Jeden z dobrých a triviálních příkladů tohoto očekávání projektovaného do dítěte je, když dospělí opakovaně upozorňují malé dítě na to, že když bude běhat, zakopne a upadne. Samozřejmě se tak nakonec stane. Dítěti totiž opakovaně nabídli tuto možnost. S mírnou nadsázkou můžeme mluvit o tom, že mu ji vsugerovali a podsunuli a dítě na ni zareagovalo. Tato posloupnost platí i v mnohem dramatičtějších případech.
Existuje velmi dobrá rada, podle které by se měli chovat dospělí a učit ji i své děti: Nemyslete na to, co nechcete prožívat! A naopak myslete na to, co prožívat chcete! Dítě přece radostně nepobíhá s myšlenkou na to, že zakopne, upadne, uhodí se. Důvěřuje si, má radost z pohybu, považuje se za šikovné a schopné. A pokud přece upadne, tak ho naopak ujistěme, že se nic nestalo a nikdo se nikdy nenaučil chodit a běhat bez pádů. Když dítě leze na strom, což je v dnešní době situace bohužel spíše výjimečná, nemá máma vyděšeně volat „spadneš!“, ale má klidně poradit „pevně se drž!“

Ujišťující kontakt
Každý člověk na světě potřebuje být milován a pro děti je tato potřeba prvořadá. Ujišťující kontakt, láskyplné pohlazení, objímání, chování, oční kontakt nesmějí chybět ve výchově žádného dítěte. Není však samozřejmostí, že všichni rodiče toto svému dítěti dokážou poskytnout. Mnozí dospělí sami nebyli jako děti ve své původní rodině chováni a hlazeni, takže se to tudíž neměli kde naučit. Mnozí si tento deficit ani neuvědomují a neuvědomují si tedy ani to, že tuto péči svému dítěti neposkytují. Ze stejného důvodu často rodiče svým dětem ani neříkají, že je mají rádi. Předpokládají, že děti to vědí a je to přece samozřejmé. V tom se ale velmi mýlí. Děti potřebují tato slova ujištění od svých rodičů slyšet často, a to zejména v situacích, kdy si myslí, že lásku svých rodiču něčím ztratily – zlobením, špatnými známkami, tím, že neudělaly, co měly udělat nebo naopak udělaly něco, co udělat neměly…

Pět jazyků lásky
Také některé děti neříkají rodičům, že je mají rády, nechtějí se mazlit a nedávají pusinky. V žádném případě to však neznamená, že nemají rády své rodiče. Jen preferují jiný z tzv. pěti jazyků lásky, z nichž první je právě fyzický kontakt, doteky, hlazení, mazlení, držení za ruku a pusinkování. Děti, kterým je tento způsob vyjádření citů cizí a nepříjemný, mohou působit chladně, ale v citech chladné nejsou. Pro toto malé procento dětí je jen mnohem přijatelnější jiný způsob vyjádření lásky a podpory od rodičů než fyzický kontakt.
Své city k rodičům vyjadřují jiným způsobem než mazlením nebo pusinkováním. Mohou preferovat slova ujištění, kdy mají potřebu uklidňujících prohlášení, ujišťování, že je rodiče podpoří, že všechno dobře dopadne, že se nemusejí bát toho či onoho. Stejným způsobem vyjadřují i ony svou lásku rodičům…