Meduňka

Z listopadové Meduňky: Co byste měli vědět o rakovině: duševní a emoční zdraví

Z aktuálního čísla Meduňky vybíráme část článku MUDr. Ludmily Elekové o onkologických onemocněních, tentokrát se věnuje velice důležitému tématu: roli vnitřního stavu  člověka při vzniku těchto nemocí.

 

 

V předchozích článcích o rakovině jsme probrali její biologii, spouštěče a pohánějící faktory na buněčné úrovni. Ukázali jsme si, jak moderní způsob života s nevhodnou stravou, narušením biorytmů, hormonální rovnováhy, prozánětlivým nastavením imunitního systému a zatížením toxiny přispívá k vzniku a šíření rakoviny.

Osobnost typu C
Rakovina ale není jen otázkou zátěží a poruch na úrovni těla. Velmi podstatnou roli hraje psychika. Stres je obvyklým spouštěčem. Již Hippokratés si všiml, že rakovinou onemocní častěji určitý typ lidí. Osobnosti náchylné k rakovině se říká osobnost typu C. Její charakteristiky se nápadně podobají symptomům homeopatickému léku Carcinosinum, vyrobeného z rakovinné tkáně.
Tento typ osobnosti má tendenci lpět na toxických emocích, jako je hněv, uraženost, nenávist. Lpí na nich, a současně mají problém je vyjádřit, drží je v sobě. Obecně mají problém vyjádřit všechny negativní emoce, nejen výše jmenované. Zadržování negativních emocí souvisí s tím, že se bojí konfliktu, bojí se naštvat lidi ve svém okolí, bojí se pokárání, trestu. Snaží se druhým vyhovět, někdy přímo čtou jejich přání a plní je ještě nevyslovená.
Obětují se pro druhé, na své potřeby zapomínají, na jejich pohřbu pak zní slova jako: „Takový to byl hodný člověk, není nic, co by pro druhé neudělal, opora společnosti…“  Za tím je nevyslovená otázka, jak to, že právě tak skvělý a hodný člověk předčasně zemřel. Dalo by se říci, že právě proto.
Pacienti popisují přísnou výchovu v dětství, bez bezpodmínečné lásky. Museli si vše zasloužit, museli se snažit a hlavně vyniknout. Jejich výsledky, i vynikající, byly brány jako samozřejmost. Jedničky a vyznamenáním byly samozřejmé, dvojky důvodem k výtkám a trestu. Jiné téma, které se v anamnéze objevuje, je odpovědnost, která na ně byla předčasně uvalena. Za sebe, za mladší sourozence, někdy i za rodiče, kteří ve své roli ochránců selhávali. Děti alkoholiků, děti rozvedených nebo zemřelých rodičů beroucí na svá ramena břímě, které na ně nepatří. Již malé děti se starají o domácnost, vaří, samy se vypravují do školy, pečují o mladší sourozence, předčasně pracují. Často nevystudují to, co chtěli. Buď vůbec nedosáhnou vzdělání, na které měli předpoklady, nebo si neprosadí školu podle své volby. Mají tendenci příliš poslouchat.
Někdy pacienti popisují v podstatě normální dětství, v normálně fungující rodině, s rodiči, kteří uměli projevit lásku. Ale nebylo to dost, nebo byl pacient výjimečně citlivý. Typická je ale výchova s důrazem na kázeň, poslušnost, plnění úkolů, bez dostatečné volnosti a svobody volby. Tito pacienti  jako děti neměli možnost si vyvinout silné ego, poznat sami sebe, protože odmala byli zaměřeni na to, co chtějí a nechtějí ostatní, snažili se jim vyhovět, aby udělali dojem, vynikli a byli pochválení. Touha po uznání a pochvale, po vzetí na vědomí, po tom, aby byli bráni takoví, jací jsou a byli tak uznáni, je pro ně typická. Je to téma táhnoucí se celým jejich životem. Někdy i dlouho po smrti svých rodičů touží po tom, aby je rodiče uznali a pochválili.
Mají slabé ego, nevědí, co vlastně chtějí, nevědí, co mohou chtít a co mohou odmítnout. Jsou závislí na mínění druhých, nechají se manipulovat. Nemají jasně stanovené hranice a dovolují druhým, aby je překračovali, aby narušovali jejich integritu.
Emoce v sobě drží, zejména ty negativní, ale často nejsou schopni se ani pořádně radovat. Utíkají z reality, do fantazie, čtení, cestování, tance. Lidé typu Carcinosinum milují bouřky, nutkavě cestují, stále něco hledají. Milují zvířata, utíkají se k nim pro bezpodmínečnou lásku.
Žijí podle cizích pravidel a očekávání. Co by tomu řekli lidi? Automaticky se omezují, do mnoha aktivit se vůbec nepustí, protože si předem vyhodnotí, že by to někomu vadilo, o někoho by se museli přestat starat, nedejbože by si děti musely samy nachystat večeři a manžel umýt nádobí!
Nevyjadřují své skutečné já, protože se bojí, že by někoho emočně ranili. Za roky života se v nich kumulují negativní emoce, a protože je pravidelně neupouštějí, hrozí výbuchem. Proto věnují spoustu energie jejich potlačení. Jsou v tom někdy tak dokonalí, že ani nevědí, co cítí. Nevědí, co by měli cítit. Na otázku, jak se cítí, odpovědí „strašně, hrozně“. Když se ptáme, jak přesně strašně se cítí, jaká je ta emoce, nevědí.
Tato strategie stojí hodně energie a je typické, že lidé před propuknutím rakoviny cítí fyzickou i psychickou únavu. Někdy jsou unavení dlouhé roky, navíc přestávají reagovat na podněty. Homeopaté tomu říkají normopatie. Stav, kdy se dlouhé roky neprojevují známky akutní nemoci, člověk nereaguje na zátěže. Typická věta: „Jak to, že mám najednou rakovinu, vždyť jsem byl tolik let zdráv, neměl jsem mnoho let ani chřipku“. Nepřítomnost akutní nemoci, akutní prudké reakce na podnět (třeba zkažené jídlo, virus, bakterii) je signál, že něco není v pořádku.
Jindy mají dlouhodobě reaktivované viry, opakované a táhnoucí se nemoci bez horečky, neschopnost prudce a pořádně vetřelce zlikvidovat. Netřeba dodávat, že akutní nemoci mnohdy přecházejí, protože co by si bez nich (bez jejich služeb) ostatní počali… Hodí do sebe pár paralenů a jede se dál…

Celý článek si přečtete v listopadové Meduňce.