Meduňka

Z listopadové Meduňky: Rodičovství je nejkrásnější poslání

 

Z nového čísla Meduňky vybíráme úryvek z rozsáhlého titulního rozhovoru o rodičích a dětech…

 


Po čase jsme opět požádali o rozhovor naši spolupracovnici, psycholožku a autorku metody hlubinné terapie PhDr. Martu Foučkovou. Tentokrát jsme si povídali hlavně o dětech a o tom, co mají mít na paměti rodiče, když chtějí ze svého dítěte vychovat po všech stránkách zdravého a šťastného člověka.

Marto, s jakými věkovými kategoriemi dětí a mladých lidí máš zkušenosti?
Zkušenosti mám s dětmi od mateřské školy až po vysokou školu, kde jsem působila dvacet let. A jako psycholog jsem nějaký čas pracovala v DDT (dětský domov třídící – zařízení určené pro děti, kterým selhali rodiče). Poznala jsem, jak je pro zdravý vývoj člověka nutná rodina. Většina dětí toužila po domově, ale ten jim byl odepřen. Ale mluvíme-li o dětech, je nejprve nutné hovořit o rodičích.

V čem rodiče chybují 

 Vyslechla jsi nejrůznější lidské příběhy a sledovala mnoho osudů, jakých nejčastějších a nejzávažnějších chyb a prohřešků se rodiče vůči svým dětemdopuštějí?
Nelze vylíčit veškeré jejich omyly a nevědomost. Mnohem větší stopy než hádky rodičů zanechalo na dětech zavírání do sklepa, do komory, hlad a žízeň, výprask neúnosný tak, že jizvy jsou viditelné ještě v dospělém věku. Týrání psychické je ještě horší než fyzické. Vybavuje se mi příběh chlapce, který se stal mučicím nástrojem, jímž jeho otec týral matku. Nejen psychické vydírání a bití, ale nedostatečná láska, lhostejnost a neznalost psychických zákonitostí rozvoje dítěte zanechává těžké stopy na psychice. Během práce, při sezeních hlubinné terapie, jsem byla svědkem takových krutostí ze strany otce i matky, kdy dítě nebylo schopné tyto skutečnosti nikomu sdělit, protože je považovalo za součást svého života, dokonce i své viny.
Nevhodné jsou i zákazy jako neběhej, nemluv, ne… (NE nemotivuje) nebo výroky typu … nejsi chytrý, nejsi inteligentní, nejsi dost velký, neber to do ruky, rozbiješ to, nepůjčím ti to… Nelze vypsat vše, s čím se děti setkávají. Sebedůvěru dítěte snižuje a jeho rozvoj zastavuje také vyhrožování opuštěním nebo hrozba, že dítě bude vykázáno z domova, přestože to rodiče nemyslí vážně.
Po revoluci jsem se zaradovala, že budou zrušeny kojenecké ústavy, dětské domovy a jesle, že dojde k rozvoji sociální pomoci pro opuštěné děti, zjednoduší se adopce a budou odstraněny další nešvary starého režimu. Ve své diplomové práci jsem porovnávala vliv kolektivního zařízení a rodiny v raném věku dítěte. Potvrzovalo se učení J. A. Komenského „…neodkládej dítěte svého z klína svého do věku šesti let“.
Pečlivá péče do šesti let věku dítěte je nedocenitelná, matka je nenahraditelná a otec nezastupitelný. Zažila jsem úděsné podmínky v kojeneckém ústavu, kdy pro nedostatek času personálu dostalo dítě do úst láhev, hlavičku mu podepřeli o polštář a odešli. Kojenecké ústavy, celotýdenní jesle a celotýdenní mateřské školky byly u nás zřizovány po vzoru Sovětského svazu a jen silné osobnosti tuto diktaturu přežily bez následků. Trápí mě, že v současně době takováto zařízení vznikají znovu. Prožitky z jeslí se objevily i při hlubinné terapii: „Ležím v postýlce, pláču, nesmím nahlas, dostal bych nařezáno, dívám se do stropu, vymýšlím si něco k těm rýhám na stropě, nechce se mi spát… teď to nazývám totální nudou, byl jsem od tří měsíců umístěn v jeslích.“
Dnes se setkáváme s masovou ztrátou vnitřní víry, lásky a tím i chuti do života. Péče matky je zárukou emocionálního vývoje a otec uvádí do širšího společenského života. Oba jsou důležití pro rozvoj osobnosti dítěte.
Z duchovního hlediska máme všichni určité úkoly, které je nutné splnit, abychom se naučili lásce.

Co si rodiče musí uvědomit, aby své jednání vůči dítěti a své postoje začali vědomě měnit?
Osobnost dítěte se formuje ponejvíce do věku šesti let, proto jsou rodiče za dítě odpovědni. Důležité je zahrnout ho láskou, rozvíjet jeho schopnosti, upevnit zdravé sebevědomí. Pro dítě je nejdůležitější pochvala, povzbuzení, podpora sebedůvěry a sebeúcty. Chybné postoje se přenášejí do dalších generací (… byl jsem bit řemenem, a proto k němu také sahám…), a tak i každý další život je výslednicí našeho snažení nebo naší nevědomosti.
Je důležité si uvědomit, že dítě je duchovní bytost, která se k rodičům narodila, bylo k tomu mnoho důvodů. Má se něco naučit, postoupit ve svém vývoji co nejdál, nebo má oba rodiče posunout, může to být vzájemné. Někdy se jedná o splnění karmy, nebo je nutná pomoc rodičů při splnění nějakého úkolu. Zrození je individuální, odpovídá i smyslu každého života. Neexistuje náhoda. Setkáváme se na Zemi proto, že k sobě máme určitě vztahy a plníme dané úkoly. Často se k nám vrací někdo, koho jsme velmi oplakávali.
Děti potřebují obzvlášť silné citové pouto s rodiči, zejména s matkou. Nenechte je plakat, přiviňte je k sobě a bez starosti jim poskytněte před usnutím svoji přítomnost. Při hlubinné terapii jsme objevili prožitek dívky, která prošla v minulém životě koncentračním táborem. „Bojím se usnout, mám hrozný sen, nemohu dýchat, něco na mě leží.“ Nachází se jako živá bytost zavalená hromadou mrtvých těl.
Lidé, kteří v minulém životě prožili koncentrační tábor nebo jinou zlovůli či násilí, začínají současný život jako smutné, nešťastné bytosti, bojí se druhých, jsou do sebe uzavřeni, z minulosti otřeseni nespravedlností, zradou. Odkrývám celou řadu problémů z mnoha životů. Autismus, ADHD, pesimismus, deprese, úzkosti, fobie – kořeny těchto potíží bych hledala právě v těchto hrůzných zážitcích.
Rodiče by také měli vědět, že dítě vědomě nezlobí, je zvídavé, zvědavé, podniká různé činnosti, aby si ověřilo svoje domněnky, představy, někdy má i tendenci se bránit lží nebo utajením pravdy.  Nejdůležitější je přistupovat k dítěti s pochopením a láskou…
Celý rozhovor si přečtete v listopadovém čísle Meduňky.