Duchovní články

5. červenec: den Cyrila a Metoděje

V učebnicích dějepisu se jim někdy říkalo „věrozvěstové“ nebo misionáři…  Možná se ptáte, proč máme na počátku 3. tisíciletí věnovat pozornost Cyrilovi a Metodějovi, dvěma cizincům, kteří žili v 9. století, a navíc nebyli ani Slované, ale Řekové? Protože i přes propast času je lze stále považovat za pozoruhodné osobnosti, které silně ovlivnily naši kulturu a jejich vliv trvá v některých směrech až doteď…

Většinou o těchto dvou mužích víme jen to, že byli, nebo – to v lepším případě – že na území našeho státu přišli v roce 863.
Šlo o velmi vzdělané a na svou dobu neobyčejně pokrokové muže, kteří usilovali nejen o proměnu církve, ale i o zlepšení morálky i rozvoj kultury na území tehdejší Velké Moravy. Jak už to však bývá u osobností, které předběhnou svou dobu, stali se nepohodlnými mnohým odpůrcům a byli vystaveni velkému tlaku a brutálním intrikám. Navzdory tomu se svým dílem zapsali do naší kulturní a duchovní historie a právem je řadíme mezi  naše výrazné duchovní osobnosti  – i když to nebyli Češi …

Bratři ze Soluně
Oba bratři pocházeli ze Soluně – města  v Byzantské říši. Cyril (vlastně se jmenoval Konstantin, jméno Cyril přijal jako řeholní jméno až na sklonku svého života) byl z obou bratů mladší a byl to velmi vzdělaný muž s mimořádným jazykovým talentem – už jako velmi mladý ovládl řadu jazyků, a jako velmi mladý se také stal profesorem na nejstarší evropské vysoké škole v Konstantinopoli. Jeho starší bratr Metoděj vystudoval právo, ale žil v odlehlém horském klášteře na území Turecka.
Konstantin po čase opustil školu, odebral se do kláštera za Metodějem a začal se věnovat myšlence budoucího misionářského působení mezi Slovany, sestavil první slovanskou abecedu – hlaholici a přeložil do ní první církevní texty.  Původně měl v plánu odejít do východní Evropy a tam šířit křesťanství.
V roce 860 byl schopný filosof a lingvista Konstantin povolán z kláštera k významnému diplomatickému úkolu – měl vést poselstvo k vládci říše Chazarů při Kaspickém moři.
Tento úkol Konstantin za pomoci svého bratra splnila a oba se vrátili domů ověnčeni dalším úspěchem – donesli do Byzantské říše údajné ostatky sv. Klimenta, které našli na Krymu.

Poselstvo od Rostislava 
V roce 862 do Konstantinopole dorazilo k byzantskému císaři Michalovi III. poselstvo od moravského knížete Rostislava. Rostislav ujišťoval císaře, že jeho poddaní se už zřekli pohanských bohů a zvyků a žádal, aby Michal III. na území Velké Moravy zřídil biskupství – chtěl se tak vymanit z německého područí. Nešlo mu o to, aby církevní obřady probíhaly ve slovanském jazyce, ale chtěl docílit toho, aby měla Velká Morava vlastní církevní správu. Císař Michal III.  přislíbil, že Rostislavově žádosti vyhoví a pro tento úkol vybral právě bratry  Konstantina a Metoděje, kteří byli vzdělaní, zkušení a pro tento úkol skvěle disponovaní a hlavně připravení. Oba bratři si přibrali několik žáků a s velkým průvodem (ve kterém byli i obchodníci, stavitelé a ozbrojení muži) se vydali na Moravu, kam dorazili snad v roce 863, podle některých pramenů spíše na jaře roku 864. Dostalo se jim slavného uvítání (nesli s sebou totiž část ostatků sv. Klimenta, který se velmi uctívaným křesťanským mučedníkem až do doby, kdy jej svým významem a věhlasem překonal sv. Václav).

Boje o jazyk
Po příchodu na Velkou Moravu bratři zjistili, že na tomto území je mnoho věřících lidí i dost kostelů, a to už i kamenných, ale zároveň se začal odehrával dlouhý zápas mezi dvěma jazyky, jimiž byly slouženy mše a další obřady – mezi původní latinou a novým jazykem, který oba na Moravu přinesli – staroslověnštinou. Kázání obou bratrů a jejich žáků, pronášená ve staroslověnštině, se u lidí setkávala s úspěchem, a oba si také začali vychovávat své další nástupce z řad místního obyvatelstva. Konstantin přeložil hlavní knihy, které se tehdy při církevních obřadech užívaly a Metoděj později jeho dílo dokončil.
Konflikty mezi oběma církevními koncepcemi i jazyky – latinou a staroslověnštinou, se však postupně vyostřily, řečtí misionáři přicházeli z mnohem kultivovanějšího světa než němečtí kněží a s jejich přístupem se v mnoha ohledech nedokázali smířit – např. trestem za vraždu bylo pro německé kněze to, že viník nesměl 3 měsíce pít ze skleněné číše, což pro Konstantina a Metoděje nebyl v žádném případě adekvátní trest. Konstantin zažil jen počátek těchto dlouhodobých zásadních sporů – brzy totiž zemřel, bylo mu pouhých 42 let, pohřben byl v bazilice sv. Klimenta v Římě. Metoděj však tuto bitvu musel vést více než 20 let – až do své smrti. Papež sice zvláštní bulou povolil staroslověnštinu jako plnoprávný církevní jazyk a Metoděj byl v roce 869 vysvěcen na prvního arcibiskupa na Moravě, čímž se vlastně naplnil původní plán knížete Rostislava o politické a náboženské nezávislosti, jenže to netrvalo dlouho. Na Moravě došlo k rozbrojům uvnitř vládnoucího rodu, kníže Rostislav zemřel v žaláři a  uvězněn byl i Metoděj a z vězení se dostal až po třech letech na základě zásahu papeže. Metoděj musel znovu bojovat za staroslověnskou liturgii, měl mnoho nepřátel z řad latinsky vzdělaných kněží, byl dokonce obviněn a musel se jet hájit až k papeži do Ŕíma, intriky na Moravě neustávaly a nakonec vysílený Metoděj v roce 885. zemřel. Brzy po jeho smrti bylo jeho dílo zcela zničeno – staroslověnsky vzdělaní kněží a mniši (bylo jich asi dvě stě) byli brutálně v okovech vyvedeni ze země a nedávno probuzený zdroj slovanské vzdělanosti a kultury byl téměř zničen. Až po čase byl postupně znovu obnovován v Čechách, ale hlavně v Rusku a Bulharsku.

(napsáno s použitím knihy P. Hory Toulky českou minulostí, díl 1, nakladatelství Práce, 1985)