Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Příběhy čtenářů

Milí přátelé,

v této rubrice zveřejňujeme vaše životní příběhy, které nám posíláte, básně a texty od vás ...Děkujeme všem a těšíme se i na další příspěvky!

                                                      Vaše MEDUŇKA

Pište na adresu redakce nebo na e-mailovou adresu (dopisyctenaru@mojemedunka.cz  

 


FOTOGRAFIE A POZDRAV OD NAŠEHO ČTENÁŘE JOSEFA:

Dobrý deň.
už dlhší čas som čitateľom vášho časopisu. Jeho obsah je veľmi zaujimavý. Myslím, že na Slovensku nemáte v tejto oblasti veľkú konkurenciu. Teším sa na každé nové číslo a prosím Matku Božiu, aby dala p. šefredaktorke, ale aj celému kolektívu dobré zdravie a mnoho tvorivých síl.

Váš časopis mi robil spoločníka aj na minuloročnej dovolenke . Na dovolenke sme boli spolu s manželkou v septembri v Side- Turecko.
Váš skalný čitateľ    Jozef Slota


Příběh od naší čtenářky, astroložky Mirky Dvořákové
Astroporadnamira.cz

Předmluva
Jak jsem se stala astroložkou? Ze zvědavosti, zda „to“ vůbec funguje a z troufalosti. V průběhu dvou desetiletí jsem se setkávala s lidmi a poslouchala jejich příběhy.
Tíži zodpovědnosti jsem si uvědomila až se zpožděním. Tisíckrát jsem pochybovala a tisíckrát se sama sebe ptala, jestli mám vůbec právo z hodiny, data a místa narození úplně cizímu člověku horoskop vypočítat a vyložit. Za žádnou cenu jsem se nechtěla ocitnout v  jednom pytli s propagátory instantního štěstí. Má exaktně myslící polovina zůstávala trvale ve střehu, a nutila mne k sebekontrole a objektivitě. Ověřila jsem si, že astrologie jako nástroj k psychoterapii opravdu funguje, stejně tak jsem během let získala důkazy o jejím transcendentálním přesahu. Některé zážitky byly velmi silné. Proto jsem se astrologii nikdy nevěnovala profesionálně. Potřebovala jsem být nohama na zemi, zachovat určitou míru kritického způsobu myšlení. Pominu-li výchovu dětí, do žádné činnosti jsem nevložila tolik poctivé snahy.

Díky astrologické praxi jsem dostala příležitost rozpoznat, že věci mohou být jiné, než se na první pohled jeví. Pochopit, že se nedělíme ani tak na dobré a na zlé, jako spíše na vědomé a nevědomé. Každý, o kom bude v této knize řeč, něco hledal, po něčem toužil nebo se něčeho obával. Jen někteří byli ochotni nebo schopni svůj problém definovat. S tím jsem jim mohla pomoci. Netroufám si posuzovat, do jakých důsledků se to podařilo. Myslím, že nejdůležitější je, že jsme se vůbec usilovali.  

Pro zachování soukromí jsou jména, povolání i zeměpisné reálie týkající se domovů či pracovišť změněné. Fragmenty astrologických výkladů odpovídají realitě.

Obejmout celý svět
Za vraty čekala hezká, dobře oblečená brunetka, věkově něco nad třicet. Rysy v jemně nalíčené tváři měla disciplinovaně strnulé. Strčila mi pod nos několik papírů a houkla: „Jmenuji se Tereza. Toto jsem našla v matčině pozůstalosti. Byla tam vaše adresa.“
Téměř deset let starý horoskop patřil Evelýně. Nedávno jsem se doslechla, že vypadla z balkonu a srazila si vaz.
„Na hvězdy nevěřím,“ dodala, „ale potřebovala bych si o ní promluvit. Váš čas zaplatím.“
Na nečekané návštěvy jsem zvyklá, na takové manýry nikoliv. Omlouvala je jedině ztráta blízké osoby.
„Vaše matka se na mne obrátila asi před dvanácti lety,“ poznamenala jsem cestou přes dvůr, „krátce po té, co se rozvedla, zprivatizovala to zdravotnické zařízení…“
„Odtamtud ji společníci nakonec vyštípali,“ přerušila mne. „Kvůli chlastu. To jste nevěděla?“
Pokrčila jsem rameny. „Doneslo se mi to. Naše kontakty se ale přerušily dávno předtím, protože si s tím pitím nedala říct. Doporučovala jsem jí léčení, ale tvrdila, že to zvládne. Kombinovala alkohol s prášky. Musela jsem to vzdát.“
Uvedla jsem ji do pracovny. Plácla sebou na pohovku, hodila papíry na stůl, zapíchla prst do kolečka s nakresleným grafem horoskopu a prokurátorským tónem spustila: „Četla jsem to. Podle vašeho popisu by matka mohla kandidovat na ředitelku zeměkoule.“
Než jsem stačila zareagovat, dodala: „Pokud vám připadala tak výjimečná, pak nechápu, jak jste ji mohla po tom všem hodit přes palubu. Nebo je to jenom marketing? Píšete horoskopy přes kopírák a děláte supermany ze všech?
Její nehoráznost a obviňující tón mi braly dech. Chtělo se mi odpovědět, že kdyby na matčiny marné pokusy o sblížení tehdy před lety, reagovala, možná by všechno dopadlo jinak, ale včas jsem se zarazila. Přesně toho se totiž Tereza obávala. Že zodpovědnost za matčinu smrt je na ní. Jinak by nebyla tak agresivní. Ale tak to nebylo.
Zhluboka jsem se nadechla a ukázala na kolečko Evelýnina horoskopu.
„Vidíte ten obrazec, co připomíná psaníčko? Slunce, Jupiter, Venuše ve Vodnáři tvoří jeden vrchol obdélníka, Luna a Mars s Neptunem ve Vahách druhý. Pluto ve Lvu třetí a Dračí hlava v Beranu čtvrtý. Lidé s takovou konfigurací táhnou ostatní. Vodnářský rodič nemá na malé dítě dostatek trpělivosti, ale čím je potomek starší, tím je porozumění lepší.“
„Cha!“ vybafla, „samé pitomosti! Na to vám neskočím! Stejně mě neměla ráda! Nikdy!“
Zavrtěla jsem hlavou.  Bylo těžké jí cokoliv vysvětlovat astrologickým jazykem, když ničemu z toho nevěřila. Ale musela jsem se pokusit. Její matka měla v konjunkci s ascendentem Venuši. Něco ze sebe musela mimoděk předat i Tereze. Zhluboka jsem se nadechla: „Milovala celý svět a vás v něm. Jinak to neuměla.“ Ukázala jsem na Měsíc ve Vahách. „Tady ta Luna vypovídá o velké snaze. Vlastně ji to dost otravovalo, ale určitě vám četla i pohádky. Tak co? Četla, nebo nečetla?“
Předvedla dotčený výraz. „Ale byly to…ehm…takové ty moderní o vláčcích, co zajíždějí do depa. A nikdy mě pořádně neobjala. Pořád, co se tím přenáší bacilů…“
Zlomyslně jsem se ušklíbla. „Kdo by taky čekal od plnokrevné Vodnářky Erbena. Když byla v Číně, kolik vám tehdy bylo?“
„Ehm…asi…čtrnáct?“
„Opravdu vodnářská odvaha,“ povzdechla jsem si. „Nechat tu dítě v pubertě a vyrazit si na půl roku do Číny.“
„Na rok,“ upřesnila a oči se jí tvrdě leskly. Jak opět nabyla sebevědomí, narovnala se, přehodila nohu přes nohu. „Původně odjela na tři měsíce. Hodila mne na krk otci. Bylo krátce po revoluci. Dostal na starosti velké projekty a doma býval dvakrát týdne. Psal jí, aby se okamžitě vrátila, protože jsme neměli babičky. Jenže ona byla hluchá. Div, že jsem neskončila v dětském domově. Aby mě mohl mít na očích, sehnal nám byt v Praze. Když konečně přiletěla, švitořivá jak vlaštovka, otravná s tím svým jing a jang, a plnými hrstmi žaručeně úšpěšných bylinných šměsí,“ zašišlala a pitvořivě stáhla tvář, „už jsme ji nepoznávali. Otec se s ní okamžitě rozvedl. Krátce na to jsem odjela studovat do Británie.“
„Vaše rozhořčení chápu,“ řekla jsem. „Opustila vás v době, kdy jste ji nejvíc potřebovala. Neodolala příležitosti, o které byla přesvědčená, že se nebude opakovat. Bylo jí přesně čtyřicet a prožívala Uranskou krizi.
Zaťukala jsem na Urana v doktorčině horoskopu.
Klesla pohledem na namalovaný graf a nedůvěřivě nakrčila obočí. „Je to jediná planeta, co nemá…antény. Znamená to něco?“
Její definice mne donutila k úsměvu. Všechny ostatní planety byly spolu svázány nějakými vztahy, jak naznačovaly barevně nakreslené aspekty, jen Uran zůstával osamocen – tedy bez antén.
„Uran je pro Vodnáře důležitý,“ podotkla jsem, „protože vládne jejich Slunci. Ale v tomto horoskopu je zakletý, protože nemá zásadní vazby s ostatními planetami. A navíc je v Raku v domě práce a zdraví zapouzdřený jako v tanku, chudák.
Zamračila se a vyštěkla: „Nerozumím!“
„Uran je symbolem jinakosti. Revoluce. Když přijde do hry, převrací se režimy. Uranský člověk se vždycky liší od šedivého davu. V šestém domě Uran tlačil vaši matku, lékařku, k hledání originálních léčebných metod. Jenže Rak, ve kterém tento Uran při narození pobýval, je konzervativní znamení a dlouho trvá, než jakoukoliv změnu dopustí. Jakmile se však tranzitní Uran, to je ten, který fakticky teď plyne vesmírem, dostal do opozice vůči své nativní poloze,“ ukázala jsem na grafu místo, kam se onen tranzitní Uran dostal, „nastal v životě vaší matky zlom, kterému se říká Uranská krize. Přišla sametová revoluce a následně nato matka s odjela do Číny a pobyt si neplánovaně prodloužila.“
Nedůvěřivě nakrčila nos. „Normální krize středního věku. Prostě jí ruplo v bedně.“
„Ne tak docela,“ namítla jsem, „V jejím případě měla ta krize větší následky než obvykle. Abyste to pochopila, musíte si to porovnat. Čtyřicátník postižený opozicí tranzitního Urana vůči Uranu nativnímu, bojuje s panikou osoby stojící na vrcholku kopce, ze kterého jediná cesta vede už jen dolů. Jeho okolí – všechny sdělovací prostředky, literatura, i jeho známí, našeptávají, že po čtyřicítce se začíná stárnout, a co neuchvátil doposud, na to už je pozdě. Uran jako symbol revolty, ho nabádá k furiantským kouskům.“ Rozhodila jsem rukama a jako obvykle jsem se nechala unést a zalkala: „Tamto moře už nepřeplavu, jak jsem si to kdysi v šesti letech naplánoval!  A člověk prodá zlaté hodinky po dědečkovi a koupí potápěčskou výstroj – to v lepším případě. Jenže smyslem Uranské krize je něco jiného. Člověk má přehodnotit, jestli to, co dělá, má nějaký smysl, protože biologickou funkci si už splnil, a je čas udělat něco i pro společnost. Jenže většina lidí si ten impulz vyloží chybně. Právě v tomto věku dobře zavedené firmy krachují a hroutí se dlouhodobá manželství. Tyto oškolobrty bývají o to zbytečnější, že nově založené firmy a nově založená manželství a nově zplozené děti jsou jen kopiemi těch předchozích, pouze ti, kteří vše spunktovali, jsou o generaci starší a opotřebovanější.  Tímto způsobem se čas nahonit nedá. Navíc svět ani život nikam neuteče. To jen zrozenec podlehl panice z Uranské krize.“ Odfoukla jsem si, a pátravě se podívala na Terezu, abych si ověřila, jestli to pochopila.
Vypadala jako bouřkový mrak.
Odhodlaně jsem se jala výklad dokončit: „Vaše matka po čtyřicítce podlehla Uranské krizi. Ale jenom v tom smyslu, že v té Číně zůstala déle, než měla.  Měla strach, že takovou příležitost už nedostane. A tím přišla o všechno. O manžela i o dceru.“
Do tváře se jí vloudil pomstychtivý výraz. „Jak se tvářila, když jste jí to řekla?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Proč bych jí to říkala? Ona to přece věděla.  Na to mne nepotřebovala. V době, kdy jsme se poznaly, byla ještě natolik na výši, že si uvědomovala svůj začínající propad. Byla strašně osamělá. Pořídila si dva dobrmany záchranáře a chodila s nimi na cvičák, ale nedokázala je zvládat. Jednou s nimi přijela i sem k nám. Téměř ji neposlouchali. Z řad svých pacientů si cíleně vybírala mladé lidi, kteří ji nějak oslovili, a ty pak zvala k sobě domů.“ Odmlčela jsem se a vybavila si, jak jsem jednou Evelýninu naléhavému telefonátu podlehla. S úporností prodavače pouťových čepic tak dlouho žadonila, že prostě musím přijet, až to můj muž, kterému jsem svým telefonováním rušila sledování filmu, nevydržel, obrátil oči v sloup a naznačil, abych tedy kývla. S čokoládou a kytkou jsme i se dvěma dětmi (nejmenší dceru jsme nechali u rodičů), dorazili přesně v určený čas. Ale nejdřív jsme si mysleli, že jsme si spletli datum, protože dvůr domku, kde mělo grilování probíhat, byl pustý, jen dobrmani v kotci zběsile doráželi… Evelýna přišla otevřít až po dlouhém zvonění, když už jsme byli na zpáteční cestě k autu. Potácela se. Nemytá, rozcuchaná v teplácích… Dodneška nechápu, kde se v nás s manželem vzalo to odhodlání… Snad nám bylo trapně, kvůli dětem, které vyjeveně civěly a cítily, že takto se hostitelka chovat nemá. Možná, že by bývalo bylo výchovnější prásknout tehdy brankou a odjet. Ale ostatní měli přijít každou chvíli…
Pomohli jsme sundat ochranné kryty ze zahradního nábytku, roztopit gril, připravit nádobí. Maso měla naštěstí naložené z předchozího dne. Mezitím se Evelýna, nechci vědět jak, dala do pořádku. Jakmile jsme to přichystali, všech dalších asi dvanáct pozvaných včetně dětí se v rychlém sledu dostavilo. Ach ano, nadějní mladí lidé, rekrutující se z jejích pacientů. Každý z nich po ní něco potřeboval. Ten jí vyřizuje spoření, tamta má problémy se žlučníkem, a copak potřebuje tamten? Ach ano, Evelýna má nějaké kontakty na ministerstvu a on potřebuje...
Paní doktorka v té době už hýřila šarmem a výmluvností. Ze souvislostí mi došlo, že mou přítomnost těm lidem slíbila jako hlavní atrakci večera. Při pohledu na jejich bezelstné natěšené tváře a na zakaboněný obličej mého manžela, který mne v takových situacích má tendenci chránit, jsme tam od oficiálního začátku vydrželi asi půl hodiny a pak jsme se s vědomím, že nám to nadosmrti stačí, rozloučili. Tehdy jsem osobně Evelýnu viděla naposledy.

Přinutila jsem se proud vzpomínek přerušit, Tereza na mne v napjatém tichu hleděla v očekávání dalšího. „Ehm, no víte,“ řekla jsem rozhodnutá ji těchto zážitků ušetřit, „byla vždycky duchem dál, než ostatní. Musela mít IQ vysoko nad průměr. Když byla rozvodem odstřižena od rodiny, v běžném životě se jí komunikovalo velice těžko.“
Tereza se zaškaredila. „Až na ty čínské nesmysly, byla praktickou lékařkou. Komunikace byla jejím denním chlebem.“
Poklepala jsem na horoskop. „Podívejte se na vodní znamení. Jsou to Rak, Štír a Ryby. Planety v těchto znameních vedou člověka ke sdílení pocitů. Vaše matka je má prázdná až na toho Urana v Raku. A protože Uran je bez antén, jak jste trefně uvedla, nemůže to vytrhnout. To znamená, že měla problém s někým sdílet pocity a všechno musela přehánět přes rozum. I když vám četla pohádky o vláčcích, zatímco vy byste radši poslouchala Tři zlaté vlasy Děda Vševěda, klopotně se tím snažila dávat vám najevo náklonnost, protože jinak to neuměla.  Po padesátce na ni dolehlo, že zůstala odtržená od ryze intelektuálního zázemí původní rodiny. Zoufale se snažila to kompenzovat. Obklopovala se lidmi, kterým pomáhala, řešila jejich problémy, ale nikdo z nich nemohl ocenit skutečnou šíři její osobnosti. Všichni stáli ehm…intelektuálně hluboko pod ní.“
Tereza zabodla do vzduchu prst. „A proč nehledala mezi sobě rovnými?“
„Po té, co ji váš otec opustil, se plně oddala práci, ovšem nikoliv tvůrčí, ale výhradně samaritánské. Dělalo jí dobře, že ji někdo potřebuje, i když ji ti lidé jen využívali. Vztahy s pacienty si nahrazovala všechno ostatní a ještě si v tom libovala, protože tam byla king. Na vztahy se sobě rovnými rezignovala, protože si myslela, že od ní budou očekávat citové projevy a v této oblasti, ačkoliv si to nechtěla přiznat, o sobě pochybovala.  Měla dvojí praxi. Pracovala jako praktická lékařka a ještě provozovala čínskou medicínu. Svými postupy vyvolávala spoustu řevnivosti v odborných kruzích, problémem nebylo, že by její metody nefungovaly, protože ony fungovaly. Ale zdravotní pojišťovny na to neměly kolonky a její kolegové, protože jim přetahovala pacienty, jí záviděli i nos mezi očima… Kdyby měla u sebe někoho suplujícího rodinu, kdo by jí kryl záda, a včas jí řekl: „Evelýno, jdou ti po krku, brzdi,“ asi by se nad tím zamyslela. Ale ona se přátelila jen se svými současnými nebo bývalými pacienty a ti ji vynášeli do nebe. Později, i když jsem ji varovala, že tudy cesta nevede, si z čirého furiantství pořídila ty psy. Nezvládala je, protože zvíře je na člověka naladěné mimoverbálně. Reaguje na nálady a gesta a především s ním sdílí pocity. Psi z ní byli absolutně zmatení. Když se napila, dařilo se jí z vymezených mantinelů, vysmeknout. Jenže každý návrat do reality byl jen horší. Jejím úkolem bylo šířit osvětu a posunovat vývoj dopředu. Měla publikovat a disciplinovaně vědecky pracovat. Ne zabředávat do citového bahna, když neměla nářadí, jak se z něj dostat ven.“
Tereza zaťukala na osamoceného Urana v Raku. „Za všechno může tady ten?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jistěže ne. Jenom ukazuje hranice možností. Rak ztělesňuje rodinné zázemí. Uran sem přináší rozkol. I dobře vyladěný Vodnář, pokud má Urana v Raku, vnáší do rodinného života vodnářské myšlení. Členy vlastní rodiny bere jako partnery do celospolečenské diskuse a spolubudovatele, a teprve potom řeší city.

Ve středověku si lidé mysleli, že poslední planetou Sluneční soustavy je Saturn. Proto se mu také říkalo „Strážce prahu“. Objevením Urana v roce 1781 bylo dogma narušeno a Uran dostal charakter velkého reformátora. V době jeho objevení řádila vědeckotechnická revoluce. Uran značí originalitu, odlišnost, inspiraci, genialitu, pokrok. V případě, že je v horoskopu nějak blokován, může vést k úpornosti a extrémismu. Proto je spoluvladařem Urana Saturn, aby jeho sklony krotil. Vaše maminka svého Saturna zcela ignorovala. Nechávala se vláčet Uranem, a když brala ty psychotropní látky, překračovala všechny meze.“
Tereza pokrčila rameny. „Vzpomínám, že milovala dobrodružné filmy a vášnivě ráda četla. Říkala, že ji nezajímá nic reálného, protože to má kolem sebe…“
Zasněně jsem se usmála.  „Měla jsem uranskou pratetu. Narodila se v roce 1905 a zemřela v pětaosmdesáti. Taky byla v Číně. Dostala se tam těsně po válce jako poslankyně České strany lidové. Byla energická a i v osmdesáti pořád krásná. Provdala se za doktora, a vyučovala na gymnáziu Francouzštinu. Děti vedla velmi přísně, obě vystudovaly medicínu. Domácnosti moc nedala, ale až do vysokého věku pracovala. Nebyla typem, který lidi objímá, ale každá její věta, každá myšlenka, stála za vyslechnutí. Moje prateta Anděla se z Číny vrátila včas. Uranskou krizi úspěšně zvládla a o rodinu nepřišla.
V případě vaší matky k tomu došlo, ale i tak měla stále hodně možností, jak pád ke dnu zarazit. Jen by musela chtít.“
„A proč nechtěla?“
„Ale ona chtěla, jen zarytě trvala na svém způsobu. Ve strachu, že zemře bez lásky, se jako pionýrka pustila do navazování „hřejivých“ vztahů s lidmi, se kterými neměla nic společného. Výsledek byl křečovitý a v konečném důsledku depresivní.  Pokusila jsem se ji zastavit. Dokonce jsem ji představila zkušenější kolegyni, protože jsem si nebyla jistá, jestli právě na osobnost Evelýnina formátu stačím…“
Vykulila oči. Její brada pod pevně semknutými rty se roztřásla. „To jsem netušila.“
„Konstatovala, že Evelýna je v sebeničení tak zarytá, že je každá pomoc marná. Takže,“ pokrčila jsem rameny, „i když jsem vaší matce radila, jak jsem nejlépe mohla, k léčení závislosti, což bylo úplně první podmínkou její cesty ode dna nahoru, jsem ji donutit nemohla.  A bez toho, že by to ona sama skutečně chtěla, to prostě nešlo.“ 
Nasucho polkla. „Takže protože se nechtěla léčit…“
„Nejen proto,“ doplnila jsem, „upřímně řečeno, osobní setkání s ní byla vyčerpávající. Během tří let jsme se setkaly čtyřikrát. Pokaždé se mě pokoušela vmanipulovat do role dalšího z klubka vděčných pacientů. Úpěnlivě žadonila, abych jí řekla, co má se svým životem dělat, ale přitom se mne snažila zkorumpovat přísliby inscenovaných společenských setkání. Už z principu jsem tuto úlohu ztělesňovat nemohla ani nechtěla. Astrolog, dobrý astrolog, vám nikdy neřekne, co máte dělat. Má vám vysvětlit, co vás motivuje k určitému jednání, případně poradit, jakým způsobem se můžete zamyslet, abyste našla řešení. Vysvětlovala jsem, poslala jsem ji za psychiatrem. Hned napoprvé. Nedala si říct. Napodruhé, napotřetí také ne. Potom už mi jen občas zatelefonovala. Pochopila, že už ji k sobě nepozvu, a že už k ní nikdy nepřijedu. Naposledy mne požádala o horoskop pro vás. Chystala se za vámi jet, protože jste nereagovala na její dopisy. Ten jsem jí poslala poštou. Pak jsem o ní několik let neslyšela, až nedávno jsem se doslechla o její smrti. Každý můžeme udělat jen to, nač nám síly stačí. Nemohla jsem udělat víc, je mi líto.“
Mladá žena zvedla obočí. „Horoskop?“
„Copak ona vám ho nedala?“ podivila jsem se.
Bojovně vystrčila bradu. „Bydlela jsem tehdy v Berkhamstedu. V činžáku na hlavní třídě. To není moc velké město. Zvonila snad půl hodiny a ječela na chodbě. Česky. Trapas. Neotevřela jsem.“
Pokrčila jsem rameny. Co na to říct? Nic.
Celá se schoulila, ramena se jí roztřásla. „Kdybych…kdybych…“
Možná potřebovala obejmout, ale zatím jsem si ještě netroufala odhadovat, jak by to přijala. Stále ještě mi připadala jako jehelníček. Raději jsem přistoupila ke skříni s archívními šanony. Je to pár let. Mohla by to být římská pětka. Vytáhla jsem zmiňovaný pořadač a projela seznam jmen na úvodní straně. Terezu pod dívčím příjmením jsem tam skutečně našla. „Podívejte se,“ řekla jsem, když jsem její svazek vyhledala a položila na stůl. Máte Slunce v Kozorohu v dobrém trigonu se Saturnem. Jste cílevědomá, pracovitá přesně taková, jakou vás chtěla mít. Kozoroh je zaměřený na výkon, ale jak stárne, postupně se obrňuje vůči citům. Mnohdy si ani neuvědomuje, že to, co dělá, činí z nějakých citových pohnutek. Vaše matka byla…je to tvrdé přiznat, citově plochá. Ale vy ne. Máte ascendent ve znamení Štíra a jeho vládce Mars je s Venuší v sextilu. Venuše v Rybách touží po sdílení lásky.  Vše prožíváte velice intenzivně. Nemá smysl se ptát, co by bylo, kdybyste jí tehdy otevřela. Má smysl nedělat podobné chyby jako ona.“
Zatvářila se uraženě. „Sama jste řekla, že já s city problém nemám. Tak jaképak stejné chyby?“
„Myslím stejné v tom smyslu, že byste potlačovala svou přirozenost,“ řekla jsem s úsměvem. „Tady,“ a ukázala jsem na listy pod namalovaným grafem horoskopu, to máte všechno popsané. Kozoroh jedná jako generál v bitvě.  Ani svým milovaným nemá ve zvyku zdůvodňovat motivace. Dělá účelné a pragmatické věci, ale na serepetičky ho neužije. Ale i když se dere za kariérou, nikdy na svoje nejbližší nezapomíná, jen se nezdržuje jim to dávat najevo. Má za to, že jsou s tím srozuměni. Dokonce se cítí ukřivděně, když mu vyčítají málo zájmu. On se přece stará… Takže byste si jako Kozoroh měla na tento model jednání dát pozor. Potřeby Venuše po sdílení lásky byste mohla uspokojit i lacinými náhražkami někde v šoubysnysu, a než byste se vzpamatovala, byla by tu Uranská krize, a záchvat paniky, že to moře už přeplavat nestihnete…“
Roztřesená ruka se váhavě natáhla k papírům na stole. Pak se zarazila a prskla:„Jak jste to poznala? Tu práci přece vzala až po příjezdu do Londýna. Mluvila jste s otcem!“
I má trpělivost měla své meze. Naštvaně jsem houkla: „Promiňte?“
Okamžitě zkrotla. „Několik posledních let fotografuji.“ Uvedla jméno prestižního bulvárního časopisu pro mladé dívky. „Ale teď,“ rozzářila se, „jsme s manželem začali uvažovat, že toho nechám a pořídíme si…dítě.“
Kousla jsem se do rtu. Tak pořídíte? Pořizujeme si nový gauč. Ale v zásadě byl její kurz přirozený. Uznale jsem pokývala hlavou. „V tom případě…vám držím pěsti.“
Když vstávala, zašilhala směrem ke svému nevyužitému horoskopu.
Mlčela jsem jako ryba. Říkala přece, že na horoskopy nevěří. Už byla téměř u dveří, když zvolnila krok. Pohodila hlavou směrem ke stolu. „Hm, mohla bych…si to, vzít?“
„Samozřejmě,“ broukla jsem. „Originál mám v elektronické verzi.“
Do auta nasedala zvolna a rozjížděla se s rozvahou. Typický Kozoroh.

                                                                Miroslava Dvořáková


Bajka od naší čtenářky Ivy:

Pes na výletě
Pes se jednoho dne vydal spolu se svými přáteli – zajícem a medvědem,na výlet na kopec. Cestou ale dostal hlad a toužebně si vzpomněl na plnou misku doma na dvorku. „Ale co,“ řekl si: „najím se, až se vrátíme. Koneckonců, mít vždycky plné břicho není až tak důležité. Ale co je vlastně důležité?“ Byl ještě mladý, a tak se zeptal svých starších přátel. Medvěd se podrbal na břiše: „Co je v životě nejdůležitější? No, to se těžko vysvětluje.“ Zajíc jen přikývl a pes zesmutněl. „Nebuď smutný,“ řekl mu zajíc. „Nejvíc se o životě naučíš ze života, říkávala moje babička. V lese se pořád něco děje a dost možná něco zažijeme i dneska.“
A jak to řekl, uslyšeli bzukot. Z dutiny ve stromě vyletěla mladá včelí matička a za ní roj. Matička se zamotala medvědovi do chlupů a v tu ránu se na něj celý roj vrhl. Medvěd mručel a máchal kolem sebe tlapami, rozzuřené včely však útočily znovu a znovu. Tu k medvědovi přiskočil zajíc, hmátl mu do chlupů a už matičku měl. Sám při tom utržil pěkných pár štípanců. Posadil si matičku na záda a tryskem vyrazil. Roj za ním. Zajíc pádil a kličkoval. Když už byl dost daleko, usadil matičku do borůvčí. Roj se kolem ní shlukl a zajíc upaloval nazpátek.
„Tak,“ řekl zadýchaně, „už víš, co je nejdůležitější?“ Pes horlivě ňafl: „Ano, ano. Nejdůležitější je rychlost.“ „Ale kdepak,“ zavrtěl hlavou zajíc. „Vždyť já si dělal legraci,“ zavrčel mrzutě pes a přemýšlel. Když ne rychlost, tak co? Už to mám, nejdůležitější je vzájemně si pomáhat, pomyslel si nakonec spokojeně.
Šli dál, až přišli k potoku. Na přeskočení byl moc široký a do ledové jarní vody se jim nechtělo. Medvěd si u břehu vyhlédl strom a opřel se do něj. Funěl, drápy se mu lámaly, ale nakonec kmen svalil přes potok a všichni pohodlně přešli na druhou stranu.
„Tak už víš, co je nejdůležitější?“ obrátil se medvěd na psa. Pes nejdřív chtěl vykřiknout: „Síla!“ ale včas se zarazil a řekl důležitě: „Jasně, že to vím. Nejsem už žádné štěně. Nejdůležitější v životě je vzájemně si pomáhat.“ Medvěd se pousmál: „Vzájemně si pomáhat je v životě velmi důležité. Ale není to to nejdůležitější.“ Pes toho začínal mít dost. Pak ho něco napadlo. Nejdůležitější v životě je vědět si v každé situaci rady, to bude to pravé.
Konečně Došli na vrchol. Z obrovských balvanů se rozhlíželi do prosluněného kraje. Najednou to zajícovi uklouzlo a zmizel. „Zajíci, kde jsi?“ volali. „Tady,“ ozvalo se žalostně z úzké škvíry mezi balvany. „Zaklínil jsem se tu, nemohu ven.“ Medvěd sevřel hlavu do tlap. „Teď si vážně nevím rady,“ zabručel nešťastně. Pak začal pomalu odhrabávat zem. „Ale medvěde, ten obrovský balvan nikdy nepodhrabeme,“ řekl pes a neklidně pobíhal kolem. „Ano, já vím,“ odpověděl medvěd a hrabal dál.
„Kuk!“ ozvalo se jim za zády. „Nakonec jsem se ven promotal,“ smál se zajíc. Medvěd a pes si vydechli. „Tak už víš, co je v životě opravdu nejdůležitější?“ zabručel medvěd. „Ale jistě, jistě, že to vím,“ řekl pes.  Tentokrát byl ale s rozumem v koncích. Neřekl medvěd jasně, že tentokrát si rady neví? A taky dobře věděl, že takhle svému kamarádovi nepomůže. Psovi to vrtalo hlavou celou cestu zpátky.
Už byli skoro na kraji lesa, když se ozvalo cvaknutí a pes zavyl. Jeho tlapu ostrými zuby sevřela pytlácká past. Medvěd ji zkusil rozevřít. „Pružina je moc silná,“ hekl. Zajíc ji zkusil rozhryzat. „Kdepak. I kdybych si hlodáky polámal, nepovolí to.“
Medvěd se zajícem popošli kousek stranou a tiše se radili. Tvářili se velmi vážně. Odhodlaně. Nakonec psovi řekli: „Ptal ses nás, co je v životě nejdůležitější. Tak dnes ses to dozvěděl. Kdybychom se už neviděli, dobře si to zapamatuj.“
„Počkejte, kam jdete? Nenechávejte mě túú,“ zavyl pes. Oba jeho kamarádi však šli, ani se neohlédli. Nešťastný pes se stočil kolem pasti. Najednou slyší lomoz a praskot. Lesem se k němu řítí zajíc. V patách za ním medvěd. „Kde jste byli, kam běžíte?“ křičel pes. Medvěd se zajícem kolem něj jen prolétli a byli pryč.
Pes zavyl. Tu se z houští vynořil jeho pán, pušku v ruce. Když uviděl psa, spráskl ruce a hned ho osvobodil. „To bys nevěřil, co se mi stalo,“ řekl. „Sedím doma, když uslyším od ohrady s ovcemi řev. Hned jsem věděl, která bije. Medvěd. Popadnu pušku, vyběhnu ven, ale medvěd nikde. Vtom z trávy vyrazí zajíc a upaluje k lesu. Kouknu tím směrem a tam mezi stromy stojí huňáč , jako by na mě čekal. Než jsem stačil vystřelit, zmizeli oba v lese. Vyběhnu za nimi - a najdu tebe. No věřil bys tomu?“
Pes tomu věřil docela rád a i když od té doby své přátele viděl ještě mockrát, dal na jejich radu a to, co je v životě nejdůležitější, si pamatoval už napořád: poslechnout svoje srdce.                                             

                                                                                                   Iva Mrkvičková


Básnička od naší čtenářky Martiny...

Den Matek
Všechno co pro mě děláš a co jsi dělala,
když sis se mnou hrávala,
plínky mi přebalovala,
to vše je pro mě vzácné,
A za to ti vymýšlím básně.

Mám tě ráda víc než sůl,

Věnuji ti srdce mého půl.
Tahle báseň je pro tebe na Den Matek,
Protože je to tvůj svátek!

Doufám, že se vám moje básnička líbí a zveřejníte ji. :)
                                                             Martina Wranová.


Energetické obrázky od naší čtenářky ...

...Jen bych chtěla napsat jak moc Váš časopis je užitečný a jeden z mála, vlastně jeden, který je pozitivní má pěknou koncepci a zajímavé informace. Jsem také předplatitelkou již rok a minulé dva jsem si ho každý měsíc vždy zamluvila,abych o něj nepřišla. Mimo jiné maluji energetické obrázky a chtěla bych se o ně podělit s lidičkami, kteří mají rádi tento styl. Posílám na ukázku a pokud budete mít zájem a budou se líbit budu ráda za jakoukoli odezvu...Šolcová Václava,  Ostrov u Karlových Varů


Od čtenářky Jany Pomahačové:

Dobrý den vážení,
Chci vám povědět můj příběh a hlavně předat odkaz, který tady po sobě zanechal můj syn. Své vyprávění ovšem musím začít od začátku.
Bydlíme celá léta v Doksech u M. J. Parta šesti chlapců šla od mateřské školky, přes základní až po vyučení spolu. I když se jejich cesty v dospělosti rozdělily, tak se kluci vždy, když se v Doksech sešli, tak se setkávali. V r.2003 odešel následkem autohavárie Jiřík. Byl to velmi dobrý člověk a co hlavně - bylo mu 23let.Byl to hoch ze sousedství, kterého jsem měla moc ráda. Můj Pepík řekl, že je potřeba se z takových tragických odchodů poučit.
 Před dvěma roky mě můj syn zavolal, že mě řekne špatnou zprávu tak, abych se na ní připravila.Řekl, že zemřel Péťa / další ze šestice/ ve věku 29let, který po dlouholeté abstinenci chtěl jenom vyzkoušet drogu. Jenom tak, co to teď s ním udělá, když je naprosto čistý a o deset let starší. Další šanci nedostal. A opět můj Pepík, když jsme celou záležitost probírali, tak řekl, že je potřeba se poučit. Odchází nejlepší z vás Pepí, a kdo je další na řadě? Můj syn pokrčil rameny. Že to bude on - mě ani ve snu nenapadlo.
V květnu let.roku jej hospitalizovali s vysokým kr.tlakem na metabolické dděl.FN Motol, kde ležel na jipce deset dní. Nepodařila se jim udělat biopsie ledviny/ tepenné krvácení/ a urolog nařídil konzervativní způsob léčby, což zapřičinilo jeho smrt.
Jsem přesvědčená, že by můj syn chtěl, abych toto zveřejnila- už jenom proto, aby mladí lidé nepodceňovali sebemenší zdravotní problémy /neodsouvali je na později kvůli práci/ a také proto, abychom tak nespoléhali na lékaře. Oni jsou jenom lidi. Dělají spousty chyb a my se jim svěříme v domění, že nám pomůžou. V případě mého syna to bylo přesně opačně. Je potřeba se ptát - vyžadovat si a to důrazně komunikaci - spoupráci s lékaři!!! Nedat se odradit tím, že na vás nemají čas anebo se jim jednoduše do nějakého vysvětlování nechce v domění, že oni vědí nejlíp co pacientovi pomůže. Jsem naprosto přesvědčená, že kdyby mému synovi nastínili problémy, které vznikly a kdyby mu dali na vybranou, takže můj syn by řekl - operujte a dnes by tady s námi byl.
On byl velmi dobrý syn, ještě lepší člověk a jedním slovem mimořádná osobnost. V české snowboardové asociaci bylo jeho jméno spjato s vynikajícím odborníkem a pohodovým kamarádem. Moc nám všem chybí.
Děkuji předem za uveřejnění mého příběhu a jsem s pozdravem
Jana Pomahačová


Od Zuzany Řezáčové Lukáškové:

Dobrý den,
ráda bych se s Vámi podělila o svou zkušenost:

Cesta za snem
Seděli jsme v letadle směr Rio de Janeiro a těšili jsme se na všechna dobrodružství, která nám zaoceánská cesta měla přinést. Byla to nejen cesta na konferenci, ale hlavně cesta snů. To, že jsme seděli v boingu byl důkaz toho, že sny se mohou a dají realizovat a že to, co vypadá jako neskutečné a nedosažitelné, takové být nemusí.
To, že pojedeme do Brazílie, jsme oznámili už v prosinci, ale všichni to brali jako veselý předvánoční vtip. V lednu nám vysvětlovali, že tolik peněz nikdy nemůžeme dostat, v dubnu se nám smáli a v červnu, když přišli letenky, tak s námi přestávali mluvit. My si přece jedem do Brazílie, zatímco oni... Nikdo už neviděl hodiny prosezené nad granty, dopisy sponzorům, žádosti na všechny strany.
Když jsem se vrátila zpět, musela jsem dát za pravdu Timothy Ferrissovi, že na vrcholku hory "nemožné" je prázdno. Věděla jsem, že můžu realizovat téměř všechny své sny. Věděla jsem, že za nimi stačí "jen" jít a nenechat se odradit. Ale také jsem věděla, že to není lehké a že je snadné podlehnout onomu "nejde".
Ještě několikrát po návratu z cesty, díky které jsem se dostala do jiného světa (do světa snů), se mi stalo, že zatímco někteří vyjmenovávali důvody, proč to nejde, našla jsem cestu, jak to jde. Stalo se mi ale také, že jsem neviděla žádnou možnost a skepse převládla. Naštěstí se ale vždycky někde vzadu ozval hlas "vzpomeň si na Brazílii".
Pojďme společně každý za svým snem a učiňme tuto planetu šťastnou.
Děkuji za zveřejnění a přeji hezký den.

                                                                  Zuzana Řezáčová Lukášková


Od Jaroslava Kovandy

„NA VLASTNÍ KŮŽI“
Člověk, který je závislý na čemkoli, ztrácí svoji jedinečnost a sám sebe.  Bohužel většina z nás ví jen o závislostech na návykových látkách... Závislostí je mnohem více, ale záměrně se o nich nemluví... .
Jsou závislosti přirozené, například závislost dítěte na rodičích. Ale tato závislost má zdravý a nezdravý stav. Je samozřejmé, že narozené dítě 100% rodiče potřebuje ale postupně by měli rodiče dítě učit samostatnosti a tím zároveň zodpovědnosti... Jak to ale vypadá v dnešní době? Sami můžete posoudit... Rabující mládež v Británi je nádhernou ukázkou nezodpovědnosti. Máte pocit, že Británie se nás netýká? Jsou jen o pár kroků dále, delší dobu žijí v „demokracii“.

Každý z nás rodičů sáhněme do vlastního svědomí! Celá společnost si dnes musí sáhnout do vlastního svědomí.

Odebíráme našim dětem zodpovědnost za jejich vlastní životy! Jsme plni výčitek vůči našim dětem za to, do jakého světa jsme je přivedli a snažíme se jim to vynahradit tím, že je opatrujeme a živíme nezdravě dlouho, a tím je činíme na nás závislých... Spousty rodičů přestává po narození svých dětí žít pro sebe a říká: „Já to dělám pro děti“. Zkusme se zamyslet nad tímto tvrzením! Jistým způsobem učíme naše děti, že dokud nemají vlastní děti, tak jejich život zajišťujeme my a s příchodem jejich dětí budou muset zajišťovat život dětí svých. Postřehli jste, že v tomto procesu chybí část – vlastní zajištění vlastniho života?!?! Tato část musí ve zdravém vývoji každého člověka mít své místo, musí být prožita v každé etapě života!!! Počínaje prvním krůčkem až po vlastní zajištění ve stáří. Pak může člověk s klidem ve svém srdci prožívat svůj vlastní život „na vlastní kůži“.

Dopřejme našim dětem, ať prožijí život „na vlasní kůži“.

Prosím zkuste chápat tyto řádky jako možnost uvědomění si,že to, jak bude vypadat život dalších generací, má možnost ovlivnit každy z nás svým vlastním způsobem života... Věřte, že i když jste  bez zaměstnání na podpoře, máte stejnou možnost ovlivnit další generace stejně, jako kdokoli jiný... Nepokládej te si otázku „JAK?“ ...jen věřte... Věřte v sebe!!!

Tisíce let jsme klamáni, že pomoc přijde k nám! Věřte, že pomoc je VE VÁS a Váš život se rázem změní... Začne k Vám promlouvat Vaše duše, která jediná ví to, co je pro Vás nejlepší... Postupně začnete vidět to, že převzetím zodpovědnosti za svůj život je ta správná cesta... Každý z nás cítí svoji duši, jen nás učili, že nesmíme být sobečtí, musíme brát ohledy na druhé a my jsme na svoji duši zapomněli... Jen každý sám za sebe může začít naslouchat své duši. Věřte, že  nejkrásnější ze všeho nejkrásnějšího je: Být spojen prostřednictvím své duše s dušemi ostatních lidí. Odpadá závist, nenávist, posuzování a přichází stav štěstí, lásky a spokojenosti...

S láskou v srdci Jaroslav Kovanda
Bělá nad Radbuzou


Od Renaty Husakové:

Všechno je jinak
Šamanské bubnování – kolikrát jsem o tom slyšela a v podstatě o průběhu nevěděla vůbec nic. Pamatuji si na varování jednoho člověka, který mi kladl na Srdce, ať se nikdy neúčastním šamanského bubnování.Říkala jsem si tenkrát, že má asi nějaký blok, a že to „Podsvětí“,
o kterém mluví, může být taky část nás samotných, ta část, které se mnozí bojí.A tak jsem to uchovala. Léta dlouho. Až dodnes.
Před pár minutama jsem se vrátila z meditace a píšu. Píšu, abych mohla prodloužit to spojení a naladění s vlastní Duší. Píšu, protože Poznání, které se mi dnes dostalo mě doslova šokovalo a stále nevycházím z údivu.
Tak za prvé: Šamanské bubnování není o tanci, jak jsem se domnívala, ale o hluboké meditaci, kde máte možnost poznat KDO sami jste. Máte-li tu kuráž...
A za druhé ? Děkuji za dnešní večer, za Vedení i Sdílení, za Muže, který vypadá tak obyčejně, a který přitom oplývá takovou Lidskostí, pochopením lidských Osudů i zákoutích Duše a před jehož Moudrostí smekám...
Tolik úvodem. A nyní můj příběh:
Vcházím do místnosti, kde už leží pár lidí na měkkých podložkách, kde v čele je stůl s oltářem, sedící Budha, svíčky, bubny, dřevěná kobra a snad i nějací Andělé...
Manželé, kteří tuto meditaci vedou působí nenápadně, klidně a mile.
Za to místnost nic moc. Stará omšelá budova, jen pár obrázků na zdi dává tušit účel těchto prostor. Jako meditační centrum by mě to moc nenadchlo.
Ale vždyť o tom to je ! I v prostorách, které nemusí být „hogo-fogo“, kde jsi rád, že najdeš papír na záchodku se ti může dostat poznání...
DĚKUJI  DĚKUJI  DĚKUJI !!!
Jojo Reno, další lekce – NEPOSUZUJ. Ono totiž vše může být i jinak J.
Náš meditační Průvodce, Znalec Duší a Bubeník – smím-li mu prozatím tak říkat, nás všechny přivítal a dal pár instrukcí o čem šamanské bubnování je. Jeho hlas byl tak vřelý, že mi Vjemy přicházely už při jeho povídání.
„ BUM BUM BUM“
Všichni ležíme, je nás tentokrát prý daleko víc jak jindy – počítám tak 12 až 15 lidí a bubnování začíná.
Vcházíme do paralelních Světů, do krajiny našich Duší a mnohdy i strachů. Nevím jak kdo jiný, ale já stojím před Břízou. Nádherný Strom z Třeboně, se kterým sdílím Tajemství. Stojím tam a intuitivně hledám vstup do jiného Světa. Ano. Tady je... nacházím ho ve kmeni stromu a přes kořeny vstupuju do nádherné Ametystové jeskyně.Je velká, vznešená a voní.
Tak tady by měl být můj Průvodce. Zvířecí Průvodce. Asi to bude „můj“ Drak – jako obvykle. Už dlouho jsem jej nezavolala probleskne mi hlavou. Zvláštní, že mě to napadá až teď...
Řítí se Medvěd. Zuřivý, ohromný, mocný Medvěd. Je to ten největší Medvěd, kterého si dokážete představit. Nemá světské rozměry. Jeho příchod provází hluboký řev a jeho přítomnost vyceněné zuby, stejně jako divoký a nespoutaný pohled.
„ No potěš pánbůh“ stačím si sotva pomyslet, stojím jako přikovaná a dívám se mu do očí. Moje první myšlenka je : „Jestlipak mě sežere ?“ a hned vzápětí si uvědomím, že ON by měl být tím Průvodcem.
„Pokud jsi mým průvodcem, měl by ses mi lépe představit, říkali nám před chvílí „ – spustím a zároveň i já stojím tak, aby i On měl možnost vidět kdo že to jsem... Ustává řev, chvilka napětí a Medvěd se zmenšuje a staví se zády, aby mi ukázal svůj ocásek, kterým přátelsky mrská. V ten moment fakt nevím jestli se mám smát nebo jak se zachovat dál. Je to ale jen mžik. Z Medvěda sálá taková Vznešenost a Moudrost, že i toto jeho rychlé zmenšení neubírá nic na jeho Důstojnosti.
Prohlížím si jeho bílé zuby a oba se zkoumáme očima. „Odkudpak já tě znám ?“ –stále se mi honí hlavou, když v tom jsem nějaký Pradomorodec či Indián, který zná Tajemství Vesmíru, Života či Bytí, chcete-li, a který v očích Medvěda poznává „Starého známého“.
„No pojď sem ty chlupáči“, slyším sebe samu jak říkám, a to už jsme si tak blízcí, že se mohu dotýkat jeho srsti a slyšet tlukot jeho Srdce. „Zda-li pak máš ještě blechy v kožichu ?“, pomyslím si a prohrábnu mu chloupky na břichu. Na břichu, protože už se spolu objímáme a jeho tlapa i s drápy něžně spočívá na mém rameni. Rozhrnu srst a v tom to vidím...
HVĚZDY, VESMÍR   A  DALŠÍ  VESMÍR   A  DALŠÍ  SOUHVĚZDÍ...
Namísto blech jsou Hvězdy a Galaxie. I ta naše. I Zem. I já...
Svět pro mne přestal existovat. Strnula jsem a nedýchám. „Co tohle má znamenat?“ Můj rozum to nepobírá...
„VŠECHNO JE JINAK“ říká mi s úsměvem Medvěd a nechává mi čas vstřebat ten šok.
Staří Indiáni, Pralidé, Obyvatelé Země i všech jejích kontinentů byli kdysi ve spojení s Moudrostí Vesmíru a znali jeho Tajemství.
„Jsi velmi stará Duše“, promlouvá. „Pamatuješ si na své první myšlenky z dětství ? Tenkrát jsi ještě vše vnímala a nezapomněla jsi. Pak tě přikryl závoj arogance a nadřazenosti a potřebovala jsi hodně bolesti abys byla schopná vrátit se zas sama k sobě. Abys pochopila  KDO  jsi. Proto za tebou dnes přicházím. Proto ti mohu poodkrýt Tajemství, které dávno znáš a jen ztratila jsi Cestu k sobě.
Jsem tu, tvůj odvěký Přítel, zjevuji se vždy všude tam, kde dovršel se čas. Ani čas není ten, jak ho vy lidé vnímáte .“
„ A co je tedy mým Posláním ? Co mám ještě pochopit aby se kruh uzavřel ?“, ptám se ... když v tom mi to dochází...
To co je uvnitř a to co je venku může být i úplně jinak než je mozek schopný připustit.
„ V mém kožichu je celý Vesmír včetně tebe samé , namísto blech. Zaměř se vždy na to, že věci mohou být i v naprosto opačné souvislosti než vám bylo generace dlouho předkládáno. Že to, co je ukryté máš vždy možnost uvidět, a že VŠECHNO JE JINAK .“
Ano, to rčení znám...
Prý je to rčení Zasvěcenců a největších Mudrců všech dob.No moc jsem tuto větu ráda neměla. Přišla mi zprofanovaná. Chtěl-li si někdo hrát na moudrýho a na někoho kdo je tak zvaně „dál“ , stačilo říct: „Všechno je jinak“  a poserte se.Přeberte si to jak chcete panstvo. Já jsem ten „Vyvolený“...
Nyní je mi však DOVOLENO na pár okamžiků PROŽÍT ten pocit Poznání, že VŠECHNO JE JINAK a jiný je tímto i můj Svět. Už navždy ! Hluboké zážitky i Víra, že vše přichází v pravý čas formují poslední dny můj Život, že si opět připadám jak Alenka v říši Divů a Pokora, kterou zažívám mi vhání slzy do očí.
Proto i píšu. Psát je něco jako zpívat nebo se smát. Živote, je toho tolik, za co ti mohu děkovat...
Naše sblížení s Medvědem pokračuje a on mě bere na Cestu s sebou. S tlapou na zádech, vyceněnýma bílýma zubama do zvláštního úsměvu vnímám nejen pohled jeho očí, ale i vůni co přichází z jeho uší, když tu jsem ve SVĚTLE.

NENÍ NIC NEŽ SVĚTLO.
Bytostné, hřejivé, živoucí SVĚTLO.
Pohltilo mne celou. Koupu se ve světle, nechám se padat a přitom se vznáším, rozpouštím...Cosi mne objímá a říká : „ CO JE UVNITŘ ? A CO VNĚ ? „
Zní mi to jako ukolébavka a pomyslím si, že takto je asi Osvícencům. Nebo se takto umírá ... nevím... každopádně ten pocit je nádherný.
Nicméně mé úvahy mě vytrhnuly z tohoto hlubokého prožitku a to už sedím na Medvědovi a jsme na severním pólu a prohlížíme si úchvatnou podívanou polární záře. Zelená, modrá, fialová... mozaika tvarů a barev, Světlo i Stín.
„Jak můžeme být na povrchu Země na severním pólu, když jsme uvnitř Země?“,ptám se Medvěda. Jen se usměje říká: „Nikdy nezapomeň, ptát se sama sebe CO JE UVNITŘ ? A CO VNĚ ? A nehledej Odpovědi co tě kdo naučil. Odpověď vždy přijde sama, pokud nezapomeneš mé dnešní Poselství, že VŠECHNO JE JINAK „, slyším jak říká mi můj Přítel Medvěd.
„ BUM BUM BUM BUM BUM BUM BUM“
Hlásí bubny k návratu. „ Aha musím se vrátit tou samou cestou zpět“, vysílá mi má Mysl povel a já doufám, že to stihnu. Nasedám na Medvěda a upalujeme Cestou zpět do Ametystové jeskyně.
„Nezapomeň, že jsem tvůj PŘÍTEL“, loučí se se mnou Medvěd a jeho bílé zuby se na mě smějí...
Vstupuji do Břízy a rostu. Rostu až do oblak. „BUM BUM BUM“ bubny bubnují a mě z té síly bubnů rozbolí hlava. Jenže to není jen má hlava. Je to hlava pokrytá větvičkami a lístky Břízy. Hlava, která jsou větve a která nesnese dost dobře tu intenzitu bubnů, určenou pro „Světy pod zemí“...
Ano, Svět je o rezonanci a frekvencích, uvědomím si, když v tom ustává bubnování i má bolest hlavy. Bříza mě přes kmen propouští. Ukloním se a poděkuji ji za Sdílení i její Lásku a chtě nechtě se vracím do meditační místnosti na podložku...
„ S nádechem si uvědomte své tělo, zahýbejte prstama u nohou i u rukou a s dalším nádechem otevřete oči.“
Otevírám oči a jsem jiná než dosud.
 A přitom jsem to stále já. Snad i víc jak kdy dřív...
Už vím KDO  jsem:  „JSEM LÁSKA JAKO VY“
DĚKUJI
Probouzí mě ranní vláha a zpěv ptáčků a já se usmívám a ptám se sama sebe : „CO JE UVNITŘ A CO VNĚ ?“ a v tom mi to dochází...
Není třeba rozlišovat, tyto všechny vjemy jsou jen ILUZÍ našich smyslů,      není  žádné „uvnitř“ ani žádné „vně“
Tak toto je to odvěké Tajemství, že  VŠE  JEDNÍM  JE !!!


Od čtenářky Marie:

Vážená redakce, zdravím vás.
Meduňku si kupuji, na ní spím a vždy si něco z ní vyberu. Těším se na články od Marie Říhové. Přečetla jsem si článek o andělích od Věry Keilové, vznikla moje nová básnička. Když ji otisknete, budu ráda.

Strážní andělé.
Andělé Boží – strážce můj,
rač vždycky být ochránce můj.
To se dnes už nenosí,
anděla se neprosí.

Když drobeček v peřince,
narodí se mamince,
To je krásné štěstí jen,
anděl je mu přidělen.

Andělé létají jako ptáci, a
andělé nemají žádnou práci.
Až je lidé poprosí,
štěstí jim zas nanosí.

Přeji vám hodně čtenářů. Zdravím.

Marie Koldová, 384 81 Čkyně 141


Příběh čtenářky I.Z.:

Asi před sedmi lety jsem se dostala do dost obtížné situace, začala jsem mít velké finanční problémy v práci, které se táhly již delší dobu, byla jsem zadlužená, rozváděla jsem se, byla jsem bez bydlení, bez finančních prostředků, moje dvě dcery byly samostatné a v té době jsem se potkala se svým spolužákem, vdovcem se dvěma dětmi, který měl svoji vlastní firmu.
Připadalo mi to jako v pohádce, byla jsem ta princezna, kterou přijel zachránit princ na bílém koni. Po čtyřech měsících našeho vztahu jsem se k příteli a jeho dvěma dětem nastěhovala.
A v této době jsem se začala zajímat o alternativní cestu, začala jsem navštěvovat kartářku a našla jsem léčitelku, která se stala mojí nejlepší kamarádkou.
Co jsem se v průběhu prvního roku našeho společného žití dozvěděla, že manželka mého nynějšího přítele Michala spáchala před čtyřmi lety sebevraždu. V době této tragédie měla jejich dcera Agáta 15 let a syn Kamil 12. Agáta převzala veškeré domácí povinnosti na sebe a  žila jako hospodyňka, která se starala o svého tatínka a menšího brášku.
V době, kdy já se do této rodiny stěhovala, Michal oznámil dětem, že si mně celý život přál, že mě miluje od druhé třídy a tak budu s nimi žít. Agáta měla v té době 19 let, myslela jsem si, že si  budeme rozumět a že ji budu brát jako svoji vlastní dceru, měla jsem spíš obavy z jeho syna. Ale začaly se dít věci, které jsem vůbec nechápala a přiváděly mě téměř k šílenství. Agáta mě brala jako svoji sokyni, viděla jsem v ní dospělou slečnu a tak například, když v sobotu ráno přišla za námi do ložnice a lehla si mezi nás do manželské postele a tulila se k tatínkovi, nebo, když se můj přítel v koupelně holil, Agáta vešla do koupelny, nechala otevřené dveře, svlékla se do naha a začala se sprchovat, tak toto bylo nad moje chápání. Můj přítel mi vysvětlit, že je to jeho dcera a že na tom nic špatného nevidí. Dělala mi hrozné věci a já pořád věřila, že můj přítel musí vidět věci, které nejsou normální. Ale tak se bohužel nestalo.
    Asi po dvou letech tohoto našeho společného žití, můj přítel usoudil, že bude lepší se odstěhovat do jeho opraveného domu mimo město a děti nechat v tomto bytě, takže už jsme měli s Agátou každá svoji domácnost a myslela jsem si,že konečně přestali naše rozbroje. Ale to jsem byla naivní, protože Agáta se nevzdávala.

    V této době jsem začala navštěvovat léčitelku, která mi s těmito situacemi pomáhala a hledaly jsme společné vysvětlení a řešení v duchovním světě. Stávalo se, že o víkendech, které jsme trávili společně s přítelovými dětmi jsem cítila duši jejich zemřelé matky, která se mi snažila škodit. Mluvila jsem věci, které bych nikdy ze sebe nedostala, byla jsem nepříčetná a hysterická. Můj přítel, když viděl tyto moje stavy, tak byl ihned v opozici a chránil děti. Ale po návštěvách léčitelů a specialisty na duše, jsem si byla jistá, že v té chvíli to nejsem já, ale ovlivňuje moje chování duše jejich zemřelé matky.  Bez pomoci léčitelů, bych v té době asi skončila na psychiatrii, protože s nikým jsem o těchto věcech nemohla mluvit. Byla jsem pořád ve střehu a držela jsem si svoje vyšší vibrace, aby mě tato duše nemohla ovlivňovat, ale bylo to hrozné vypětí sil.
    Během let se stalo, že se Agáta provdala, Kamil si našel přítelkyni a místo dvou dětí k nám na víkendy jezdily čtyři děti. Přítel byl nadšen když s námi trávili celý víkend a já jsem trnula hrůzou, co se zase bude dít.
    Moje děti jsem navštěvovala ve všední dny a užívala si vnoučat. Říkávala jsem a říkávám, že moje děti si uspořádaly svůj vlastní život.
    Během loňského roku při těchto společných víkendech jsem si říkala, že už tyto situace asi dlouho nevydržím. Vyvrcholilo to v prosinci, kdy Agáta vytahovala opět maminku a maminka mezi nás přišla, i když ani jeden z nich to netušil, tak jsem večer příteli řekla, jestli nevidí co se tady děje, že mi Agáta úmyslně škodí a že už s ním nemůžu žít.
    Věřím, že k našemu rozchodu přispěla duše jeho manželky, kterou stále přitahují jeho děti, nejvíce jeho dcera Agáta.
Bez svojí léčitelky a nejlepší kamarádky bych asi skončila dost špatně, i tak někdy nechápu věci, které se dějí. V této chvíli se u mě projevují abstinenční příznaky po mém příteli, i když mi rozum říká, že to co jsem udělala a odešla od něho bylo to nejlepší pro mě. Píše se v duchovních knihách, že v přítomném okamžiku nechápeme, že je to skutečně pro nás to nejlepší řešení, až po nějaké době se ukáže, že to tak skutečně bylo.
    Tak již nyní se těším na tu dobu, kdy to pochopím.

                                                          čtenářka I.Z.


Příběh čtenářky Blanky

Paní Blanka nám napsala:
Dobrý den,
na Vašem webu jsem v rubrice čtenářů objevila příběh své kamarádky Ivy, s kterou jsem trávila část jejich krásných chvil před úrazem na letošním jarním festivalu Miluj svůj život, ji nejvíce inspirovala pí. Beranová, mně zážitek setkání se spisovatelkou Zdeňkou Jordánovou. Naše dva příběhy patří tak trochu k sobě a tak posílám nyní i ten svůj a navíc svůj zajímavý příběh inspirovaný meditací v automatické kresbě, Život píše opravdu někdy zajímavé příběhy strastí, ale i radostí a děkuji za možnost předání zkušeností ostatním čtenářům.
                                                               čtenářka Meduňky Blanka

M i l u j i   s v ů j   ž i v o t
V loňském adventu jsem získala letáček se zajímavou vánoční slevou na ezoterický festival v Praze Miluj svůj život s andělskou hedvábnou dílnou.
Ezoterika i kreativa mi přináší potěšení a tak bylo rozhodnuto o mém vánočním dárku, který jsem si uskutečnila až letos v březnu. Dlouho jsem nevěděla s kým, kdy a jak pojedu, ale vesmír mi to již dopředu zařídil tak, že vše lépe vycházelo, než jsem si představovala a i proto svůj život miluji.
Můj odjezd na festival již v pátek večer byl uspíšen rekonstrukcí bytového jádra našeho bytu, kdy vůně lepidla a hudba řemeslníků mě doslova vyhnala do Prahy, ke své kamarádce, aby nemusela trávit sama první noc na ubytovně v Záběhlicích. Život mi trochu připravil zkoušku z orientace dle plánku v neznámé části Prahy, ale i moji přítelkyni trochu zklamal orientační smysl a opět se objevil nějaký můj andílek, který bděl nad mým cestování v podobě třetí přítelkyně, s kterou jsme trávily dovolenou s jogou v Chorvatsku a která Prahu velmi dobře zná. Všechny jsme se šťastně našly, přihlásily se na informacích i si stihly zazpívat několik manter na festivalovém koncertu, ale musely jsme dříve odejít, abychom stihly poslední autobus do místa našeho víkendového ubytování. Ubytovna „Lesy“ u malého potůčku s výhledem na Zahradní města nás ve tmě již očekávala, připomínala mi trochu chmelovou brigádu a pochodující mravenci na stolečku opět společné chvíle v bungalovu v Chorvatsku, kde naše drobečky byly potravou těmto malým tvorečkům, ale protože jsme milovaly příběh o kobylkách v polévce i my jsme je nechávaly žít, pouze je moc nevykrmovaly drobečky, vždyť i ti mravenečkové svůj život milují.
I když stěny byly tenké, dlouho do noci jsme povídaly o minulých zážitcích a očekávaly další dva dny festivalu. Jízda na festival druhý den již proběhla v pohodě a my se rozběhly po škole, kde festival probíhal. Začal přímo maraton, prodejní výstava, přednášky o barvách, bylinkách nebo duchovnu, chvíli jsme byly tygřicemi a chvíli v tělocvičně hledaly svých osm brokátů, přítelkyně měla ještě naplánované setkání s dalšími pražskými přítelkyněmi a já jsem již pospíchala na svou andělskou hedvábnou dílnu. Zkušená a přátelská lektorka, prima tvůrčí kolektiv přivolal mnoho andílků, kteří nám pomáhali při naší tvorbě, protože na všech šátečkách i šálkách se objevily krásné skvrnky s křidélky, všechna dílka se staly krásnými originály a i pro tyto okamžiky svůj život miluji. Pobyt na tomto festivalu, který byl pro mě letos pouze nouzové řešení, protože poslední dobou jsem se naučila vítat jaro s přáteli na jogovém víkendu, byl velmi přínosný, protože zde byla opravdu široká nabídka aktivit, na některé přednášce jsem se mohla pouze otočit, abych stihla další, na jiné setrvat až do konce, většinu přednášejících jsme mohli pro další kontakty poznat i na prodejní výstavě a i zde se dalo poznat jak daleko jsou ztotožněny s ideály své přednášky nebo zda zde vládne byznys...
Při jednom přesunu mě upoutal název přednášky v tělocvičně Žít.  Tento námět mě velice zaujal a toužila poznat přednášejícího, který tak krásně nazve, svoji přednášku, to co je nám nejbližší, ale přitom tak složité, to co je naší podstatou.
Na výstavě jsem objevila několik knih této přednášející a vyzbrojena knihou Souvislosti jsem plna očekávání šla bojovat o pěkné místo k sezení do plně obsazené tělocvičny. S autorkou i s jejími knihami jsem se dnes setkala poprvé, její název přednášky byl pro mě vysoce motivující, protože i když nepochybuji, že stále žiji, občas klopýtnu a musím se zase zvedat a jít dál.  V průběhu besedy se spisovatelkou mě velice překvapilo, že mnozí lidé ze sálu nejsou zcela přesvědčeni, že stále žijí a krásné bylo její povídání a přesvědčování o hloubce života, moje myšlenky dostávaly slovní podobu. Všem lidem, kteří přišli na tuto besedu byla nenásilně nabízena myšlenka, že svůj život milují a mnoho jich s těmito pocity z besedy odcházelo. Získala jsem autogram do zakoupené knihy a od života jsem dostala další dárek – moji andílkové zprostředkovali náhodné setkání s manželským párem ze sousedního panelového domu, kde bydlím a byla mi nabídnuta cesta domů autem. Rychle jsem se rozloučila se svojí kamarádkou, s kterou jsem návštěvu festivalu absolvovala, naplánovaly jsme si společnou dovolenou u moře v Chorvatsku , popřály si vše dobré a pospíchala vrátit se s domů, do svého bytečku s věcmi, které mi připomínají krásné chvíle, k přátelům, abych mohla opět milovat každodenní život, obohacena krásnými vzpomínkami. Nebyla jsem tudíž svědkem toho, co mé přítelkyni mohutně zkomplikovalo další životní cestičku, při svém odchodu z festivalu si zlomila nohu, naštěstí zde bylo mnoho lidí, kteří svůj život milují a byla ji poskytnuta ta nejlepší péče v nemocnici v Praze.
Po příjezdu domů jsem se začetla do knihy Souvislosti, je to kniha, která se čte sama, kniha, kterou psal život svými příběhy a začala chápat souvislosti , které se vyskytly kolem právě uplynulého víkendu. Postupně jsem si je začala navlékat na svůj životní náhrdelník a  už jsem se ani nedivila, že několik lidí z mého okruhu zná autorku osobně, jedna paní z jogy s ní studovala, druhá ji zná z křestu knihy v knihkupectví našeho města, další má všechny její knihy, ale zatím neměla příležitost ji osobně poznat. Často se mi po krásných prožitcích jakoby rozsvítilo, nevěděla jsem dlouho co to vlastně je, teď již vím, že to jsou souvislosti života, který nám ale život odkryje až dodatečně. Možná, že právě
pro tuto knihu jsem měla jet na festival, abych si lépe ujasnila své vnitřní pocity, pocity štěstíčka i pro překonaných životních mráčkách, uvědomit si, že svůj život i přes různé životní zkoušky opravdu m i l u j i.



Od čtenáře Matese...

Vážení a milí,
na meduňkovském webu jsem našel téma: Co mi změnilo život.
Ano,  já mám pár věcí nebo chcete-li zážitků, které mi zůstaly pod kůží.
Nikdy jsme doma neměli žádné zvíře. Kocoura, co ho přinesl otec domů, se u babičky hned zaběhl. Den před tím v našem dejvickém bytě udělal 4 hromady něčeho, co matka nazvala hrůzou.
Potom jsme měli u babičky psa Punťu, ten honil slepice a já ho viděl jen  2x, protože ho přejelo auto.
Když jsem se oženil a konečně jsme se nastěhovali do sice nedostavěného, ale přesto našeho domku u lesa, zamluvil jsem si u kamarádky pro naši dceru koťátko. Kocourka. S dcerkou jsme pro ně jeli, měl to být koucourek, přivezli jsme  kočku. A tak se k nám dostala Julinka.
Prakticky od počátku si ke mně lehávala k pravému boku a dokonce lezla i do mojí postele. Manželka trošku žárlila, ale začalo jí to být podezřelé, že si nelehne třeba k nohám nebo někam jinam.  Když byly kočce 2 roky, dostal jsem zánět slepého střeva a šel na operaci. Od té doby si ke mně Julinka nelehla, dokonce se ani nenechá pohladit. Tak jsme s manželkou usoudili, že jsem už zdravý, protože asi ten nemocný slepák cítila.

Zdraví Vás Mates.


Příběh čtenářky Marie ...

Posílám příspěvek do vaší Meduňky, patří mezi to tajemno, kterému spousta lidí nevěří, až když ho prožije na vlastní kůži. Vím, že se říká, že zkušenost je nepřenosná, kdo nevěří, ať tam běží, a také, že si každý musí vše vyzkoušet na vlastní kůži. Přesto bych ráda předala některé své poznatky a zkušenosti ze života, protože vím, že kdo zažívá něco traumatického, zvláštního, vymykajícího se běžné životní realitě, bojí se a neví na koho se obrátit o pomoc.
Často ho totiž i přátelé posílají k psychiatrovi, že má halucinace, vše si vymýšlí. Celý život člověk překonává překážky a bolestné ztráty. Ale když jsem se setkala s  nadpřirozenými jevy,  byla jsem nepřipravená.
Nikdy jsem nevylučovala existenci mimozemských inteligentních bytostí, spíš očekávala, že nás shora pozorují a baví se, jak se tu ti mravenečci lopotí, moří hloupostmi a ničí prostředí pro život. Absolutně jsem však nečekala, že se stanu terčem manipulace a černé magie. Jedenkrát jsem poznala jednoho muže, který se vymykal, byl jiný než běžní materialističtí muži. Úplně mi to zamotalo hlavu. Vnímali jsme se na dálku, nebyly to jen představy, ale přímo fyzický kontakt jeho energie, jakoby byl v noci u mne a hladil mne, také jsem viděla jeho bílou postavu jakoby v astrálu. Trvalo to však krátce, viděli jsme se jen dvakrát a on brzy vztah ukončil a nazval mě čarodějnicí.
Zasáhlo mě to velmi hluboko, byla jsem vůči němu úplně otevřená a hluboce ho milovala. A začalo mé martyrium. Již před naším setkáním na mne zaútočila zlá energie, až mě z toho bolel žaludek a motala se mi hlava. Údajně mi chtěl pomoci. Ale poté, co odmítl se dál setkávat, stejně mě na dálku kontroloval, vnímala jsem jeho energii. Celé noci jsem nemohla spát, protože mi do těla bušila  energie, nedokázala jsem rozeznat, odkud jde. Nic nepomáhalo. Když už jsem nevěděla, kudy kam, chodila jako mátoha a  byla čím dál vyčerpanější, poradila mi jedna známá obrátit se vědmu a léčitelku Olgu. Okamžitě po telefonu mi dala první rady, co mám pro první dobu, než se setkáme, udělat. Po osobní návštěvě se mi hodně ulevilo, černá energie se však nevzdávala, stálo to hodně úsilí. A já se stejně chtěla dozvědět více o sobě důvod, i proč se to vlastně stalo. Tak jsem začala chodit na její semináře. Po každé meditaci se něco změnilo, něco se mi objasnilo, také jsem mi pomohla nahlédnout do minulých životů a čistit si karmu. Naučila mě chránit se. Začala jsem se řídit radami a meditovat, měnit sama sebe. A našla jsem tam podobně vnímající lidi.
Změnila jsem náhled na spoustu dění kolem sebe, všechny události beru jako poučení  a cítím se mnohem lépe, i ve fyzickém cvičení hledám duchovní aspekt a vnímám při tom energie. Moji blízcí v rodině teď říkají, že jsem jiný člověk. Dřív jsem byla ustrašená a nervózní, to je pryč.
Díky Olze se znovu těším ze života, vnímám daleko více energie stromů, kamenů a lidí. Poznávám další věci, otvírá mi cestu dál. Má dar od boha, vidí, kde má člověk v těle problém, vidí i do budoucnosti i minulosti. A je to velmi dobrý člověk, laskavý a láskyplný.
Posílám lásku a zdraví
Marie
                                              


Příběh redaktorky Věry ...
Noční přízrak
Na jednu z předloňských jarních sobot jsme s kamarádkou naplánovaly výlet do vyhlášené restaurace nedaleko hlavního města, obklopené nádhernými lesy s naučnými stezkami. Co ale bylo hlavní –  chtěly jsme si pochutnat na zdejších specialitách, jelikož místní šéfkuchař vedl a stále vede tým našich kuchařů a cukrářů, kteří u něj trénují před mistrovství světa. Co se týče kuchařiny patří k naší špičce. A přiznám se hned, že právě o tom jsem tam také chtěla napsat článek. S kamarádkou, která je také novinářka, jsme se tedy radovaly, jak to všechno pěkně zvládneme dohromady. Vzala s sebou ještě kolegu a já mého tehdy dvanáctiletého synka Pepíka.
Večeře byla opravdu vynikající. Moc jsme si pochutnali na lososu v šampaňské omáčce a pak nás majitel podniku a šéfkuchař v jedné osobě pozval ještě do sklípku, kde jsme pokračovali v konzumací výtečných klobás, které jsme zapíjeli skvělým vínem. V místnosti byl krb, ale  díky replikám starobylého nábytku i nádobí působila poněkud ponure. Když se při hovoru vyčerpala všechna ostatní témata, začal náš hostitel vyprávět, jak sem za svého života rád zavítal například skladatel Karel Svoboda. Do půlnoci zbývalo jen pár minut a já v tu chvíli měla pocit, že tam Karla opravdu vidím, lépe řečeno cítím. Nutno ještě dodat, že sklípek byl osvětlen pouze svícemi. Poté náš hostitel přešel zcela spontánně k tomu, jak zde také jednou v sále vedle restaurace, kde se tančí, dostal jeden z návštěvníků přímo na parketu infarkt a na místě zemřel. V tu chvíli jsem ho přerušila s tím, že to by snad stačilo, a půjdeme raději spát.
Krátce po půlnoci jsme se tedy všichni odebrali do svých pokojů. Já dostala dvojlůžák a prakticky ihned po vstupu do pokoje jsme se synem ulehli ke spánku. 

Překvapení v půl třetí ráno
Bylo asi půl třetí, když jsem se probrala, protože jsem uslyšela synovo naléhavé zvolání: ´Mami!´ Otevřela jsem oči a zeptala se, co se děje. Seděl chudák na své posteli v druhém koutě pokoje a ani nedutal. Po chvíli řekl, že před sebou viděl jasnou postavu muže. Muž měl šedivé vlasy, stál uprostřed pokoje a prohlížel si nás. Jakmile se na něj Pepa podíval a muž to zpozoroval, zmizel. A to prý tak, že se začal ztrácet od nohou asi tak, jako když se zvedá mlha. K tomu syn ještě dodal, že měl brýle.
Myslím, že s klasifikací tohoto jevu jsem byla hotová vcelku rychle, nicméně jsem se snažila chovat tak, že to je vlastně vcelku běžné a normální a že o zjevování duchů mi při mé práci vyprávělo už mnoho zasvěcených lidí.
Ještě  předtím, než jsem se pustila do stručného výkladu, jsem pochopitelně vstala a rozsvítila. Syn se pak rozhodl, že zbytek noci stráví v posteli spolu se mnou. Samozřejmě jsem to uvítala, řekla mu, ať v klidu spinká, zhasla velké světlo a místo toho rozsvítila lampičku. Říkala jsem si, že se pokusím ještě usnout, nebo budu alespoň dřímat. Nicméně po chvíli, kdy syn už spal, lampička na mém nočním stolku zničehonic zhasla. Musím se přiznat, že v tu chvíli se mi srdce rozbušilo opravdu hlasitě. Vylítla jsem z postele k vypínači u dveří, rozsvítila lustr a do rána nezamhouřila oči.
Asi kolem půl šesté do pokoje začaly pronikat první sluneční paprsky. Přivítala jsem je s nevídanou radostí. Teprve když se rozednilo úplně, jsem v pokoji zhasla a ještě chvíli dospávala, než jsme vstali k snídani.
Když jsme se pak viděli s naším hostitelem, ptala jsem se ho, jak onen muž, který tu umřel při taneční zábavě, vypadal, ale k mému údivu o tom vůbec nechtěl hovořit. Abych to zkrátila. Po snídani jsme si dali ještě výborné lívanečky a kávu a následně kvapem odjeli do Prahy.

                                                              Věra Keilová

Příběh čtenářky Ivy

Festival Miluj svůj život            
Letošní ezoterický festival na Gymnáziu Omská v Praze byl pro mě mimořádně zvláštní. Myslím, že jsem nikdy předtím nezažila za víkend tolik protichůdných emocí. Celý festival jsem si pěkně užila na zajímavých přednáškách, s přáteli, protáhla si tělo pod vedením zkušených lektorů při tygřím protažení a hledání 8 kusů brokátu, zazpívala si mantry.
    Nenechala  jsem si ujít úžasnou přednášku paní Jarmily Beranové, sympatické výtvarnice, spisovatelky a terapeutky. Do jejího kouzelného Pastelového světa jsem zamýšlela nahlédnout již dříve, ale zřejmě až nyní nastal ten správný čas. Letos jsem se začala věnovat tvorbě vlastních mandal a právě teď jsem měla příležitost dozvědět se něco více  nejen o nich, ale i o energii barev, drahých kamenů a poprvé jsem si vyzkoušela automatickou kresbu. 
   Jako poděkování za poutavou přednášku s mnoha přínosnými informacemi, jsem se paní Beranové rozhodla věnovat ukázku své tvorby. Později jsem vyhledala její poradenský a prodejní stánek a dovolila si představit jí pár svých mandal. Paní Beranovou zaujala mandala, kterou jsem nazvala Solná jeskyně. Řekla, že mi něco ukáže a ze série svých léčivých obrázků ve fólii vytáhla jeden hrající zářivými barvami, s názvem Solná jeskyně (Harmonie dýchání) a podala mi jej. Okamžitě mě oslovil svou pozitivní energií. Když jsem jej obrátila a na druhé straně si přečetla krásné verše o andělovi, který v barevné jeskyni nese náruč soli, která vyléčí všechnu bolest, neváhala jsem a obrázek si koupila. To jsem ještě netušila, jak moc mi zanedlouho poslouží.
    Poslední den festivalu jsme odpoledne s přáteli přemýšleli, na jakou přednášku ještě půjdeme. Zvolili jsme Znovuobjevení intuice. Předtím jsme vyslechli některé doplňující informace o havajské metodě Ho´oponopono, kterou již delší dobu praktikujeme, tudíž jsme o ní leccos věděli a máme s ní dost dobrých zkušeností. Žádnou přednášku s praktickým cvičením intuice však nikdo z nás předtím nenavštívil. O intuici je slyšet neustále.Říká se, že každý ji má vrozenou, ale je zapotřebí ji znovu objevit. Dobrá intuice může znamenat v životě velkou pomoc, ale správně ji vycvičit není tak jednoduché. Vyžaduje to praxi.
    Seminář se nám velice líbil. Mladá, ale zkušená lektorka nás příliš nezatěžovala teorií, ale většinu času jsme strávili různými hrami ke cvičení intuice, které byly zároveň poučné i zábavné. Ve třídě nás bylo hodně a v jednom okamžiku nám lektorka dala povel, abychom si k další spolupráci intuicí zvolili někoho, koho neznáme, ale je nám nějak sympatický. V davu mě zaujala elegantní černovláska , tedy jsem ji oslovila a dalších pár minut jsme pracovaly spolu. Užily jsme si dost legrace.
    Přátelé s nimiž jsem měla večer jet autobusem domů si potřebovali ještě něco zařídit a odešli z festivalu dříve. Já jsem ještě zůstala s další kamarádkou, abychom si domluvily společnou dovolenou s jógou v Chorvatsku. Kamarádka byla překvapena, když ji pak oslovili její sousedé z vedlejšího domu a přijala jejich nabídku svézt se s nimi domů autem.
    Festival skončil. Byl čas vyzvednout si v šatně zavazadla a vydat se na Florenc. Vykročila jsem ke schodišti  v povznesené náladě z vydařeného víkendu, že jsem se asi dostatečně nesoustředila na sestup dolů. Stačil jediný špatný krok. Hned na prvním schodu se mi levá noha zkroutila, zapotácela jsem se a následoval tvrdý pád. Zakřičela jsem a bolestí jsem omdlévala. Najednou jsem slyšela něčí hlas. „Slyšíš mě?“ Zvedla jsem hlavu. Nade mnou se skláněla žena, kterou jsem si vybrala ke spolupráci na semináři o intuici. „Jsi ještě duchem v intuici, viď?“, pronesla s úsměvem. Dozvěděla jsem se, že je zdravotní sestra. Snažila se zjistit, zda jsem schopna nohou hýbat a zvednout se. Bohužel. Noha mě pekelně bolela , bědovala jsem a nechápala, jak se tak krásný víkend, nabitý tolika radostnými zážitky může najednou změnit v okamžiky bolesti a zoufalství. Obklopili mě další dobří lidé a nakonec nezbylo než zavolat záchranku .
    Takto jsem se ocitla ve vinohradské nemocnici. Rentgen ukázal na třikrát zlomený bérec. Ptala jsem se lékařů, zda by nestačila jen sádra. Ti mě však ujistili, že tady sádra nepomůže a pokud mi nohu nesešroubují, nebudu nikdy pořádně chodit. Na pokoji jsem tu noc byla sama.
Bylo mi těžko. Ležela jsem na posteli nemohoucí. Po chvilce jsem si vzpomněla na obrázek paní Beranové a napadlo mě, že by mi mohl přinést úlevu.Vzala jsem jej do ruky, dlouho převracela a střídavě se na něj dívala a opakovala verše o andílkovi. Představovala jsem si, jak bolest mizí a zraněná noha se uzdravuje. A opravdu, bolest a strach ustoupily a nakonec jsem dokázala usnout. Obrázek mi pak pomáhal po celou dobu v nemocnici a pomáhá stále.
Ať tomu někdo věří nebo ne, ověřila jsem si z vlastní zkušenosti, že platí věta, kterou nám zdůraznila lektorka na semináři o intuici, a o níž jsem též dlouho přesvědčená. Totiž, že naše vědomí ještě neví, že se nám přihodí třeba nějaká negativní událost, ale podvědomí to registruje. Věřím, že abychom tu událost lépe zvládli, jednáme podvědomě tak, že si dopředu k tomu vytvoříme podmínky. Alespoň mně se to tak nejednou stalo. Proto ta pomoc. Takže díky zdravotní sestřičko! Díky paní Beranová!  

                                                                       Iva Wolfová


       Příběh čtenářky Jany ...
Můj příběh se udál před 15 roky.Jsem zdravotní sestra a několik let jsem pracovala v Ustavu sociální péče pro mentálně postižené ženy.

 

Tehdy jsem měla noční službu, nastoupila jsem v 19 hodin a pracovala jako obvykle , nic mimořádného se nedělo, na oddělení byl klid.
Oddělení ,kde jsem pracovala se nacházelo ve druhém poschodí zámku.Po 22.hodině jsem ještě obešla pokoje, děvčata spala, byl klid.Uvařila jsem si kávu a sedla do křesla ke konferenčnímu stolku.Najednou se ozval hlasitý zvuk od okna, připadalo mi to jako by silná větev projela po skle, strnula jsem a vzápětí se zvuk opakoval.Po chvíli jsem si dodala odvahy a šla se k oknu podívat, nikde nebylo nic , bylo bezvětří.Za chvíli jsem si uvědomila , že v konferečním stolku se ozývalo tukání.Něco mi říkalo, at si toho nevšímám.Ťukalo to až asi do tří hodin .Když mně ráno přišly vystřídat kolegyně, teprve tehdy, když jsem jim příhodu vypravovala, jsem pocítila strach.
Nikdy více se už tato příhoda neopakovala.

                                                                         Jana Muchová, Přerov


Příběhy čtenářů na téma: Zažil(a) jsem něco, co si neumím vysvětlit ...
Jako první nám napsala čtenářka Věra - děkujeme!

Z nemocnice – 3. den po operaci
Sestři, prosím o něco proti bolesti, dnes je opravdu obzvlášť velká.“ Sestra tedy přináší něco na utišení v podobě pěti různobarevných pilulek. Moje první myšlenka: „To všechno mám sníst? Vždyť jsem člověk spíše přírodní než na chemii, ale pro jednou.“ Pošlu to tedy do útrob svého drobného těla. Za nedlouho na to nastává reakce. Přesouvám se stěží na onu místnost. Nevím, kterou část naklonit dříve nad gloset, jestli vrchní nebo spodní. Přidává se obrovské horko po celém těle a najednou jakési „tyčky“ vylézají ze zorniček a horních víček, brní nohy, ubývá kyslík. Přichází přivolaná sestra. Zhroucená padám do jejího náručí, pomáhá ještě další sloužící sestřička. Jsem dovlečena na postel, okamžitě mně něco pouští do žíly, následuje kapačka, studený, mokrý hadr na čelo. Konečně se vrací ztracený pan kyslík. Na oplátku ještě obrovské křeče do břicha. Asi po hodině vše odeznívá. „Sláva, nahoře mně ještě nechtějí“, bolesti pomalu odeznívají, už se těším na pořádný oběd po dvou dnech kašovité stravy a předchozím 32 hodinovém hladovění. Hold operace není žádná legrace. A to, že se má poslouchat první varování, které přišlo před požitím oněch bolestitišících prostředků, vím také, ale málokdy to poslechnu, ten hlas, který přichází odněkud zevnitř nebo ze zhůry…
Přemýšlím o další historce, která se jakoby mávnutím kouzelného proutku vytratila. Poprosím tedy o pomoc anděle strážné. Asi po dvou minutách se myšlenka navrátila, mohu tedy pokračovat v sepisování.

Příběh o peněžence
Jelikož se přiblížil den s velkým B, tedy „sv. Berouse“, jdu si pro penízky. V kanceláři zjistím, že se paní účetní nekoná. Co se dá dělat, nakoupím tedy v místním obchůdku za to, co peněženka obnáší. A opravdu, zbyly pouze tři koruny české. Odcházím spokojena alespoň se základními potravinami. Rodina nezemře hlady, zbytek dokoupím po výplatě. Co se však nestalo. Cestou do práce mě však peněženka nějakým zvláštním způsobem, aniž by o sobě dala vědět, opouští. Zjistím to však až po několika hodinách v práci, kdy je už v nenávratnu. Co se dá dělat, prosím opět andělíčky, aby přispěchali na pomoc, ale asi jsou na dovolené nebo těch žadatelů je nějak hodně a nestíhají. Asi po deseti dnech se odhodlám pro vystavení nových dokladů. Na oddělení dopravy se dozvídám, že můj řidičský průkaz byl již tři léta prošlý. Aha, tak proto se musela stát tato příhoda, jinak bych na to asi nepřišla. Dvanáctý den původní peněženka nalezena, odhozena na úplně jiném místě, než kde se mohla ztratit. Celá promáčená byla dodána na úřad městyse. A světe div se, všechny doklady na původním místě, jen ony tři korunky české asi někomu pomohly v nouzi nejvíce. Děkuji poctivému nálezci.

Druhý případ s peněženkou
Opět vybírám zboží denní potřeby – běžný nákup, blížím se k pokladně a v té chvíli mně bleskne hlavou myšlenka, vždyť sis doma nepřidala peníze do peněženky. Bude to pěkný trapas vracet to, na co nemáš, no ale uvidíme, nezmatkuj, snad to vyjde.Na pokladním ústřižku se objevila částka 453,- Kč a obsah peněženky? Věřte nevěřte 453,- Kč. Vše je řízeno odněkud.

                                                                           Věra Zaňková

 


Příběhy čtenářů na téma: Situace, která dala mému životu nový směr

 

Příběh šéfredaktorky Meduňky, paní Ilony Manolevské: 

Co mě přivedlo k alternativním cestám ke zdraví
Když mi na konci puberty umíral otec na rakovinu žaludku,  dávali mu lékaři po operaci tři měsíce života. Matka proto začala shánět lidové recepty, které by mu mohly pomoci. Pamatuji si, jak v komoře stálo několik páchnoucích lahví od kompotu s mlékem zakysaným nějakými bakteriemi, přivezenými z Ruska. A láhve s medem. Otci nic nepomohlo, zemřel jen o dva měsíce později, než říkali lékaři. A mně po této zkušenosti lidové léčení nezajímalo. Až jsem ve svých 30 letech začala trpět na bolestivé žlučníkové záchvaty a rentgen objevil kameny ve žlučníku. Nepřekvapilo mě to, protože většina žen v naší rodině za sebou už měla operaci  žlučníku. Vyjmuli mi žlučník s kameny – a za pár týdnů jsem opět dostala žlučníkový záchvat, s bolestmi a nevolnostmi.  A další a další … Lékaři mi sdělili, že musím na reoperaci, neb žlučové cesty nějak nepřevzaly funkce žlučníku,  žluč mi teče do žaludku (duodenogastrický reflux) a vůbec mi bylo hůř, než před operací. Nadto mi teta řekla, že ona také byla na reoperaci a je jí pořád nedobře. Samozřejmě se mi na další operaci s nejistým výsledkem nechtělo, začala jsem trvale držet přísnou žlučníkovou dietu, tj. žádný tuk, žádné mléčné výrobky, vše jen vařeno na vodě. Přesto mi bylo často zle. Objevil se zánět v žaludku, vysoká sedimentace,  musela jsem brát hromadu léků. Kolegyně Jaruška v redakci mi řekla, že její rodiče si v Brně kupují Žlučníkový čaj doktora Muzyčuka, který jim velmi pomáhá s trávicími potížemi. A čaj mi přivezla. Uvařila jsem si každé ráno v redakci litr tohoto čaje a popíjela ho na lačno během dopoledne. Byl dost odporný, protože obsahoval spoustu hořčin, ale  brzy mi pomohl. Samozřejmě mě zajímalo, jak je možné, že byliny pomohou se zdravotními potížemi, s nimiž si moderní medicína moc rady nevěděla. Začala jsem shánět knihy o bylinách – pamatujete si ještě vůbec, že se žádné knihy o alternativním léčení neprodávaly? K bylinám jsem  přidala jógu, kterou pro zdraví cvičím už 25 let. Našla jsem svou životní cestu. Začala jsem psát články o józe, geopatogenních zónách, bylinách …  V redakci jsem si vysloužila přezdívku čarodějnice, ale bylo mi to jedno. A když pak přišel rok 1989 a otevřely se možnosti alternativního léčení, stala jsem se jednou ze zakládajících členů Společnosti pro alternativní léčení rakoviny (SALOCO). Ale to už je zase jiný příběh.

                                              Ilona Manolevská, šéfredaktorka Meduňky


 
Svůj příběh nám poslala také čtenářka Milena.  Děkujeme za důvěru ...

Příběh Mileny:
Bylo to dávno. Seděla jsem v kostele na mši a poslouchala kázání. Byl to den jako každý druhý. Přijela jsem domů na víkend. Do města mě to netáhlo, protože jsem neměla co dělat, pro koho žít. A tak jsem pomáhala rodičům a sestře s domácností a dětmi a občas šla do kostela. Jako dnes.
Pan farář mluvil o lásce manželské a můj pohled utkvěl na okénku vlevo od oltáře. Slyším, jak si manželé mají pomáhat, být věrní a najednou v okénku vidím tvář mého přítele, která se na mě vyčítavě dívá. Můj přítel byl ženatý, dokonce měl děti a já jsem nebyla schopna od něj odejít a ani on ode mne. Stále jsem si myslela, že svoji ženu opustí a bez dětí bude žít se mnou. Tvář v okně je smutná a jakoby slyším, že mi musí něco říct. To byla neděle.
V pondělí jsme se viděli u mne jako obvykle. Přítel byl trochu zasmušilý a já mu vyprávěla, co jsem viděla v neděli v kostele. Podíval se na mě a řekl, že mi doopravdy něco chce říct. A začal mi povídat o tom, že jeho žena už dlouho ví o našem vztahu a je z toho usoužená tak, že onemocněla rakovinou. Přítel nevěděl co má dělat. Rakovina ho děsila. Kdyby žena umřela, tak by se o děti mohla postarat matka jeho ženy. Přítel seděl a povídal jen a jen o sobě.
A ve mně narůstal pocit zmaru. Dva roky svého života jsem věnovala člověku, který v nemoci opustí matku svých dětí, svoji manželku! A pochopila jsem, že to stejné by klidně udělal i mně.
Vyprovodila jsem ho ven, řekla sbohem a byl konec. V práci jsem s ním prohodila už jen pár pracovních slov.
Asi za rok jsem odešla do nového zaměstnání, seznámila se s mužem, mám děti a na mše do kostela u rodičů chodíme celá rodina.Občas si vzpomenu na tu „souhru náhod“, kdy pan farář kázal o lásce manželské a já chodila s ženáčem. Už nikdy. A doufám, že toho mého žádná neodvede.
Přeji Vám hodně spokojených čtenářů jako jsem já s celou rodinou.
Vaše Milena


Příběh čtenářky Ludmily

Zdravím všechny spolučtenáře Meduňky,
rozhodla jsem se napsat do redakce svůj příběh, který se stal před více než deseti lety, protože pro mě hodně znamenal a taky je dost poučný.
Vracela jsem se tehdy ještě s dalšími lidmi v noci z cesty do Rakouska a autobus nás vysadil v centru velkého města, kde jsem bydlela. Byly asi 4 hodiny ráno, všichni už vyrazili na cestu domů taxíkem a já jsem s rozhodla, že se pro dlouhém sezení v autobuse projdu a půjdu domů pěšky – musela jsem jen přejít část čtvrti, kterou jsem znala a která mi proto nepřipadala nijak nebezpečná ani za tmy. Ocitla jsem se tedy sama na ulici, unavená  a v hlavě mi probíhaly zážitky z celého předchozího dne. Šla jsem pomalu přes velké náměstí, v ruce jsem nesla těžkou tašku a najednou jsem měla pocit, že se musím hned otočit a podívat se dozadu a  daleko vzadu za sebou jsem viděla nějakého člověka, který tam něco divného dělal. V tom jsem ale slyšela úplně jasný hlas, který řekl: „Pozor, ten člověk má zlé úmysly.“ Dodnes si tu větu přesně pamatuju, protože tak přesně zazněla. Nebyla to myšlenka nebo pocit, bylo to úplně jasné varování, které jsem opravdu slyšela. Jenže jsem byla unavená a nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost. Už za pár okamžiků jsem viděla, že to byla velká chyba. Ten člověk mě přepadl – doběhl mě, na obličeji měl nasazenou kuklu (jak tam něco divnýho dělal, bylo, že si nasazoval tu kuklu …) a sápal se po mě. Bylo to hrozné, začala jsem utíkat, ale s těžkou taškou se utíká dost špatně, on si mě nadběhl a čekal na mě na rohu ulice. Napadlo mě, že mě asi zabije a že jsem ještě hodně věcí nestihla udělat. Pak se mi podařilo utéct – možná mě nechtěl doopravdy zabít, ale jen postrašit (to se mu povedlo) nebo dostal strach, protože jak jsem volala o pomoc, někdo tam v ulici otevřel okno a díval se ven.
Z toho přepadení jsme se vzpamatovávala a léčila několik let, musela jsem i chodit k psychologovi. Sama bych v noci po ulici už nešla, ale ten příběh je pro mě hodně poučný – od té doby vím, že je dobré poslouchat ten hlas uvnitř nás, který nám radí. Od té doby mě varoval  a upozorňoval mnohokrát, i když nikdy už tak zřetelně, taky jsem od té doby nebyla v tak velkém nebezpečí. Za celá léta jsem ho neposlechla jenom jednou a měl  zase pravdu, s následky toho špatného rozhodnutí bojuju dodnes. Takže teď už mu chci naslouchat pořád. Možná to někomu připadá legrační, ale já jsem přesvědčená, že vnitřní hlas je jedna z nejcennějších věcí, co máme a měli bychom ho vždycky poslouchat.

                                                                 Ludmila


Příběh čtenářky Hanky

Situace, která dala mému životu nový směr…
Vážená redakce, vím přesně, kdy se to stalo, a proto jsem si po vyhlášení Vašeho tématu na to vzpomněla. Pro mne to byl důležitý den.
21. srpna jsem šla po ulici a vedle v parčíku jsem hned u cesty viděla pohozenou kabelku. Byla červená, to si pamatuji, svítila do dáli a já měla pocit, že mne láká k sobě. Došla jsem až k ní. Kabelku za uši svírala slečna nebo mladá paní. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla celá špinavá, svetýrek z bavlny měla roztržený a pozvracený a vůbec to celé kolem dokola vypadalo divně.
Stojím tam a v hlavě se mi honí myšlenky na záchranku, policii a zároveň mě to nutí jít k ní a podívat se, co se stalo. Shýbám se nad ní. Vidím pozvracené tváře, okousané rty, zabahněné vlasy, špinavé nehty…snad to nebylo přepadení. Cítím podivný nasládlý pach.
Vedle mne se zastavuje paní se psem. Dívá se na ležící ženu. Voláme záchranku. Ona ji zná. Je to dcera sousedů. Alkoholička.
Záchranka přijela. Lékař konstatoval smrt zadušením. Bylo to od toho, jak vdechla zvratky. Domů už nedošla.
Skoro celý týden se mi o ní zdálo. Byly to noční můry. Já totiž párkrát taky tak skončila. Naštěstí to bylo s přáteli, ale…
Už více jak rok nepiju. Zhubla jsem a cítím se čistě. V Meduňce jsem si párkrát přečetla témata detoxikace organismu. Začíná jaro a moje tělo a já se budeme léčit…čistit.
Děkuji náhodě a Meduňce. Čekají mne státnice, takže s čistou hlavou do toho.
Vaše čtenářka Hanka

 


Příběh Barbory

 

Milá redakce,
rozhodla jsem se napsat vám svůj příběh o tom, co mi změnilo život. Nikdy jsem se nezajímala o tzv. věci mezi nebem a zemí, bylo mi to jedno. Měla jsem jiné zájmy a u nás doma se o tom buď vůbec nemluvilo  nebo jsme se tomu smáli, hlavně táta, který pracoval jako technik a hodně ho to ovlivňovalo i doma. Jednou sousedka v prádelně nadšeně vykládala naší babičce, že byla u kartářky a táta si z toho dělal legraci asi rok. Jít ke kartářce znamenalo u nás doma to stejné jako se úplně zbláznit.
    Před několika lety jsem měla dost nepříjemné období – můj přítel odjel na půl roku do Ameriky,  slíbili jsme si, že si pořád budeme psát přes maily, ale najednou mi přestával psát a když mi napsal, bylo to divné. Prostě jsem začala mít obavy, že se něco děje a navíc už před jeho odjezdem jsme měli krizi ve vztahu, protože každý z nás si představoval budoucnost jinak.  V práci se mi začal hodně dvořit jeden kolega, pořád mě někam zval a já jsem nevěděla, co mám dělat. Přítel na moje maily moc neodpovídal a já jsem začala být hrozně nervózní. Trvalo to asi dva měsíce a já jsem se cítila děsně, párkrát jsem někam vyrazila s tím kolegou a docela jsme se sblížili, ale z Ameriky ticho, no hrůza. Už jsem se kvůli tomu i v noci budila a pořád jsem myslela na to, jak to mám s těma dvěma chlapama udělat. Nemohla jsem se ani soustředit na práci ani na nic jiného.
    Pak jsem jednou odpoledne potkala na náměstí dva známé kluky, bavili jsme se  a oni mi začali vykládat o  nějaké zvláštní paní, kterou poznali někde v kavárně, že se s ní dali do řeči a že je to jasnovidka a že jim věštila budoucnost a řekla zajímavé věci. Nejdřív mi to přišlo k smíchu, ale bylo mi už tak hrozně, že jsem jim řekla, jestli na ní mají telefon. Zavolala jsem jí, ona řekla, ať přijdu a tak jsem za ní fakt šla. Vypadala úplně normálně, taková starší paní, ale docela sportovní, byla úplně normálně oblečená, ani mě nenechala domluvit, kreslila si takové divné čáry a řekla mi, že se můj přítel v Americe zakoukal do nějaké ženy, se kterou má něco společného v práci a že si on s tou situací neví rady a že s tou ženskou má nějaký úmysly. Asi čtyřikrát jsem se jí ptala, co mám dělat a ona mi pořád říkala, že se musím rozhodnout sama a že ona do toho nebude mluvit. Tím mě trochu rozčilovala, ale uznala jsem, že má asi pravdu. Řekla mi ještě dost věcí o našem vztahu s přítelem, v čem byly problémy a taky dost věcí o mně a to mě teda úplně  ohromilo, protože to nemohla nijak vědět. Odešla jsem od ní úplně zmatená a udivená a pořád na to myslela. Druhý den jsem si dodala odvahy a napsala mail do Ameriky, že vím, co se stalo a aby mi přítel napsal raději pravdu o té ženské. Rychle mi přišla zpátky odpověď, přítel byl šokovaný, jak to vím a s kým jsem mluvila. Přiznal, že je to vlastně pravda, zalíbila se mu tam nějaká mladá  Němka, co tam byla na stáži a on s ní trávil volný čas, když zrovna nepracovali. Tak jsme si po mailu dohodli pauzu, ale mě přišlo, že je to spíš mezi námi konec. Ukázalo se, že ta jasnovidka měla pravdu. Šla jsem za ní znova, aby mi poradila, jestli teda ten pravý pro mě můj kolega, řekla mi o něm nějaké věci, že mám být opatrná a že rozhodnutí je na mě. Nakonec to dopadlo tak, že s kolegou jsem sice začala chodit, ale pak to přestalo, protože on se hodně rád napil. Můj bývalý přítel sice s tou Němkou taky začal v Americe chodit, ale skončilo to, protože za ní do Ameriky pak přiletěl její přítel z Německa a ona se tam s ním vrátila.Zase jsem vyrazila za  jasnovidkou a stěžovala si, že jsem teď sama a ona říkala, že mám být v klidu, že se ten pravý chlap objeví. Moc jsem jí nevěřila, ale měla pravdu, na oslavě narozenin kamarádky jsem poznala kluka, který sice nebyl na první pohled můj typ, ale zaujal mě. Začali jsme se stýkat a pak spolu i chodit. Dneska jsem ve vztahu s ním hodně spokojená a plánujeme budoucnost. Za jasnovidkou už jsem dlouho nebyla, ale kdybych si s něčím nevěděla rady, zase za ní půjdu, protože mi vždycky řekla, co se vlastně děje a o co jde. Setkání s tou paní mi změnilo život v tom, že jsem sama uviděla, že něco mezi nebem a zemí existuje. Už se tomu nesměju. 

                                                           Bára


Příběh čtenářky Ivety

 

Milá redakce,
děkuji za krásný časopis a mohu říci, že jsem si oblíbila i Váš web. Každý den si v práci otevřu Vaši myšlenku dne. A mnohdy to doopravdy sedne do nálady.
Rozhodla jsem se Vám napsat na téma:  Co mi změnilo život.  Asi to bude málo, ale tak to i bylo.
Dlouho jsme byli bezdětní. Když se nám narodil syn, měli jsme s manželem radost a doslova bychom mu snesli modré z nebe. Byl zdráv asi proto, že jsem ho dlouho kojila. Ve třech letech ale začal být nemocný a skoro každý měsíc jsme měli antibiotika. Nechtěla jsem se s tím smířit a hledala náhrady léků, které by mu pomohly. V čekárně u zubaře jsem se setkala s paní, která si do pusy cosi kapala. Dívala jsem se asi podivně, ale říkala, že to je proti krvácení, budou jí trhat zub. A na to jí dal její homeopat lék. Homeopatikum. Než přišla na řadu, tak jsme si mnohé řekly. Dostala jsem i adresu toho jejího homeopata, ale na internetu jsem si našla jiného. Byl blízko nás. A tak jsme tam zašli celá rodina se synem a už neodešli.
Léčíme se homeopaticky všichni a pokud se zrovna nejedná o věci, které se dají léčit pouze operacemi a nedá se jim předejít, tak vše řešíme takto. Homeopatické léky s námi „jedou na dovolenou“, jdou do školky i práce a rodiče už je mají doma taky.
Byla a je to změna nejen v pojetí léčení, ale i v léčbě a přístupu k životu samotném.
Doufám, že čtenáři Meduňky mají také dobré zkušenosti s touto léčebnou metodou. My na ni nedáme dopustit. Homeopatie nám změnila život.

Zdraví Iveta

 


 

Manžel mé vnučky Martin byl od firmy vyslán posoudit možnosti přípojky nízkého napětí na parcele pana Šímy v obci Kamenice, p. Šíma plánoval na parcele postavit ordinaci. Martin si od něj přivezl dvě knžky, n akteré si vzpomněl, když jsem v noci hlídala malou pravnučku. Strašně mě obě knihy zaujaly a změnily směr léčení.
Pan Šíma mi po očení prohlídce napsal diagnózu, která byla nejsprávnější za celý můj život. Žádné prášky neužívám, jen bylinky už 5 měsíců a dutiny se uvolňují a tělo se čistí, ale pomalu.Vždyť je mi 78 let.V roce 1958 jsem v nemocnici absolvovala punkci čelních dutin a další diagnózy stále přibývaly, polykala jsem prášky a na zlepšení žádná naděje. V roce 2002 jsem byla poslána do Prahy na operaci hlavy, kde mi pro spoustu nemocí a vzhledem k mému stáří doporučili ambulantní léčbu.
Ráda bych doporučila všem nemocným, kterým lékaři již neumí pomoci -  „přírodní čištění p. Šímy.“
                                               Květa Jíšová                                                                                                             Poznámka redakce:
Čtenářka Květa přiložila k dopisu knihu bylináře Pavla Šímy  Za tajemstvím zdraví s úsměvem, láskou a rozumem (v r. 1997 ji vydalo nakladatelství Heřmánek). 

 


Vážená redakce,

 

posílám dopis na téma“Příběhy čtenářů“.
Před mnoha léty jsem se dostal do nepříjemné situace, kterou nebylo možné řešit vlastní vůlí. Před tou událostí i po ní se začaly dít různé náhody, v přesném pořadí, ve správný čas a na správném místě, které mě z problému postupně vyvedly. Kdyby se jediná z těch mnoha různých náhod nestala, problém by se nevyřešil Takový soubor náhod nemá logiku, a tak si myslím, že mi s tím pomohl sám Bůh. Jiné vysvětlení nemám.
O co se v samotném příběhu jednalo považuji za nepodstatné. Takových různých náhod se kolem nás děje hodně, ale my nejsme připraveni je vnímat.

                                                              Jan Jakoubek


                                                
"Situace, která dala mému životu nový směr"
                                                       

Před lety jsem začala navštěvovat semináře hlubinné terapie, kam mě zavedla  kamarádka, která již našla pro sebe tu správnou cestu a velice tím žila. Protože i já jsem se léta hledala, začala jsem navštěvovat semináře dr. Foučkové a opravdu jsem si užívala léta poznávání. To co chci vyprávět se stalo právě při návštěvě chaty Rozhled v Krkonoších kde semináře probíhaly. Když jsme tam byly s kamarádkou v roce 2001 tak nebylo příhodné počasí ale rok 2002 se vyvedl a proto byl naplánovaný celodenní výlet. Protože já jsem do svých 56 let ještě nikdy nebyla na  Sněžce, tak jsme se na ni s kamarádkou vydaly, přes Zadní Renerovky a chatu Výrovku. Cestou jsem si myslela, že to nezvládnu a tak jsem stále sledovala hodinky jak dlouho ještě půjdu „na ten velký kopec“ a bála jsem se že dříve než tam dojdeme tak se bude stmívat. Když jsme došly až k chatě Výrovce, koukla jsem se na hodinky a zjistila jsem, že je nemám. Co mám dělat? Jít je hledat? Ale za námi šlo tolik turistů, že nebyla šance je najít. Jistě je již někdo objevil a já bych neměla nejmenší šanci. A protože jsem měla již nějakou školu od dr. Foučkové, najednou ze mě vypadla věta, nad kterou jsem se sama podivila. „Jestli jsem měla o hodinky přijít a našel je někdo kdo je potřebuje víc, tak z toho nejsem smutná a jestli se mně mají vrátit, tak se vrátí“ . Tomu poslednímu dovětku jsem ale vážně nevěřila a s pokorou jsme se s kamarádkou  vydaly na Sněžku. U úpatí Sněžky jsme ještě zvažovaly ten výstup „vzdáme to?“ Ne, ne opravdu jsme šly a  „tu naši nejvyšší horu“ zdolaly. Pak jsme sestupovaly  zase zpátky a u chaty Výrovka jsme byly obě vyčerpané  a tak jsme vešly dovnitř na  občerstvení. Bylo tam dost málo místa ale dvě židličky se našly a tak jsme se daly do hodnocení našich fyzických kvalit, pochvalovaly výstup a svým končetinám jsme děkovaly. Za malý okamžik nám do našeho rozhovoru vstoupila jedna mladá žena, která se mně dotazovala „jestli jsem neztratila hodinky“. Když jsem ji popsala vzhled hodinek, sáhla do kapsy a předložila nám na stůl „moje hodinky“. Ano hodinky, které jsem již dávno v duchu přála někomu jinému. Tenkrát jsem ještě nechápala, že jsem našla tu cestu, kterou jsem hledala. Došlo mně to až později, když jsem stále dokola uvažovala, jak ta mladá paní mohla poznat mezi tolika lidmi, že ty hodinky jsou právě moje. Vzpomněla jsem si na paní doktorku Martu Foučkovou, která nám říkala, že „nic není náhoda“ a teď i s pomocí mé kamarádky, která je dál než já, najdu vždy odpověď na své otázky. 
A to je právě situace, která dala mému životu nový směr.  Děkuji za to.

 

                                                        čtenářka Zdeňka Šedivá, Praha