Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Aktuální číslo Meduňky
Milí čtenáři,
co nejsrdečněji vás vítám u říjnové Meduňky, v níž se věnujeme především ženám, jejich zdraví a dobré náladě. Říká se, že je jen jediný prohřešek proti kráse, který si nesmí dovolit žádná žena, a tím je zamračená tvář. Přitom však nejde o to potlačit v sobě smutek nebo obavy, ale dosáhnout vnitřní radosti a harmonie. Doufáme, že vám – našim čtenářkám – k tomu pomohou i články v tomto vydání Meduňky. 
Osobně bych se s vámi však na tomto místě také ráda podělila o svůj po-z--natek, který byl na mé červnové cestě do poutního městečka Santiago de Compostela na severozápadě Španělska stěžejní.
Jak vidíte dole na fotografii, poutního místa jsme dosáhli a já se i s Meduňkou nechala vyfotografovat ve zdejším parku s výhledem na katedrálu svatého Jakuba, kde je při kaž-dé mši zmínka i o poutnících, kteří sem v průběhu celého roku přicházejí ze všech koutů světa. Zdolání minimálně stovky kilometrů pěšky nebo dvou stovek kilometrů na kole, je zde předkládáno jako očištění, po němž člověku začne nový život. Možná však už stejně jako já tušíte, že skutečná pouť je záležitost ryze vnitřní. Proto jsme jako důvod naší cesty na rozdíl od ostatních museli uvést sportovní aktivitu. Bůh je v nás a je to princip všeho, žádná konkrétní osoba, a klíčem do dveří skutečného božství je naše srdce. Jak řekl Osho, Bůh je prožitek.
Na cestě jsme potkali mnoho lidí, přičemž řada z nich zdolala pěšky několik stovek kilometrů. Závěrečnou etapu však tito poutníci absolvovali s rozedřenými puchýři na chodidlech či s bandážemi na kolenou – jejich touha po očištění a začátku nové 
životní etapy byla zřejmě velmi silná. Někteří na otázku, proč se na tak dlouhou a náročnou cestu vydali, odpovídali, že je to výzva. Jinými slovy si v podstatě jenom chtěli něco dokázat. Skutečná výzva je totiž být v životě zcela bez výzev a zůstat bezelstní a radostní jako malé děti. Položit se na vodu života a nechat se nést. 
Nicméně putování to bylo pěkné. Procházeli jsme městečky i malými vesničkami a na patnících sledovali symbol cesty – žlutou svatojakubskou mušli. Někdy u ní bylo i něco připsáno, například slova z písně Johna Lennona Imagine: Imagine all the people, sharing all the world... You may say I‘m a dreamer, but I‘m not the only one, I hope someday you‘ll join us, and the world will live as one… Představ si všechny ty lidi, jak sdílejí celý svět... možná si říkáš, že jsem snílek, ale já nejsem jediný. Doufám, že se k nám jednoho dne připojíš a svět bude v jednotě… 
A právě to bylo na té cestě nejkrásnější, jakási lidská pospolitost, kdy jeden druhému byl ochoten pomoci kdykoliv s čímkoliv. Když spolu spí v ložnicích třeba i pro třicet lidí, kde jsou jen jednoduché železné palandy a nic víc, lidská vstřícnost a teplo se rodí jaksi automaticky. A pak také nikdy nezapomenu na omamnou vůni eukalyptových hájů, jimiž jsme procházeli, stejně jako na maják na Finisteře, který se nachází dalších necelých sto kilometrů od Santiaga na pobřeží Atlantiku. Tomuto místu se říká konec světa a zdejší maják je na evropském kontinentu nejzápadněji. Pak už je jenom nedozírný širý oceán splývající na obzoru s oblohou. 
Přeji vám klidné podzimní dny, které jsou k usebrání a skutečné pouti do nitra jako stvořené.
Srdečně 
Věra Keilová

Vítám vás, milí čtenáři u zářijové Meduňky,
která je věnovaná umění vzájemné komunikace. Téma je to velmi rozsochaté, zasahuje do všech částí našeho života a nedá se jen tak přejít. Patří k základům života i smrti.
Jací jsme, tak komunikujeme, nebo chcete-li, komunikace odráží nás samotné.
Nedávno jsem četla velmi dojímavý příběh. V Římě zavolali obyvatelé jednoho domu na policii, že ve vedlejším bytě se ozývá usedavý pláč a nářek. Policie v bytě našla více než devadesátileté manžele, kteří se už nemohli vydržet dívat na televizi ani poslouchat rádio, protože je moc trápilo, že jsou lidé na sebe tak zlí a nedovedou se domluvit. A ke všemu byli nejstarší v domě a nikdo si jich nevšímal, nikdo neodpověděl na pozdrav, nepopřál dobrý den. Ke komunikaci jim zůstala jen televize a rádio. Jinak nikdo. Policie, byla tam fotka dvou statných policistů, jim uvařili špagety, co dům dal, popovídali si s nimi a z fotografie bylo vidět, že ti staří  manželé jsou trochu nesví. Proč mohou komunikovat jen s policií a ne třeba se svými sousedy, dětmi, vnoučaty, pravnoučaty. Odpoví si každý sám?
A z jiného soudku. Moje známá má vnu-ka, který teď půjde do třetí třídy. Kluci se normálně perou. Dá pěstí, dostane zpět. Ve třídě mají jednoho sígra, který napadá kluky a holčičky. Bouchne a uteče. Lukášek přinesl domů poznámku, že se pere. Poznámku doma podepsali, protože jim řekl, že si začal ten druhý, ale viděli jeho. Vše mu vysvětlili, že se nemá prát, že se má domluvit. Příští týden další poznámka. Nebudu zdržovat, Lukášek jich přinesl celkem pět. Doma velké téma na diskusi. Babička s dědou se do toho také položili. Lukášek jen odpovídal, on si začal. Nakonec se oklikou dostali k tomu, že ten sígr napadá nejmenší holčičku ve třídě, strká do ní, posmívá se jí, kope do tašky a Lukášek ji brání. Protože doma říkali, že kluci chrání slabší a holky. To je přece normální. A tak mu doma řekli, že dělá dobře.
Zašli za třídní paní učitelkou a ta řekla, že dělají špatně. Prát se nemá. Ale on se nepral, jejich vnuk bránil slabšího, dokonce holčičku. Paní učitelce řekli, ať se nezlobí, ale tuto poznámku, pokud se to bude opakovat, mu vždy podepíší.
Nějak se stává normou, že agresor je viděn jako oběť a bránící se jako agresor.
 Ale nenechme se zmást. Je to jen léčka na nás všechny. Vždyť přece víme, že lhát a krást se nemá. Naopak máme mluvit pravdu, chránit slabé, zejména ženy a děti a doplním k tomu velmi krátkému výčtu: komunikovat.
Vzájemná komunikace, verbální či non verbální je něco tak krásného, křehkého, že stojí za to ji kultivovat. Zejména v rodině. Neberte si příklad z denního tisku či televize, kde agresoři ošklivými slovy napadají bránící se, kde se dozvíte různá ošklivá slova, která jste ani neznali, až je z toho smutno. A tak se oslím můstkem dostávám k těm starým manželům, kteří pláčou v bytě.
Je jedno, je-li to v Římě, Praze, Londýně nebo Káhiře. Neměli bychom dopustit, aby komunikace mezi lidmi vázla. Mezi námi navzájem. Mějme se rádi. Pohlaďte sebe, své děti, rodiče, pohlaďte pohledem či slovem sousedy, lidi na ulici.
Komunikujte, mějte se rádi. Uvidíte, ono se vám to v dobrém vrátí. Jak říká můj tatínek, vrátí se to na dětech.

A jako vždy, opatrujte se a hezké počtení.
Květa Vtípilová

 

 

Rozhovor s dr. Miroslavou Maškovou      6
Mgr. Stanislava Marešová

Projezme se ke zdraví! (9)      8
Kateřina Boesenberg, BHSc, ND.
Ing. Iveta Kulhánková


TÉMA:
Umění vzájemné komunikace

Komunikace v rodině     10
Mgr. Jan Vávra

Slůvka mezi nejbližšími     13
Milena Králová

Jak lépe komunikovat
se sebou samým?     16
Mgr. Marie Hlávková, Ph.D.

Komunikace s neviditelným světem     17
Jan Hnilica

Komunikace není legrace     19
Ing. Hana Fedora Smejtková


Když jsem plela len      21
Václav Větvička

Očkování dětí a těhotných
proti černému kašli      22
Prof. RNDr. Anna Strunecká, DrSc.

Káva: ano či ne?      26
Ing. Jarmila Průchová, Jaroslav Průcha

Rodinná rekonstrukce
na vlastní kůži      28
JUDr. Helena Bicanová

Píseň mého srdce       30
Ing. Jiří Mazánek

Na cukrovku s hormonální jógou      32
Ing. Yvona Švecová

Kdo jsem? (4)      34
PaedDr. Lenka Rogožanová

Buďme zdraví lékařům navzdory (44)       36
MUDr. Ludmila Eleková

Horoskopy zdraví       40
Emil V. Havelka

Exotické léčivky      40
Prof. Ing. Pavel Valíček, DrSc.

Léčivá síla kořenů rostlin       41
Simona Procházková, DiS.

Tchyně ve hvězdách      42
dr. Jarmila Gričová

Astrokukátko      43
Ing. Zdeněk Bohuslav