Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Aktuální číslo Meduňky
Milí čtenáři,
co nejsrdečněji vás vítám u říjnové Meduňky, v níž se věnujeme především ženám, jejich zdraví a dobré náladě. Říká se, že je jen jediný prohřešek proti kráse, který si nesmí dovolit žádná žena, a tím je zamračená tvář. Přitom však nejde o to potlačit v sobě smutek nebo obavy, ale dosáhnout vnitřní radosti a harmonie. Doufáme, že vám – našim čtenářkám – k tomu pomohou i články v tomto vydání Meduňky. 
Osobně bych se s vámi však na tomto místě také ráda podělila o svůj po-z--natek, který byl na mé červnové cestě do poutního městečka Santiago de Compostela na severozápadě Španělska stěžejní.
Jak vidíte dole na fotografii, poutního místa jsme dosáhli a já se i s Meduňkou nechala vyfotografovat ve zdejším parku s výhledem na katedrálu svatého Jakuba, kde je při kaž-dé mši zmínka i o poutnících, kteří sem v průběhu celého roku přicházejí ze všech koutů světa. Zdolání minimálně stovky kilometrů pěšky nebo dvou stovek kilometrů na kole, je zde předkládáno jako očištění, po němž člověku začne nový život. Možná však už stejně jako já tušíte, že skutečná pouť je záležitost ryze vnitřní. Proto jsme jako důvod naší cesty na rozdíl od ostatních museli uvést sportovní aktivitu. Bůh je v nás a je to princip všeho, žádná konkrétní osoba, a klíčem do dveří skutečného božství je naše srdce. Jak řekl Osho, Bůh je prožitek.
Na cestě jsme potkali mnoho lidí, přičemž řada z nich zdolala pěšky několik stovek kilometrů. Závěrečnou etapu však tito poutníci absolvovali s rozedřenými puchýři na chodidlech či s bandážemi na kolenou – jejich touha po očištění a začátku nové 
životní etapy byla zřejmě velmi silná. Někteří na otázku, proč se na tak dlouhou a náročnou cestu vydali, odpovídali, že je to výzva. Jinými slovy si v podstatě jenom chtěli něco dokázat. Skutečná výzva je totiž být v životě zcela bez výzev a zůstat bezelstní a radostní jako malé děti. Položit se na vodu života a nechat se nést. 
Nicméně putování to bylo pěkné. Procházeli jsme městečky i malými vesničkami a na patnících sledovali symbol cesty – žlutou svatojakubskou mušli. Někdy u ní bylo i něco připsáno, například slova z písně Johna Lennona Imagine: Imagine all the people, sharing all the world... You may say I‘m a dreamer, but I‘m not the only one, I hope someday you‘ll join us, and the world will live as one… Představ si všechny ty lidi, jak sdílejí celý svět... možná si říkáš, že jsem snílek, ale já nejsem jediný. Doufám, že se k nám jednoho dne připojíš a svět bude v jednotě… 
A právě to bylo na té cestě nejkrásnější, jakási lidská pospolitost, kdy jeden druhému byl ochoten pomoci kdykoliv s čímkoliv. Když spolu spí v ložnicích třeba i pro třicet lidí, kde jsou jen jednoduché železné palandy a nic víc, lidská vstřícnost a teplo se rodí jaksi automaticky. A pak také nikdy nezapomenu na omamnou vůni eukalyptových hájů, jimiž jsme procházeli, stejně jako na maják na Finisteře, který se nachází dalších necelých sto kilometrů od Santiaga na pobřeží Atlantiku. Tomuto místu se říká konec světa a zdejší maják je na evropském kontinentu nejzápadněji. Pak už je jenom nedozírný širý oceán splývající na obzoru s oblohou. 
Přeji vám klidné podzimní dny, které jsou k usebrání a skutečné pouti do nitra jako stvořené.
Srdečně 
Věra Keilová

Vítám vás, milí čtenáři u červnové Meduňky.
Toto číslo je věnováno převážně dětem, a tak mi nedá, i přes další otázky, které jsem s vámi chtěla probrat, abych se na pár chvil s vámi u dětí zastavila.
A zvláště po dnešku, kdy jsme se zabrzdili na obědě v jedné cyklistické hospodě, jejíž dominantou není korbel s pivem, barevné blikající reklamy na zázračné účinky toho či onoho chmelového moku, ale kostel se zvonicí a krásně znějícím zvonem. Bim, bim a bim, buum … prostě je tři čtvrtě na jednu.
Nezdravě jsme si dali dršťkovou, kachnu s pěti knedlíky a malé pivo na vytrávení. Kolem nás se hemžil cyklistický národ s dětmi, babičkami a dědy, kteří je někdy úplně s přehledem předjížděli, třebaže měli kola elektrická, nebo s přídavnými motůrky. Vůbec je to krása, dívat se na to, jak a čemu se taková rodina věnuje. Čemu dává přednost. Někdo vsází na kola. To si obvykle sedne někde, kde je má na očích. Jiní vsází na bezpečnost, to potom svlékají ze sebe jako hadi různé vycpávky od „páteřáků“ až po loketní ochrany. No a jsou i tací, kteří na sobě nemají nic. Přijedou si v kraťasech a tílku, na kole tak starém, že kdyby se dalo do starého železa, odejde člověk jako boháč.
Jíme tedy tu svoji kachničku, v poklidu zapíjíme pivečkem (pro jednou se svět nezboří a zdraví se nezhorší), když tu se vedle nás usadí dvě rodiny. Úplnou náhodou se po roce setkají právě u vedlejšího stolu. Vítání nebralo konce, děti se zhodnotily, že vyrostly, děvčata zkrásněla a chlapec že vypadá zdravější. A je to pravda, tři holčičky létají kolem, vlásky za nimi vlají a těší se na knedlíky plněné uzeným masem a na kachnu. Než přinesou polévku, nejméně dvacetkrát se sklouznou, jdou na toaletu a ukazují si navzájem kola. Chlapec sedí u maminky, je větší než děvčata, ale drží se jí za ruku, ani se netěší na kynuté knedlíky s jahodami, s obzvlášť vysokým kopcem šlehačky a lžícemi práškového cukru. Ucucává colu a choulí se před sluníčkem do bundy. V puse má ještě lízátko.
Maminky si vyprávějí o zdraví dětí. Nejhůře na tom je chlapec, kterého posílají za děvčaty. Ani se nehne. A tak se dozvídáme, že chlapci po nějakých peripetiích, rýmách, kašli a tak pediatr doporučil odstranění krčních mandlí. To mu před dvěma lety udělali, ale zase dorostly a teď chodí na laser, a protože to platí pojišťovna, nechají tam syna opakovaně laserovat, respektive jeho mandle, aby byly menší a menší a aby už vůbec nemohly plnit tu funkci, ke které je vlastně v těle máme. Jako „první záchytný bod“ všech infekcí, které k nám přicházejí „dechem“.
A protože mu to nějak nepomáhá, půjde za týden na odebrání krčních i nosních mandlí, aby to měl z jedné vody na čisto. Chlapec se přitom choulí ještě víc. „A co holky, jsou zdravé?“ ptá se první maminka. Druhá odpovídá, že ano: „Nějak si u nich těch malých nemocí nevšímám. Holky, je tady kachna. Musíme ji vyfotit pro
babičku. Ta od ní byla minule dost vysušená.“
Děvčata se vrhají na kachnu, chlapec se
nimrá v kynutých knedlících a nabírá jen cukr.
Ach jo, říkám si. To jsem ráda, že jsem dceři nechala všechny mandle, lezla, kam se jí zachtělo, olizovala i to, co jsem radši neviděla, a tatínkovi se z toho zvedal žaludek. Ano, byla nemocná, ale tak nějak bráno selským rozumem, no a co, děti se musí přes nemoce přece domoci zdraví. A na nás rodičích je, dovolit jim to a vydržet.
Přeji vám, milí čtenáři, vydržte.
Krásné počtení a inspiraci v nové Meduňce a samozřejmě – opatrujte se. I navzájem.
Květa Vtípilová


Obsah

Rozhovor s MUDr. Miroslavou
Skovajsovou       6
Mgr. Věra Keilová


TÉMA: PRO ZDRAVÍ NAŠICH DĚTÍ

Nenahraditelná mateřská láska       10
Mgr. Petra Klapáková
 
Dyslexie není výmluva       12
Mgr. Věra Keilová

Technologie versus klasické čtení       14
Milena Králová

Pro bystrý zrak našich dětí       16
Ing. Yvona Švecová

Příchod duhových dětí      17
Věra Klucká

Zdraví a nemoc dětí
očima psychosomatiky       18
Antonie Krzemieňová


Dodejme si odvahu i energii      20
Dita Lyner

„Světlo břehu“: očistná síla vody
a ohně       22
Judita Katona Peschlová

Léčebné obrazce: hypochondrie       25
Jan Hnilica

Jíme zdravě a vědomě      28
Markéta Kunzová

Fenyklíček      29
Václav Větvička

Partnerství aneb Studánka lásky
k osobě na nás závislé      30
Marcela Chadžijská, Ing. Miroslav Hadaš

Kůň       32
Eva Joachimová

Vibrujeme s rostlinami na stejné vlně       34
Mgr. Stanislava Marešová

Jak se zbavit léků, část osmá       36
MUDr. Ludmila Eleková

Tranzity planet jako ukazatele
proměny       40
Mgr. Marie Hlávková, Ph.D.

Horoskopy zdraví       42
Emil V. Havelka

Exotické léčivky       42
Prof. Ing. Pavel Valíček, DrSc.

Astrokukátko       46
Ing. Zdeněk Bohuslav