Zřícenina hradu Nový Hrádek u Lukova v Podyjí
Památka i vzácná přírodní lokalita ...
Na snímku pohled na řeku Dyji z Nového Hrádku
Pozoruhodnou zastávkou na jihomoravské letní pouti z Mikulova do Jindřichova Hradce, pořádané v letošním roce sdružením Cesta hvězdy, byla také návštěva hradní zříceniny Nový Hrádek na skalním ostrohu vysoko nad meandrující řekou Dyjí. Ruiny hradu se nacházejí v Národním parku Podyjí nedaleko obce Lukov mezi Znojmem a Vranovem nad Dyjí a představují nejen významnou stavební památku, ale také vzácnou přírodní lokalitu s mnoha výjimečnými chráněnými rostlinnými i živočišnými druhy. Řeka Dyje zde tvořila od pradávna hlavní spojnici, a proto se v této oblasti větší měrou usazovali noví osadníci, archeologicky zde doložení již od mladší doby kamenné, tj. asi od 6. tisíciletí př. n. l. Podle archeologů území Novohrádecka obýval tzv. „lid s malovanou keramikou“ a později se zde načas objevili také Keltové, Germáni a od 6. století začali přicházet i Slované. Vzhledem k tomu, že se jednalo o strategické místo, kudy vedly obchodní cesty, bylo osídlení této lokality vždy hojné. Nálezy v areálu hradu naznačují, že zde dávno před tím již existoval rozsáhlý kultovní areál, zbudovaný zřejmě dávno zaniklou vyspělou civilizací, jež zmizela téměř beze stopy a nezanechala po sobě žádné zprávy.
Na snímku hradní příkop se specificky řezanými stěnami
K hradu se dostaneme po zelené turistické značce z odbočky před Lukovem a hned po příchodu k hlavní bráně zaujme hradní příkop s monumentálními zcela rovně řezanými skalními stěnami, na jejichž povrchu nejsou žádné stopy po středověkém kamenickém opracování, stejně tak jako v přízemí a sklepení hradního paláce nad tímto příkopem se nacházejícím. Jedná se jistě o pozůstatek starší zaniklé stavby, jež zde tvoří základy mnohem mladšího tzv. předního hradu – viz plánek. Nedaleko příkopu již mimo hradní areál jsem objevila skály na povrchu zdobené 
geometrickými obrazci z rovných čar a vlnovek, jež se značně podobají výzdobě podzemních chodeb v mohylových kultovních stavbách např. na jižním pobřeží Bretagne ve Francii, jejichž původ, význam i časové zařazení též činí archeologům a historikům značně potíže.
Na snímku geometrická výzdoba povrchu skal u hradu (svědčí o starobylém kultovním areálu)
Podíváme-li se blíže na půdorys celého areálu Nového Hrádku, jeví se, že se ruiny stavby nacházejí v místě dávno zaniklého velmi starého architektonického komplexu, který pokračuje i mimo zdi později zde vzniklého středověkého hradu. Napovídají tomu nejen skalní stěny s výše zmíněnými geometrickými rytými obrazci, ale také zbytky kamenných bloků zdiva v blízkém okolí hradu, opracovaných lidskou rukou.
Rovné, řezané skalní stěny hradního příkopu naznačují užití vyspělé stavební technologie zaniklou civilizací.
I když jsou k dispozici poměrně časné písemné prameny s uvedením prvních majitelů území, a to premonstrátů z nedalekého kláštera Louka u Znojma, kteří ves Lukov a blízké okolí ve 14. století směnili s moravským markrabětem Janem Jindřichem Lucemburským, je zřejmé, že podstatný kus historie této stavby zcela schází. Věrohodná se dnes nejeví ani informace, že Jan Jindřich na nejužším místě skalnaté šíje nad širokými meandry řeky Dyje jako první postavil opevněný lovecký hrad, dnes nazývaný „přední hrad“, z něhož se do dnešní doby dochovala jen nižší parkánová hradba s netradičně vystavěnou vnitřní hradbou, jejíž výška se průběžně mění od tří až do třinácti metrů. Z dochovaných písemností vyplývá, že ani Lucemburkové ani premonstráti hrad příliš dlouho neužívali, neboť již na počátku 15. století přešel do majetku Přecha z Kojetic, kterého brzy vystřídal rakouský rod Eitzingerů, majitelů hradu Kaja na protějším břehu řeky Dyje. Mladší historie hradu je zaznamenána již lépe, ale pravdou je, že se vždy týká pouze staveb, jež byly vybudovány na mnohem starších základech dávno zaniklé neznámé architektury.
Nejstarší základy zdiva
Kamenný prvek zaniklé stavby, zabudovaný ve zdivu středověkého hradu.
Podívejme se nyní podrobněji na nejstarší základy zdiva Nového Hrádku, které se dochovaly částečně v nadzemní části i v podzemí, a to ve formě zdvojené obvodové zdi oválné stavby, vnějšího pláště, tří cisteren a tří členitých sklepů tzv. zadního hradu a hradního příkopu, přízemí paláce a sklepů s kamennými prvky tzv. předního hradu. Tyto části architektury se zásadně liší od mladšího středověkého zdiva hradu, který byl zcela jistě vybudován na ruinách starší stavby obdobně jako tomu bylo i na jiných místech na Znojemsku a Vranovsku, postižených v minulosti četnými katastrofami. 
Zbytek zdiva neznámé stavby s charakteristickým "křížovým spojem"
Nejstarší kultovní areál zde musela vybudovat neznámá technicky značně vyspělá civilizace, která dokázala používat různé strojové stavební technologie, včetně řezání a vrtání tvrdého kamene a přemisťování obrovských kamenných monolitů, jak prokazují zbytky zdiva zabudovaného ve středověké stavbě. Přijatá historická datace vzniku částí hradu z větší části neodpovídá, a proto jí zde nebude věnována větší pozornost. Tu více zaměříme na původní starobylou stavbu a pokusíme se o její popis a případně i o hypotetickou rekonstrukci celého kultovního areálu, na němž se dnes Nový Hrádek nachází.
Situační plánek hradu
Základy opevnění a budov tzv. zadního hradu jsou oválné s dvojitou širokou kamennou zdí, jejíž vnější obvod je nyní na několika místech přerušen, a to zřejmě v místech původních vstupů. Pod tímto areálem se nachází trojí členité sklepení a tři hluboké cisterny, vytesané či lépe vyřezané nebo vyvrtané v tvrdém skalním masivu Architektonický charakter podzemí i jeho další nedestruktivní průzkum naznačují, že pod ním vedou další podzemní chodby, dnes však z větší části přerušené, zaslepené či zasypané stavební sutí, a to nejen v důsledku dávné katastrofy, zemětřesení, ale i z mladších období budování středověkého hradu. Podle mého názoru je pod celým areálem rozvětvené podzemí obdobně jako je tomu i u jiných staveb stejného významu na Znojemsku a Vranovsku. Lze zde např. poukázat na stavebně-technické řešení znojemského podzemí pod historickým jádrem města, kde se v mnohapatrové spleti chodeb též řeší pomocí cisteren a systému studní zachytávání a další pohyb podzemní i povrchové vody. Kromě zcela výjimečného charakteru stavby a užití specifických stavebních technologií stojí za zmínku i silné energetické vývěry ve vnitřních prostorách hradu, jež svědčí o uměle vytvořené síti energetických linií v původním areálu.
Přední hrad
Zbytky zdivy staší stavby v tzv. přední části hradu
Pozoruhodný je z tohoto hlediska i tzv. přední hrad, tyčící se nad hradním příkopem u hlavní vstupní brány, již dříve zmíněným díky svým zcela rovným řezaným kamenným stěnám. Je zřejmé, že i tato část Nového Hrádku stojí na téměř zcela zaniklé starší stavbě, což opět stvrzuje charakter zdiva, a to opracování kamene i značná šířka zaoblené obvodové zdi. V přízemí hradního paláce se nacházejí sklepní prostory s kamennými zídkami s povrchovou úpravou zcela odlišnou od běžného opracování kamene ve středověku. Součástí rozsáhlého kultovního areálu byla jistě i vyvýšenina nedaleko vstupní brány do hradu a zřejmě i další části, které se nacházejí vlevo od turistické cesty směrem k Novému Hrádku.
Kamenné zídky neznámého užití v přízemí tzv. předního hradu
Tato místa jsem zatím podrobněji nezkoumala, zaznamenala jsem pouze ruiny uměle vytvořeného monumentálního kamenného zdiva zaniklých staveb okolo cesty a v blízkém okolí hradu.
Pro doplnění stručně zmíním i mladší historii hradu, jehož osud ležel od počátku 15. století na bedrech rakouského šlechtického rodu Eitzingerů. Ti již za husitské revoluce začali se zásadní přestavbou hradu, kterou zcela dokončili na konci 15. století. V 16. století se zde v krátkých intervalech vystřídalo několik šlechtických rodů, a to: pánové z Bačkovic a s nimi spříznění Kunštáti, kteří na počátku 16. století hrad ještě opatřili dostavbou předhradí, a po nich hrad pak postupně vlastnili šlechtické rody Krajířů, Čertorejškých, Dietrichsteinů, Berků z Dubé a Streinů. V roce 1617 ho pak poprvé získali pozdější držitelé Vranova Althannové, kteří oba hrady na několik staletí spojili v jedno panské sídlo. Za třicetileté války v 17. století Nový Hrádek utrpěl značné škody, kdy byl částečně pobořen švédskými vojsky, a poté již více neobnovován. Althannové se přednostně věnovali přestavbě sídelního hradu Vranova, jenž se v jejichž držení nacházel až do 18. století. V roce 1799 Nový Hrádek přešel do majetku polského hraběte Stanislava Mniszeka, jenž adaptoval starší hradní budovu velkého nádvoří na hájovnu a později v místě zřídil také prodejní sklad keramického zboží pro vlastní vranovské továrny. Přední hrad upravil v duchu módního romantismu na lovecký hrádek a ve stejném duchu pak pokračovala i jeho dcera Luitgarda Stadnická, jež nechala v druhé polovině 19. století rozšířit a zpevnit hradní terasy.
Novodobá historie
Pravnukovi hraběte Mniszka byla ve 20. letech 20. století zřícenina zkonfiskována a pronajata Klubu českých turistů, který ji zpřístupnil veřejnosti a zřídil v ní noclehárnu pro mládež. Za druhé světové války zde nocovaly totálně nasazené polské ženy, vykonávající zemědělské práce v lese a u německých sedláků v Lukově. Hájovna na prvním nádvoří byla přeměněna ve veřejný hostinec pro turisty. Po válce, počátkem padesátých let se Nový Hrádek ocitl ve střeženém hraničním pásmu, kdy nebyl po dlouhá léta využíván vůbec. Po roce 1990 byla zřícenina hradu opět zpřístupněna veřejnosti a stala se součástí chráněného území Národního parku Podyjí. Stavebně historické i přírodní hodnoty hradu jsou zcela mimořádné, a proto byly Nový Hrádek a státní zámek Vranov nad Dyjí v roce 2002 vyhlášeny národními kulturními památkami.
Dr. Hana Blochová zve zájemce na své akce: multimediální vánoční koncert SLUNOVRAT 2011 MAGISTERIUM SLUNCE - 20.12. 2011 a na přednášky MYSTERIUM KARLŠTEJNA 24.11. a 30.11., v Městské knihovně na Mariánském náměstí v Praze.
Pozvánky na tyto akce najdete v rubrice POZVÁNKY.
KAPLIČKY NA JIHOMORAVSKÉ POUTI „CESTA HVĚZDY 2011“ Z MIKULOVA DO JINDŘICHOVA HRADCE
Mariánské kapličky a křížové cesty na poutních místech
Letošní jihomoravská pouť „Cesta hvězdy“ z Mikulova do Jindřichova Hradce procházela místy, kde se dodnes dochovalo velké množství drobné sakrální architektury, které bude v tomto příspěvku věnována pozornost. Na křesťanských poutních místech se nejčastěji objevují barokní kaple s mariánskými obrazy v blízkosti pramenů a nebo řady kaplí křížové cesty, jež mají být připomínkou Ježíšovy strastiplné cesty na Golgotu, kde měl být ukřižován. Tradice zřizování křížových cest se symbolickým ztvárněním utrpení Ježíše Krista vznikla v našich zemích asi na počátku 15. století a počet zastavení kolísal mezi 7 až 31. V 17. století se ve Španělsku ustálila dnešní podoba křížové cesty se 14 zastaveními a odtud se tato tradice postupně rozšířila v baroku i do ostatních evropských zemí a samozřejmě i k nám. Mnoho tradičních poutních míst s křížovými cestami nebo s mariánskými kaplemi se v hojné míře nachází také na jižní Moravě.
Svatý kopeček nad Mikulovem
Naše letošní jihomoravská pouť „Cesta hvězdy“ byla symbolicky zahájena na „Svatém kopečku“ nad Mikulovem, kde se dodnes dochovala výpravná barokní křížová cesta. Jejím zakladatelem na mikulovském vrchu Tanzberg (od té doby zvané Svatý kopeček) byl majitel mikulovského panství olomoucký biskup kardinál František z Dietrichsteina (1570 – 1636) a podnětem pro její vybudování byla zřejmě jeho snaha vyjádřit vděk Bohu za pomoc při překonání morové epidemie, jež Mikulov postihla v roce 1622. První stavbou v roce 1622 proto byla proto kaple sv. Šebestiána, ochránce před morem, a celý areál se sedmi pašijovými zastaveními byl pak dokončen v roce 1630. Přesná rekonstrukce původní podoby křížové cesty nad Mikulovem je dnes již velmi obtížná, neboť byla později přestavěna a doplněna dalšími kaplemi do dnešní podoby. Předpokládá se, že kromě kaple sv. Šebestiána, zvonice a Božího hrobu zde byly i další stavby, z nichž se některé dochovaly dodnes. Soubor kaplí byl v roce 1692 ještě doplněn kaplí sv. Rozálie, jež je umístěna na opačném konci cesty vedoucí na Svatý kopeček ze severu
V letech 1750 – 1776 bylo nově vystavěno dalších sedm kapliček, aby byl splněn závazný počet 14 zastavení. Nová křížová cesta byla slavnostně vysvěcena 1. září 1776, kdy tento komplex získal svou konečnou podobu, čítající 18 zděných objektů. Sloužil křesťanům však jen deset let, neboť výnosem císaře Josefa II. byla v roce 1786 kaple sv. Šebestiána odsvěcena a společně s ní přestala věřícím sloužit i křížová cesta. Celý soubor staveb byl určen k likvidaci a zachránil ho rod mikulovských Dietrichsteinů, který se rozhodl tyto objekty na svém panství zachovat a využívat je pro soukromé účely. I tak však začaly stavby na Svatém kopečku postupně chátrat a ztratily svůj původní lesk.
Teprve s nástupem Augustina Bartensteina do úřadu mikulovského probošta se toto poutní místo znovu dočkalo obnovy své zašlé slávy a celkové obnovy v letech 1862 – 1865. Na svátek Narození Panny Marie dne 8. září 1865 byla kaple sv. Šebestiána znovu vysvěcena a došlo zde ke spojení dvou církevních tradic, a to křížové cesty na Svatý kopeček a pouti k mikulovské Černé madoně loretánské, jejíž soška byla původně umístěna v loretánské kapli kostela sv. Anny, tj. ve dnešní Dietrichsteinské hrobce. Tradice mariánských poutí v Mikulově byla započata v roce 1865 a od té doby je soška mikulovské madony každoročně vynášena začátkem září na Svatý kopeček. Tato poutnická tradice byla přerušena jen v době 2. světové války, kdy zde byly pouti zakázány. V závěru druhé světové války byla celá křížová cesta značně poškozena, avšak hned po skončení války byly zahájeny práce na její obnově. Díky tomu se již v září 1946 konala v Mikulově první poválečná pouť na Svatý kopeček. V tomto roce došlo i k převodu majetkových práv nad poutním areálem na kolegiátní kapitulu u sv. Václava v Mikulově a církev se tak stala nejen duchovním ale i odpovědným majitelem křížové cesty na Svatém kopečku. Současný stav křížové cesty nad Mikulovem je značně neutěšený, kaple uzamčené, malby i stavby poničené, církev svou roli správce objektů, zdá se, nezvládá.
Kalvárie ve Znojmě
Znojemská kalvárie se dnes nachází na svahu nad řekou Dyjí pod městskými hradbami nedaleko gotického kostela sv. Mikuláše. Původně stávala pod Dolní městkou branou, odkud byla v 19. století přemístěna ke kostelu sv. Alžběty. Osm barokních soch z 18. století, které jsou zdaleka dobře vidět na prudkém svahu, bylo na dnešní místo nově umístěno po jejich zrestaurování v roce 2008. Kalvárie představuje scénu Ježíšovy smrti na kříži, pod nímž truchlí jeho matka Marie, Jan Evangelista a Marie Magdalena. Vedle něho visí dva lotři s ním společně ukřižovaní a dole stojí dva římští vojáci, kteří právě vykonali rozsudek. Nedaleko od tohoto souboru barokních soch se nachází vyhlídková terasa s krásným výhledem na řeku Dyji, klášter v Louce a na Kraví horu.
Mariánské kapličky a sochy na jih od Znojma
Na Kraví hoře na rozsáhlém vřesovišti dnes stojí půvabná barokní socha Panny Marie Immaculaty (Neposkvrněná) od neznámého autora z 18. století, jež se původně nacházela u znojemských jezuitů a na současné místo byla umístěna po svém zrestaurování až v roce 2004 při příležitosti svátku Nanebevzetí Panny Marie. Jedná se o Madonu s Ježíškem stojící na půlměsíci, jež nohou šlape na hlavu hada. Tento ikonografický mariánský typ vychází z mnohem starší středověké předlohy tzv. Assumpty neboli „Ženy sluncem oděné“, jež odkazuje na zobrazování Velkých bohyní ve starověku, kde půlměsíc představoval jejich ženskou lunární složku, sluneční záře solární sílu a had byl symbolem vyvěrajícího proudu zemské energie. Na Kraví hoře, kde se podle jejího jména v dávné minulosti jistě nacházely ženské svatyně, stojí dnes i další křesťanské stavby zasvěcené Panně Marii, jako např. bílá zděná drobná stavba na nejvyšším bodě hory zvaná Poklona s výjevem Zvěstování P. Marii.
Dalším krásným zastavením na naší jihomoravské pouti byla kaple Panny Marie Bolestné na vřesovišti nad vinařskou obcí Popice. Od 17. století zde stávala Boží muka s mariánským obrazem a později po překonání morové epidemie zde byla v roce 1815 vystavěna věřícími klasicistní kaple jako výraz díků za odvrácení nákazy morem a cholerou. Po 2. světové válce byla kaple téměř již zříceninou a k její obnově došlo až v roce 1993 zásluhou znojemského děkanství a díky finanční sbírce bývalých německých občanů Popic. Současně byla na místě vyhloubena i studna pro poutníky. V místním oltáři se mají nacházet ostatky tasovického rodáka sv. Klementa Hofbauera. Od roku 1995 jsou ke kapli s torzem původní mariánské sochy pořádány pravidelné poutě a místo je i vyhledávanou zastávkou poutníků, směřujících do Rakouska po nově vyznačené mezinárodní stezce ke známé poutní bazilice Marie Dreieichen (U tří dubů). Odtud se naše poutní cesta odklonila od mezinárodní stezky směrem na vinařskou obec Havraníky s novodobou kaplí vystavěnou k poctě Cyrila a Metoděje a do Podyjí do lokality Šobes, kde jsme svou pozornost zaměřili na ruiny dávno zaniklých pyramid u slepého ramene řeky Dyje.
FOTO: Jan Hubek
750. VÝROČÍ ZALOŽENÍ OBCE BORŠOV NAD VLTAVOU
Obec s mušlí ve znaku
Letošní 3. ročník české pouti „Cesta hvězdy“ bude zakončen u gotického kostela sv. Jakuba Většího v Boršově nad Vltavou u Českých Budějovic, kde budou v létě probíhat oslavy 750. výročí založení obce, jež má ve svém znaku svatojakubskou mušli. Ta byla a i dnes je atributem všech poutníků směřujících z celé Evropy do Santiaga de Compostela, města nacházejícího se na severozápadním pobřeží Španělska, jež bylo před objevením Amerik vnímáno jako konec světa. I když se nedochovala žádná písemná zpráva, dá se díky dataci stavby místního kostela odhadnout vznik obce asi v polovině 13. století v době vnitřní kolonizace země, a to na staré obchodní i poutní cestě nedaleko brodu přes řeku Vltavu. První zmínka o Boršově pochází z 11.6. 1261, kdy je na listině Petra Voka z Rožmberka jako svědek uveden Albert z Boršova (listina se týká převedení kostela ve Veselí nad Lužnicí cisterciákům ve Vyšším Brodě) a právě toto datum dalo vzniknout letošním oslavám 750. výročí vzniku obce. Poutníci se 10.7. setkají u kostela sv. Jakuba Většího se starostou obce a panem farářem a symbolicky zde zakončí svou desetidenní pouť z Prahy. Součástí oslav je také koncert a přednáška v rámci 3. Poutnického festivalu Cesta hvězdy a další místní aktivity.
Kostel sv. Jakuba Většího v Boršově nad Vltavou
Gotický kostel sv. Jakuba Většího v Boršově nad Vltavou z konce 14. století zřejmě vznikl v místě starší křesťanské stavby a poté prošel ještě pozdně gotickými stavebními úpravami, kdy byla doplněna i výmalba interiéru. Z této doby pochází např. obrovská nástěnná malba sv. Kryštofa (Christophorus) na jižní stěně lodi kostela, jenž kráčí bosý s holí řekou a na rameni nese malého Ježíška. Díky tomu, že spodní část obrazu byla poničena při sekání elektroinstalace, lze se jen domnívat, že v řece byly vyobrazeny ryby, raci a zřejmě také vodní „monstrum“, jež ve středověku symbolizovalo nástrahy na cestě sv. Kryštofa. Starší uměleckohistorický výklad, že u nohy světce stojí anděl, jenž píchá Kryštofa do nohy, aby šel rychleji ke svému cíli, osobně nesdílím. Je také dobré vědět, že sv. Kryštof je patronem cestovatelů i poutníků.
Kostel sv. Jakuba Většího prošel i pozdějšími, a to hlavně barokními úpravami, k nimž patří např. snížení původní gotické střechy či stavba kruchty pro varhany. Také v 19. století se místní činili a v této době byla vybudována oratoř nad sakristií, přistavěna severní předsíň a prolomena dvě nová okna v presbytáři. Až z konce 19. století pochází obraz sv. Jakuba Většího jako martyra na hlavním oltáři, kde původně stála socha Panny Marie (ta byla přesunuta na vedlejší oltář). K odkryvům nejstarší gotické výmalby kostela došlo až během 2. světové války, kdy v červenci roku 1943 akademický malíř Jiří Jelínek objevil při průzkumu omítek na jižní stěně kostela pět polopostav světců na sytě červeném pozadí, a to sv. Václava, sv. Kateřiny, sv. Barbory, sv. Doroty a zřejmě sv. Ludmily (tato světice nemá žádný atribut, podle kterého by ji bylo možné přesně identifikovat), na straně severní šest postav apoštolů a v jejich blízkosti nad gotickým sanktuářem (objeveným již v roce 1934) pak výtvarně zdařilé torzo malby Bolestného Krista, jenž ukazuje rány na svých rukách. Všechny tyto malby podle mého názoru pocházejí z konce 14. století a představují původní výzdobu gotického kostela. Na toto vročení poukazuje např. i výrazná červená obrysová kresba na postavách apoštolů.
Z období středověku se dále dochovala gotická okna v presbytáři, jež byla v baroku zazděna a obnovena znovu v roce 1959, na západní stěně věže namalovaný letopočet 1493 z gotických číslic a na fasádě lodi kolčí štíty s rožmberskou růží aj. Také kamenické články v interiéru s dochovanými zbytky sytě červené a okrové polychromie jsou sochařsky vyzdobeny – konzolky v kněžišti jsou opatřeny korunovanou mužskou a ženskou hlavou, na svornících kleneb se nacházejí pětilisté rozety s netypickým chrpovitým zakončením a na centrálním svorníku je pak možné nalézt poprsí Krista v kruhové výseči. Díky tomu, že se za 2. světové války podařilo zakopat původní gotický zvon z 15. století poblíž kostela, mohl být znovu zavěšen do věže v roce 1945. Je opatřen latinským nápisem velebícím Pannu Marii. V roce 1948 byl k němu přidán ještě nový zvon sv. Vojtěcha a Václava s nápisem: „Svatý Vojtěchu, vypros nám hojnost, pokoj a mír v zemi“ a „Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím.“ Ten byl vysvěcen v roce 1949 velmistrem českého církevního řádu Křížovníků s červenou hvězdou, jejichž znak je viditelný nad kruchtou kostela.
Je otázkou, zda původní středověká výmalba kostela v Boršově nad Vltavou obsahovala i výjevy ze svatojakubské legendy, obdobně jako je tomu např. v románském kostele sv. Jakuba v Rovné u Stříbrné Skalice, o kterém jsem již dříve psala. Vzhledem k tomu, že zde v minulosti nebyl proveden důsledný restaurátorský průzkum, nelze na tuto otázku s určitostí odpovědět. Kromě obrazu sv. Jakuba Většího na hlavním oltáři z konce 19. století, jehož autorem je akademický malíř Doubek, se nachází klečící apoštol také na stropě kostela – jedná se zde opět o novodobé dílo akademického malíře Jelínka z roku 1943. Dnešního poutníka, jenž vkročí do kostela sv. Jakuba Většího v Boršově nad Vltavou, však zřejmě nejvíce zaujme postava sv. Kryštofa, patrona cestovatelů.
ROMÁNSKÝ KOSTEL SV. JAKUBA VĚTŠÍHO V ROVNÉ U KLÁŠTERA SÁZAVA A POUTNICKÉ PÍSNÉ NA SVATOJAKUBSKÉ CESTÉ DO SANTIAGA DE COMPOSTELA
"Cesta hvězdy“
Románský kostel sv. Jakuba Většího v Rovné se nacházel na svatojakubské poutní cestě z Čech do Santiaga de Compostela. Tato středověká celoevropská síť poutnických tras v současné době znovu ožívá a v roce 1993 byla zapsána do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Občanské sdružení Cesta hvězdy se od roku 2009 snaží o obnovu svatojakubských cest i o rozvoj poutnictví v ČR a letos pořádá již 3. ročník poutí v Čechách a na Moravě. Pěvci a hudebníci, kteří se sešli na pouti Cesta hvězdy v roce 2009, natočili poutnické CD, jež je první nahrávkou tohoto druhu v ČR. Nahrávka byla pořízena v románském kostele sv. Jakuba Většího v Rovné u Stříbrné Skalice nedaleko kláštera Sázava, který je významnou kulturní památkou na cestě do Santiaga de Compostela.
Jedná se o tribunový románský kostel s unikátní uměleckou výzdobou z konce 12. století, který patří k nejvzácnějším románským památkám ČR. Byl přestavovaný v letech 1180 a 1230 a v následujícím období již pouze upravován, proto je vzácně dochován ve své původní románské podobě, kromě barokního zastřešení věže. Jedná se o jednolodní obdélný kostel s hranolovou věží v západním průčelí a východní apsidou, jež je členěna lyzénami s obloučkovým vlysem, které stejně jako částečně zachovaný portál v severní stěně lodi pocházejí z přestavby v roce 1180. Na severní stěně se v exteriéru dochovala řada románských kamenných reliéfů se zvířecími motivy, jež se značně podobají výzdobě benediktinského kostela sv. Jakuba Většího v Regensburku.
V lodi a presbytáři byly v minulém století restaurovány cenné románské nástěnné malby, objevené zde až v roce 1944, jež vznikaly ve dvou blízkých časových obdobích. Starší malby pocházejí z doby dokončení kostela po polovině 12. století a tvoří výzdobu apsidy, triumfálního oblouku a většinu maleb jižní a severní stěny, mladší výzdoba, pocházející z doby kolem roku 1240, pokrývá severní, jižní a západní stěnu a podkruchtí. Jsou zde vyobrazeny „Majestas Domini“, apoštolové s Kristem uprostřed, na jižní a severní stěně výjevy z Ježíšova života, na západní stěně legenda o sv. Mikuláši, na jižní stěně Kristův křest a méně ikonograficky jasné zlomky maleb v podkruchtí. Pro svatojakubskou poutnickou cestu z Čech do Santiaga de Compostela je významný dochovaný cyklus románských maleb v apsidě kostela, zobrazujících křesťanskou legendu o sv. Jakubovi. Podoba malířské výzdoby kostela s kostelem sv. Jakuba v Regensburku naznačuje propojení českých svatojakubských poutnických cest ve 12. století s ostatní Evropou.
Středověké poutnické písně na cestě do Santiaga de Compostela a CD Liber de S. Jacobi
Ilustrovaný středověký svatojakubský rukopis Liber Sancti Jacobi ze 12. století, známý také jako Codex Calixtinus, s podpisem papeže Callixta, obsahuje písně popisující 22 zázraků, vykonaných apoštolem sv. Jakubem Větším na Svatojakubské pouti do Santiaga de Compostela i další liturgické texty s ním spojené. Dílo je rozděleno do 5 částí, a to na Knihu liturgií a Knihu svatojakubských zázraků, dále Knihu o osvobození hrobu sv. Jakuba Většího císařem Karlem Velikým a praktickou příručku pro poutníky do Santiaga de Compostela, kde se objevují i popisy svatojakubských tras a zvyky místních obyvatel na cestě. Zpěvy, zapsané různými autory a zapracované do jednoho sborníku francouzským učencem Aymeric Picaudeem mezi lety 1135 – 1139, představují ranou středověkou polyfonii, v níž se objevují i trojhlasé kompozice (např. conductus Congaudeant Catholici). Mezi poutníky byly písně velmi oblíbené a díky nim se dostaly postupně do celé Evropy, neboť byly zpívány na cestách mezi Jeruzalémem, Římem a Santiagem de Compostela. Nejstarší kodex, datový do roku 1150, byl nalezen přímo ve svatojakubské katedrále v Santiagu de Compostela, avšak později byl ztracen, zapomenut a znovu objeven až v roce 1886 jezuitou Fidelem Fitem. Jeho kopie z roku 1173 od mnicha Arnalda de Monteho, původně v majetku katalánského kláštera Santa María de Ripoll, se nyní nachází v Barceloně a další vzácné exempláře jsou dnes uchovávány v Toledu, Florencii a v Madridu.
Poutníci se na svých cestách do Santiaga de Comostela setkávali hlavně v jižní Francii i s pěvci zvanými truvéři nebo trubadúři. Jedním z nejznámějších byl Marcabru, jehož píseň Pax in nomine Domini z roku 1138 se stala hymnou křižáckých výprav. Ve 12. století žil v oblasti Puy truvér Peir Cardenal a pěvec Guiraut de Borneilh působil v okolí Excideuil. Jeho píseň Reis glorios představuje vzácně i zpěv ženské truvérky. K nejpopulárnějším dobovým popěvkům patřila píseň Amour dont je sui espris od trubadúra Blondela de Nesle, jenž se proslavil hlavně díky své službě u krále Richarda Lví srdce. Mariánský kult ve Francii byl zabarven projevem lásky dvorské i mystické a ovlivněn dávnou úctou k ženským božstvům. Rytíř se kořil své vyvolené paní, nosil její barvy, zbožňoval ji a často oslavoval i utrpení, jež mu působila svým odmítáním. Truvéři se nejdříve objevili v jižní Francii a v severním Španělsku a za nejstaršího je dnes považován hrabě Guillaume z Poitiers (1071 - 1127), účastník 1. křížové výpravy, jehož verše oslavující ženu, čerpaly i z arabské milostné lyriky. Truvéři cestovali i do okolních zemí jako již zmíněný Marcabru, známý také písněmi z tažení krále galicijského Alfonse X. proti španělským Arabům. Provensálská milostná poezie dosáhla svého uměleckého vrcholu v díle Bernarda de Ventadour. Oblíbeným doprovodným nástrojem pěvců byla loutna, psalterium, harfa a malé varhanní portativy. Toto umění stihl rychlý úpadek po křížové výpravě proti katarům, kdy byla katolickou církví zcela rozvrácena vyspělá kultura francouzského jihu. Truvéři se rozprchli z Francie a hledali útočiště v okolních zemích, a to hlavně v severním Španělsku, jižní Itálii i jinde.
Kniha písní, známá jako Cantigas de Santa María představuje největší kolekci středověkých monofonních mariánských zpěvů ze 13. století. Tato sbírka galicijského krále Alfonsa X. da Sabio (1221 - 1284) obsahuje 356 písní, mezi nimiž převažují hlavně písně typu rondeau a virelai. Tyto poutnické zpěvy převážně v portugalsko-galicijském jazyce opěvují zázraky, konané ve prospěch poutníků na cestě do Santiagade Compostela montserratskou Černou madonou věhlasného benediktinského katalánského kláštera v Montserratu. Za hlavního autora písní je dnes považován galicijský básník Airas Nunes.
Sborník románského kláštera v Montserratu zv. Llibre Vermell (Karmínová kniha) obsahoval kromě teologických textů, listin týkajících se privilegií benediktinského kláštera a seznamu vykonaných zázraků černé Madony montserratské, také deset poutnických písní věnovaných zázračné Madoně, určených pro zpěv a tanec poutníků zde pobývajících při cestě do Santiaga de Compostela. Písně jsou zapsány v několika jazycích (latinsky, katalánsky ad.), liší se stylem i notací, ale všechny již spadají do hudebního stylu „ars nova“. Jedná se o unikátní kolekci mariánských písní, z nichž některé, jako např. Los set goytxs byly tančeny jako kruhové poutnické tance.
ZVEME VÁS na 3. ročník pouti a Poutnického festivalu duchovních umění CESTA HVĚZDY 2011 s cílem oživit poutnictví v ČR a probudit zájem o české duchovní dějiny.
Občanské sdružení Cesta hvězdy se od roku 2006 snaží o obnovu a rozvoj poutnických tras v ČR v síti evropských svatojakubských cest do Santiaga de Compostela. Cestu obohacuje Poutnický festival duchovních umění se středověkou hudbou, poutnickými tanci, přednáškami aj. Pro poutníky je zajištěno jednoduché ubytování a doprovodný program. Poutnická knížka s razítkem první české svatojakubské pouti byla vydána ve spolupráci s nakladatelstvím Onyx.
TAJEMNÁ ZNOJEMSKÁ ROTUNDA
Tajemství rotundy
Znojemská rotunda dodnes přitahuje pozornost veřejnosti i odborníků a dá se říci, že pro Moravu má obdobný význam jako hrad Karlštejn pro Čechy. Právě z těchto důvodů jsem se rozhodla článek o ní zařadit hned za texty o Karlštejnu, neboť se domnívám, že byla i duchovním centrem Velkomoravské říše a Znojmo hledaným Rostislavovým hlavním městem „Urbs Antiqua Rastizi“. Raná historie Moravy je zastřena mnoha záhadami a jednou z nich je i znojemské podzemí a neobvyklé nálezy pod rotundou. V posledních dvou letech jsem se intenzivně věnovala průzkumu stavebních památek na Znojemsku a podařilo se nám s Jaroslavem Růžičkou objevit rozsáhlá pyramidální i podzemní města, technické stavby atlantského typu a četné další stavby, které zanikly při katastrofách, a proto po sobě nezanechaly viditelné stopy. Nacházejí se nejčastěji pod vrstvami sedimentů nebo pod druhotnými navážkami písků a štěrků, avšak některé z nich jsou viditelné dodnes, jako např. pyramidy v Podyjí i ve Znojmě, jak dokumentují přiložené fotografie. Zcela nečekaným zjištěním pro nás bylo, že znojemská rotunda stojí na vrcholu zaniklé pyramidy, jejíž část se zřítila do údolí Dyje při roztržení zemské desky zřejmě již v období druhohor, kdy se propadly do nově vzniklé zemské průrvy i četné další pyramidy v dnešním Podyjí.
Průzkum rotundy
Průzkum znojemské rotundy se započal již v polovině 19. století, kdy se majitel přilehlého pivovaru rozhodl rozšířit továrnu a sklepy. Při stavebních pracích tehdy podle písemných zpráv došlo k neobvyklým nálezům, z nichž část byla odevzdána Městskému muzeu a části přešly do majetku A. Komerse, učitele na gymnáziu, a archeologa J. Palliardiho, který zanechal zápis s poznámkou, že nálezům nebyla věnována patřičná pozornost, kterou by si zasluhovaly. Je velká škoda, že se většina z nich nedochovala, a to ani seznam s popisy předmětů – právě nyní by mohly posloužit k prokázání našich hypotéz o existenci vyspělé civilizace na území Znojma. V záznamech je uvedeno pouze svědectví dělníků, provádějících výkopové práce, kteří uvedli, že byly nalezeny podivuhodné předměty, mezi nimi např. i kus zlatého drátu.
První odborný archeologický výzkum u rotundy se prováděl až v roce 1882, a to v souvislosti s dalším rozšiřováním pivovaru v sousedství. Mezi nálezy dnes zaujme např. hliněné razítko s rukojetí i další předměty. Po 2. světové válce z důvodu bombardování Znojma byl zahájen záchranný průzkum podloží této významné kulturní památky a právě tehdy byla objevena dlažba z velkých kamenných opracovaných desek stejné tloušťky v úrovni původní cesty za zdí a na skalním zvětralém podloží rotundy neznámý kovový předmět, obalený silnou krustou rzi a písku, označený nakonec archeology jako středověký sekáč, tj. kamenické dláto k opracovávání kamene. Při jeho bližším zkoumání se však ukázalo, že byl vyroben zvláštní technologií ze skovaných lístků železa a s přítomností jakýchsi vláken. Tento kovový nástroj by dnes jistě dobře mohl posloužit pro případné doložení existence vyspělé civilizace, jež zde asi zanikla při katastrofě, ale též není k nalezení. Této hypotéze napovídá i povrchová krusta na předmětu ze rzi a písku, jež musela vzniknout spečením povrchu při vysoké teplotě, kataklyzmata vždy doprovázející.
V 70. letech byly zahájeny další archeologické výzkumy a pozornost byla tehdy více zaměřena na vnitřní prostor rotundy a její podloží. Byl objeven neobvyklý spodní kamenný věnec zdiva z plochých kamenných opracovaných desek, přečnívajících do vnitřního prostoru rotundy, označovaný dnes jako před-základ. Konstrukčně tento nález postrádá stavební smysl, neboť rotunda sama již stojí na pevné skále, avšak mohlo by se zde jednat např. o zbytky staršího zdiva dávno zaniklé stavby. K dalším neobvyklým nálezům patřily různě veliké jamky, vyhloubené v kamenném podloží rotundy, jejichž účel nebyl archeology uspokojivě vysvětlen. Teprve srovnáním tohoto nálezu s obdobným kamenem s jamkami v Peru se mi podařilo zjistit, že se jedná o kámen z vrcholové části pyramidy. Je třeba mít na mysli, že v době, kdy byly pyramidy na Znojemsku postaveny, byly kontinenty zřejmě ještě více propojeny a teprve později se zcela rozpadly a oddálily. Další obdobný skalní útvar s četnými jamkami se nalézá na rakousko-české hranici nedaleko od Znojma. Nazývá se Svatý kámen (Heiligerstein) a je znám pro své léčivé účinky při gynekologických potížích.
K novějšímu výzkumu rotundy a hradu se přistoupilo znovu v 90. letech minulého století, kdy bylo mj. také nově zjištěno, že skalní podklad stavby byl vylámán a osekán, což je opět dokladem starší civilizační etapy. Průzkum se tentokrát více zaměřil na vnitřek znojemské rotundy a již dříve zjištěný neobvyklý věnec přizdívky ve spodní části stěny byl tehdy vyhodnocen jako románská zděná lavice. Vzhledem k tomu, že byla tato lavice stavebně provázaná s románskou podlahou rotundy, byla datována do 11. století, i když v ostatní Evropě se tyto případy objevují pouze v kněžišti, a to nejčastěji v 5. – 6. století. Podobná kamenná lavice v kruhové kamenné stavbě však byla zjištěna i u indiánského kmene Anastaziů, potomků Hopiů ze Severní Ameriky. Současné vročení rotundy do 11. století navíc zpochybňuje i její románské kvádříkové, jež tvoří pouze doplňky a opravy stavby, která proto musí být mnohem starší. Shrneme-li všechny tyto „nevysvětlitelné nálezy“, musíme dojít nakonec k závěru, že se zde jedná o odkaz zaniklé vyspělé civilizace, který jsme zatím nebyli schopni zakomponovat do současného výkladu našich dějin.
Znojemský hrad
Obdobná překvapení přineslo i zkoumání znojemského hradu – k obohacení znalostí o této stavbě přispěly další výzkumy v areálu sousedního pivovaru a velkým překvapením pro archeology byl objev zaniklého středověkého paláce se staršími obrannými valy a se vstupem do podzemí hradu. Ve spodním souvrství se nachází šedočerná zemina promísená s nedokonale spálenými dřevenými uhlíky, jež se časově váže ke spodní zdi z velkých opracovaných žulových bloků, tvořící jakousi hradbu. Za nejstarší byla archeology vyhodnocena vrstva čtvrtohorní spraše, uložená přímo na uměle přitesané skále, vytvářející nápadnou terénní vlnu s valem. Předposlední vrstva je promíchána s ohořelými uhlíky, což by nás mohlo dovést až k myšlence, zda právě ona není dokladem jedné z dávných katastrof s průvodními ničivými požáry, kdy došlo k zániku zde sídlící civilizace.
foto: vstup do podzemní rotundy
Při výzkumu hradu se narazilo také na zavalené podzemní prostory, narušené odstřelem skály při budování sklepení pivovaru. Velmi tvrdé podloží rotundy i znojemského hradu je dnes značně rozpukané a průzkumy zde zatím odhalily dvě patra podzemních chodeb. Podzemí hradu i rotundy je obdobně jako u historického jádra města velmi spletité, několikapodlažní, vybavené odvětrávacími a odvodňovacími šachtami, na které se narazilo i při archeologickém výzkumu skalní hradní ostrožny. Kruhový několikapatrový labyrint pod rotundou je propojený s dálkovými podzemními chodbami, jež se paprsčitě sbíhají do středové podzemní komory, potvrzené i geologickými vrty a průzkumem podloží pomocí pulsního georadaru v roce 1990. Do centrální podzemní pohřební krypty s uloženými 20 kostrami z mladšího období vede z hloubi podloží rotundy i širší vertikální šachta. Způsob ražení chodeb, řešení vzduchotechniky i vrtání studen v tvrdé vyvřelé hornině neodpovídá předpokládaným středověkým hornickým metodám, nýbrž naznačuje, že se zde v dávné době pracovalo s pomocí vyspělé strojové technologie, umožňující řezání, vrtání, leštění kamene aj.
Naše výzkumy prokázaly, že znojemská rotunda i hrad dnes stojí na zaniklých pyramidách s pyramidálními i mladšími podzemními chodbami, jež odsud vedou dále přes řeku Dyji, Gránický potok i do centra města Znojma. Jedná se o velmi staré stavby, které zřejmě zanikly již v druhohorách nebo třetihorách. Jejich značné stáří potvrzuje i způsob řezání spár a opracování kamene, který je stejný jako u nově objevených pyramid v Podyjí nebo u vstupní chodby do pyramidy na Hradišti sv. Hypolita. Za průkazné hmotné nálezy, potvrzující výše v textu naznačené hypotézy, považuji např. část pláště pyramidy pod znojemským hradem i charakter opracování skalního podloží rotundy a její zdivo. Věřím, že doprovodná fotodokumentace tohoto příspěvku usnadní přijetí tohoto zcela nového pohledu na dějiny lidstva.
KARLŠTEJN III.
Drahé kameny a relikvie v kapli sv. Kříže na Karlštejně
K nejtajemnějším a nejposvátnějším místům hradu Karlštejna dodnes patří kaple sv. Kříže ve velké hradní věži, do níž se vystupovalo po kamenném schodišti s malbami ze života sv. Ludmily a sv. Václava. Kromě mysterijní funkce po nějakou dobu sloužila také jako nedobytný trezor pro uložení českého i říšského ostatkového kříže a korunovačních klenotů. Jezuitský kněz Balbín se v podrobném popisu hradu v 17. století zmiňuje o jakési tajné skrýši pro jejich uložení ve zdi, však tato komora nebyla při průzkumech prostor zatím objevena, i když severní zeď za oltářem je širší a opatřena vnějším přístavkem. Kaple sv. Kříže byla velmi bohatě vyzdobena: kromě deskových obrazů mistra Theodorika a jeho malířské dílny jsou všechny stěny též pokryty leštěnými polodrahokamy, které vytvářejí pásy z různobarevných křížů. Tyto originální inkrustace byly kromě kaple sv. Kříže užity i v hradní kapli sv. Kateřiny, ve svatováclavské kapli v katedrále sv. Víta v Praze a v německém hradu Tangermunde, posledním sídle Karla IV.
Používání vzácných kamenů bylo ve středověku velmi oblíbené a kromě ozdobné funkce mělo vždy také symbolický a ezoterní význam. Polodrahokamy spolu s relikviemi světců, uloženými v kapli sv. Kříže v malých relikviářích v obrazových rámech deskových obrazů, překrytých leštěným křišťálem a nebo zabudovanými přímo do malby, kotvily určité energetické uspořádání v prostoru, potřebné pro dobovou mysterijní praxi. Vše bylo prokomponováno se spodními svatyněmi hradu v důmyslné astrologicko-alchymické koncepci a napojeno na geomantické podloží hradu. Pro lepší pochopení ezoterní funkce středověké výzdoby hradu Karlštejna se nyní podívejme na dobovou symboliku užívání drahých kamenů a význam ostatků křesťanských světců pro středověkého panovníka, jenž se domníval, že je Bohem vyvolený.
Drahoklamy a polodrahokamy
O užití drahokamů se zmiňují i biblické texty, a to např. starozákonní Ezechielův popis zjevení Hospodina na trůnu nebo druhá kniha Mojžíšova, v níž je popsán náprsník velekněze zdobený dvanácti vzácnými kameny. V apokalypse sv. Jana tvoří polodrahokamy hradby tzv. Nebeského Jeruzaléma a jsou popisovány i ve zjevení apokalyptického Boha v majestátu. Tyto texty se jistě staly ikonografickými vzory a inspirací pro výzdobu mnohých gotických kaplí. K nejčastěji používaným kamenům středověku patřily polodrahokamy zelené, červené, modré a fialové barvy, jež byly nositeli ezoterního sdělení a duchovního poselství. Při výzdobě Karlštejna byly užity hlavně zelené jaspisy, smaragdy a chryzoprasy, červené sardonyxy, rubíny a fialové ametysty, dále safíry a křišťály.
Jaspisy symbolizovaly víru v pozemském světě, smaragdy nesmrtelnost a věčný život po vzkříšení, chryzoprasy byly barvou světců, kteří si vysloužili svými křesťanskými činy věčný život v Božím království. Červený sardonyx byl spojován s krví a obětí Krista a také s duchovním ohněm a červenou zemí, ze které byl stvořen první člověk Adam. V kapli sv. Kříže se drahé kameny vztahovaly také k tajné mysterijní praxi, a proto zde červené polodrahokamy symbolizovaly i alchymický oheň lásky, jež zapaluje mysl a směruje ji tak k nejvyššímu poznání na duchovní cestě Velkého díla, či poukazovaly na hermetický význam eucharistie s vínem v kalichu Kristova utrpení. Fialový ametyst, atribut pokory a cudnosti křesťanských světců, byl též vnímán jako symbol královského šatu panovníka země, jenž byl zvolen jejím světským a duchovním správcem z Boží milosti.
Výzdoba kaple sv. Kříže na Karlštejně
Kaple je zasvěcené také sv. Janu Evangelistovi a její výzdoba představuje dobovou syntézu duchovního poznání, jež se stalo programem vlády Karla IV. a království českého, v té době hlavního sídla říše římské. Její prostor je proto i ztvárněním Janova vidění nebeského Jeruzaléma jako nového sídla pro křesťanský svět, očištěný karlštejnskou apokalypsou. Na jejích stěnách převládají kombinace zelených a červených polodrahokamů, kde zelená barva je symbolem věčného života a červená připomínkou pozemského Krista, to vše samozřejmě s alchymickým podtextem. Kaple sv. Kříže je však současně i velkým relikviářem, neboť v deskových obrazech světců a světic, církevních hodnostářů, svatých rytířů a králů i v přenosných obřadních předmětech a v korunovačních klenotech byly zabudovány desítky ostatků křesťanských světců, které Karel IV. získal a zakoupil na svých četných diplomatických cestách po Evropě. U přenosných relikviářů, kam patří oba ostatkové kříže a korunovační klenoty s relikviářovou svatováclavskou korunou z doby Karla IV., více převládají kombinace červených a modrých drahých kamenů, a to nejčastěji červených rubínů nebo spinelů a modrých safírů. Inspirací zde mohl být např. i Ezechielův popis Hospodinova trůnu ze safíru, ozdobeného rubíny nebo i jiné ve středověku oblíbené texty.
KARLŠTEJN II.
Nejznámější český hrad
Hrad Karlštejn, založený českým králem Karlem IV. v roce 1347, patří dnes k nejznámějším českým hradům, a to i díky malířskému apokalyptickému cyklu v kostele Panny Marie a dochovanému rozsáhlému souboru středověkých deskových obrazů v kapli sv. Kříže, jež pocházejí z větší části z malířského okruhu Magistra Theodorika a jsou dokladem praktického užití alchymie v malířské výzdobě hradu. V době vlády Karla IV. i jeho syna Václava IV. byla u všech panovnických evropských dvorů alchymie značně rozšířena a její poznatky byly využívány kromě malířství i v dalších oborech, jako např. v lékařství, při těžbě a zpracování kovů a též v mystické praxi. I když nemáme přímé zprávy o tom, že by sám císař Karel IV. byl praktikujícím alchymistou, z rukopisů Václava IV. i z dalších písemných dobových zmínek víme, že se o astrologii, alchymii i hermetické vědy osobně zajímali a u svého dvora alchymisty také zaměstnávali. V oboru alchymie bývali ve středověku často vyškoleni právě malíři, kteří své poznatky využívali mj. i při výrobě malířského materiálu a hlavně ve vrstevnaté gotické malbě. I když neexistuje ani příliš mnoho zpráv o rozšíření alchymie ve středověkých Čechách, zmiňují se o ní dobové Klaretovy slovníky a její použití dokládá i sama malířská výzdoba hradu Karlštejna.
Alchymie v Čechách
Šíření alchymie do Čech lze předpokládat asi od 13. století v souvislosti s působením církevních řádů dominikánů, františkánů a cisterciáků a zapojení domácích církevních hodnostářů dnes prozrazují již jen poskrovnu dochované alchymické rukopisy v řádových knihovnách či zmínky v pozdějších textech. Lze také očekávat, že k rozvoji alchymie u nás značně přispěl i rozvoj těžby drahých kovů na konci 13. století, u něhož vždy alchymisté asistovali. Teoretický rozvoj této posvátné vědy jistě uspíšilo i tolerantní prostředí Pražské kapituly v 70. letech 13. století za vlády Václava II., kdy bylo umožněno přednášet Aristotelovy filosofické spisy, a to i v době církevního zákazu jejich šíření v ostatní Evropě. Na nově Karlem IV. založené Pražské universitě se ještě v 50. letech 14. století přednášelo z Aristotelova přírodovědného díla "O vzniku a zániku" ad., což svědčí o pevném zakotvení alchymie a hermetických věd v systému tehdejší vyšší vzdělanosti u nás. Název pro alchymii ve středověké češtině zněl "czystarstvo" nebo "alchimia czistrna", jak je uvedeno v dobovém slovníku.
Víme, že Karel IV. měl silné pouto s Francií i napojení na Anglii, kde měly křesťanské hermetické vědy silné zázemí a postavení. Také podpora ze strany Pražského arcibiskupství i osobní spolupráce císaře s arcibiskupem pražským na výzdobě vznikajících sakrálních staveb dokládají oficiální rozšíření alchymie u císařského dvora. Nejvýznamnějším příkladem zakotvení ezoterních věd v myšlení a filosofické orientaci panovníka a jeho dvora je však samotná výzdoba hradu Karlštejna, nově budovaného duchovního centra českého království a říše římské. Funkce hradu se částečně proměnila již během jeho stavby, avšak k zásadní změně koncepce jeho výzdoby došlo zřejmě až po návratu Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické z římské korunovační cesty v roce 1355 a po následném povolání Magistra Theodorika k císařskému dvoru na žádost královny Anny. Tehdy se umělecké výzdoby hradu ujal pravý mistr alchymista se svými adepty a dalšími spolupracovníky, kteří se souhlasem císaře Karla IV. odstranili stávající již téměř dokončenou bohatou zlatnickou i malířskou výzdobu karlštejnských svatyní a tu nahradili novou uměleckou vrstvou, vycházející z promyšleného astrologicko-alchymického konceptu Opus magnum a z křesťanské mystiky.
Užití alchymie v této výzdobné etapě Karlštejna jsem laboratorně doložila v letech 1987 – 90 při restaurátorských průzkumech deskových obrazů z dílny Magistra Theodorika za použití moderních fyzikálně-chemických metod a potvrdila ezoterními posudky výtvarných děl i ikonografickým rozborem výzdoby kaplí v letech 1996 – 1997 při přípravě souborné výstavy Magister Theodoricus, pořádané Národní galerií v Anežském klášteře v roce 1997. I když jsou druhotné úpravy umělecké výzdoby Karlštejna zcela průkazné a jejich hermetické zázemí viditelné, přesto se dodnes historici umění z pohodlnosti či z neznalosti úrovně středověké vzdělanosti v Čechách stále přiklánějí k dogmatickým církevním výkladům malířské výzdoby a odmítají užití alchymie a astrologie ve výzdobném programu hradu.
Velkolepé dílo karlštejnské
Záhy po svém vzniku, a to hned krátce po smrti Karlova syna Václava IV., upadlo toto velkolepé dílo téměř v zapomnění, neboť již na počátku 15. století se proti husitským Čechám z popudu římského papeže ad. rozpoutalo celoevropské křižácké tažení. V rozpolcené zemi došlo po ukončení husitských válek k celkovému útlumu praktikování alchymie i k jejímu ústupu z veřejného života, neboť církev začala adepty hermetických věd pronásledovat i z důvodu čarodějnictví. A co dodat na závěr? Snad to, že ještě před celkovým dokončením výzdoby kaple sv. Kříže náhle zemřela, údajně při porodu nebo krátce po něm, císařovna Anna Svídnická, jež byla pro středověkého grálského rytíře Karla IV. jeho vyvolenou Dámou i matkou pokračovatele královské dynastie Václava IV., kterou nechal císař několikrát vyobrazit v karlštejnských kaplích. Z dějinné scény hned po dokončení prací na Karlštejně zmizel i mistr Theodorik, a to zřejmě i proto, aby se jeho skvělé malířské dílo nemohlo objevit jinde v Čechách ani v Evropě, jak to bývalo zvykem na panovnických dvorech, kdy odměnou za skvělé služby králi byla smrt nebo v lepším případě oslepení tvůrce geniálního díla.
KARLŠTEJN I.
I. Karel IV. a české království centrem říše římské
Rodina a mládí
Dnes pokládáme dobu vlády Karla IV. za jednu z nejvýznamějších kapitol v našich dějinách, a to právem, neboť Čechy a Morava se v té době staly centrem říše římské, kam se sjížděli umělci, filosofové i politici celé Evropy.
Cesta Karla IV. až na český trůn byla úzce napojena nejen na dřívější snahy přemyslovské dynastie, ale nově také souvisela s pozicí jeho otce Jana z rodu Lucemburků, spřízněných s francouzským králem.
Prarodiči Karla IV. byli Markéta Brabantská a římský císař Jindřich VII., přítel krále Francie, jenž získal své postavení za papeže Klimenta V.
Karlovou matkou byla hrdá Přemyslovna Eliška, po smrti krále Přemysla Otakara II. dědička trůnu, jejímž otcem byl významný český král Václav II., jenž se zasloužil o nebývalý rozkvět země a hlavně o vznik mnohých významných staveb. Ovdovělá královna Eliška byla z rozhodnutí českých pánů u moci sezdána s Janem Lucemburským a jejich prvorozeným synem byl Karel IV., křtěný Václav, narozený 14.5. 1316 v Praze.
Mezi jeho rodiči však došlo velmi brzy po jeho narození k roztržkám, a proto nechal Jan Lucemburský syna již v útlém věku od matky odloučit a poté převézt k francouzskému dvoru do Paříže, kde byl Václav od sedmi let vychováván a tam také jako Karel biřmován. Jeho výchově a studiu byla u pařížského královského dvora věnoval patřičnou pozornost, a i díky ní pozdější císař Karel IV. patřil podle dobových kronikářů k nejvzdělanějším panovníkům Evropy, jenž hovořil pěti jazyky, a to česky, francouzsky, latinsky, německy a italsky. Jeho osobní vychovatel, jeho strýc Pierre Roger, doktor teologie na univerzitě v Paříži, byl zvolen v roce 1330 arcibiskupem v Rouenu a později se stal papežem, známým pod jménem Kliment VI. Ten později v roce 1355 také schválil Karlovu kandidaturu na římského císaře, jak to bylo od francouzského dvora již dříve naplánováno.
Osud mladého prince byl sledován i dynasticky, a proto byl ještě v raném věku zasnouben s dcerou bratra francouzského krále Markétou, zvanou Blanka z Valois, kterou pak Čechům přřvezl po smrti svého otce jako svou ženu a novou královnu země. Píše se, že se svou matkou Eliškou se již nikdy po přesídlení do Francie nesetkal, a v dobových kronikách se uvádí, že Karlovy první kroky po návratu do Čech vedly právě k jejímu hrobu na Zbraslavi. Tolik stručná sonda do císařova životopisu pro lepší pochopení jeho státnických činů. V písemných pramenech se však už dnes nedočteme, jak svých úspěchů dosáhl, zda byl opravdu tak moudrý a ušlechtilý, jak ho vykreslili podle jeho pokynů doboví kronikáři i on sám ve svém vlastním životopise. Jako úspěšný panovník své doby byl politikem-intrikánem, egocentrikem i obávaným milovníkem žen, které mj. využíval i při rozšiřování území českého království díky své promyšlené sňatkové politice. Ukazuje se, že zdaleka ne všechny jeho činy byly vystavěny na křesťanské lásce a pokoře, jak to známe z filmu Noc na Karlštejně.
Císař římský
Politika středověk? Evropy se vždy nejvíce točila kolem volby římského císaře, jenž se jako hlava křesťanstva stával hlavním hybatelem děěin. Díky nepřátelství francouzského krále a římského papeže v boji o investituru a moc v Evropě se mladý princ Karel pozvolna stal jedním z hlavních adeptů na císařský trůn, jenž měl zůstat ve sféře mocenského vlivu Francie a nového avignonského papeže Klimenta VI. proti Vatikánu. Tento akt byl vedený hlavně snahou Francie oslabit německou říšskou stabilitu a papeže v Říměm a to i za vzniku dvojpapežství a později dokonce trojpapežství. I Karel IV. na tyto snahy později navázal, ještě dále pokročil v osamostatňování císařské pozice, a jakmile byl zvolen římským císařem, nechal sepsat Zlatou bulu, v níž zásadně omezil vliv církve a odmítl papežskou kurii jako správce své říše. Bula však nebyla nikdy přijata a Karel IV. si tímto aktem značně znepřátelil svého bývalého pařížského vychovatele, papeže Klimenta VI., jenž se na oplátku zase několikrát pokusil císaře Karla IV. sesadit z trůnu.
Král český
Když se české království s Prahou stalo centrem římského impéria, přistoupil Karel IV. k posílení své mocenské pozice a duchovní role a po osvědčeném státnickém vzoru ihned objednal sepsání nových českých dějin a proroctví, jež měly stvrdit vyvolenost jeho rodu i významné poslání jemu svěřené země. Své postavení v křesťanském světě nechal kronikářem Marignolim propracovat v třídílné kronice, která začíná potopou světa a zahrnuje světské dějiny od krále Nimroda a církevní od velekněze Melchisedecha až do jeho vlády. Povýšil v ní sebe i své předky a rodinu, a tak je zde např. jeho matka Eliška Přemyslovna přirovnávána k Sibyle a kněžně Libuši, a to mj. i z důvodu glorifikace samotného Karla IV., jak ukazuje následující výňatek z této kroniky:
"Eliška potomky zrodí a ti stanou se mnoha vévody a jako slunce jas jejich země naplní věhlas. Z jejího rodu vstane, kdo monarchou světa se stane, křesťanům města vrátí, všechno sám dobude, s faraónem marnotratně bude, Jeruzaléma pán bude, však života pozbude. Tam svůj náhrobek získá, kde lá??ka čekala Krista. Amen."
Na pohřbu císaře v roce 1378 druhý arcibiskup pražský Jan Očko z Vlašimi přečetl z Pulkavovy kroniky o Karlovi IV. tato slova:
"Byl totiž moudější než Šalomoun""
V Kronice Čechů nechal Karel IV. oslavit Přemyslovce jako vyvolené křesťanské vládnoucí rod tehdejší Evropy, pokračovatele římských císařů dalmatského původu, neboť slovo Slovan mělo podle něho pocházet od slova "sláva". Na jeho popud byly vymalovány dva císařské rodokmeny, a to po matčině linii cyklus přemyslovský na Pražském hradě s babylónskými, kartaginskými, makedonskými a římskými císařskými předky a na Karlštejně lucemburský, jehož počátky sahají od jeho otce Jana až ke starozákonním praotcům, králům Tróje, merovejským a franckým králům, brabantským knížatům, Lotrinským a Lucemburkým. Ani jeden z nich se však dodnes nedochoval, neboť zanikly při mladších přestavbách obou hradů. Politickým a správním centrem země se stala Praha a oázou křesťanského hermetismu a mystiky nově císařem vybudovaný hrad Karlštejn. Domnívám se, že umělecká výzdoba hradu a její ezoterní koncepce nemají v soudobé Evropě srovnání a jsem přesvědčena i o tom, že mystický a duchovní odkaz Karlštejna je pro náš národ stále živý.
Hana Blochová
foto M. Štěrba
--------------------------------------------------------------------------------------------
Dr. Hana Blochová
Vystudovala pražskou Přírodovědeckou fakultu, obor fyzikální chemie a na VŠHT absolvovala obor restaurování výtvarných děl. Po studiích začala pracovat v Alšově jihočeské galerii se sídlem na zámku Hluboká a poté vystudovala na FF UK v Praze obor dějiny umění, specializovala se na středověké umění, studia završila diplomovou prací na téma Mistr Theodorik a umělecká výzdoba Karlštejna z doby Karla IV.
Poté pracovala ve Státních restaurátorských ateliérech v Praze na Pohořelci, kde měla na starosti malbu, konkrétně pigmenty a pojiva středověkých maleb a zapojila se do výzkumných a restaurátorských prací na Karlštejně, kde se v té době restaurovala sbírka deskových obrazů z kaple sv. Kříe - H. Blochová pracovala tři roky na výzkumném úkolu, který se týkal průzkumu deskových obrazů a různých restaurátorských metod.
Působila také v oblasti památkové péče. Věnuje se také hudebním a multimediálním projektům, je autorkou několika knih a aktivní propagátorkou myšlenky poutnictví v Čechách a na Moravě.