Duchovní články

Velikonoční svátky – význam, historie a zvyky

VELIKONOČNÍ SVÁTKY – VÝZNAM, HISTORIE A ZVYKY

V prvním článku o významu a tradici velikonočních svátků, nazvaném Pašijový týden, jsme si připomněli význam Sazometné středy, Zeleného čtvrtku a Velkého pátku. Pokračujeme třemi dalšími svátečními dny – Bílou sobotou, Velikonoční nedělí, zvanou Hod Boží velikonoční a Velikonočním pondělkem.  

Bílá sobota
Byla posledním dnem dlouhého půstu. Její název je odvozen od bílého oblečení těch, kteří byli pokřtěni a přijati do řad církve. Ve středověku to většinou byli novokřtěnci, tedy pohané, kteří přešli ke křesťanství jako dospělí.
Sobota se nesla ve znamení velkých příprav na Kristovo zmrtvýchvstání, které bylo pro křesťany klíčovým okamžikem celého roku. Symbolizovalo novou naději a radost. Páteční ticho a ponurost vystřídalo zvonění kostelních zvonů, hudba, zpěv a také světlo, reprezentované ohněm. Svěcení ohně zavedla církev už v 8. století a jedním z důvodů byla snaha podchytit rituální pálení pohanských  ohňů v období  přechodu od zimy do jara. Církevní historici tvrdí, že tyto zvyky byly rozšířené hlavně u Germánů a Keltů. Protože se církvi nepodařilo ohně vymýtit, obřady s žehnáním ohně v katolické liturgii zůstaly. Před noční bohoslužbou, nazývanou „vigilie“ – bdění, se posvětil oheň rozdělaný venku před vchodem kostela a od něho se zapálil tzv. paškál – velká svíce, která přenesla oheň do kostela. Od ní si zapalovali své svíčky věřící. Tento rituál je součástí této slavnostní bohoslužby i v současnosti. Doklady o propojení církevního svěcení ohně a starých lidových pověr  máme u nás už ze 16. století. Velikonočnímu ohni dali lidé jméno Jidášův oheň nebo pálení Jidáše. Od doutnajících uhlíků se po mši doma zapaloval nový oheň. Popelem z posvěceného ohně se posypávaly louky, malé uhlíky zastrčené za trám měly chránit dům před požárem. Církev se takovému čarování bránila, a tak ještě na začátku 20. století existují nařízení, že se ohniště musí po obřadu v kostele zalít vodou a zbytky schovat.

Slavnost Vzkříšení

Obřad svěcení ohně zahajoval slavnost Vzkříšení. Podstatou byl průvod svátečně oblečených lidí, kteří měli vyzvednout kříž, uložený v symbolickém božím hrobě v kostele a přenést ho zpátky k hlavnímu oltáři. Brzy se však tento obřad začal odehrávat venku a stalo se z něj procesí procházející obcí či městem. V době baroka si věřící potrpěli na baldachýn, nesený nad monstrancí a na spoustu korouhví. Kromě kříže se v procesí nosily i sochy a obrazy Krista.   Z procesí se v některých oblastech vyvinula lidová tradice slavností Ježíšových matiček, které představovaly mladé svobodné dívky ve slavnostních krojích. Nesly kříž nebo Kristovu sošku, ozdobenou květinami a věnečky. Doprovázela je hudba  a průvod lidí. Tyto slavnosti jsou v některých hanáckých obcích dodnes živé.
Od Vzkříšení do konce Velikonoc měli mladí svobodní lidé možnost vyznat lásku svému chlapci či děvčeti. Skončil půst a atmosféra rozjímání, začaly se připravovat taneční zábavy včetně dobrého jídla a pití. Kdo myslel svůj vztah vážně a chtěl ho oznámit celé vesnici, udělal to pomocí chodníčku, vysypaného k domu své milé. Tato tradice trvá v některých obcích na Moravě dodnes, ale používají se modernější šipky, srdce a nápisy, namalované vápnem na silnici.

Velikonoční neděle
Připomínala, že podle legendy vstal Kristu s z mrtvých za svítání „prvního dne v týdnu“ nebo také „prvního den po sobotě“ (která byla podle židovského kalendáře posledním dnem týdne. Při bohoslužbě probíhalo svěcení velikonočních pokrmů, hlavně pečiva a vajec. Lidé nosili (a místy je tento zvyk stále živý, hlavně u pravoslavných křesťanů na východě) do kostela v uzlíku talíř a potravinami a po skončení mše je nechali posvětit. Doma pak každý dostal kousek.

Velikonoční pokrmy
Po ukončení půstu mohly  hospodyně opět ukázat své kuchařské umění a připravovat maso i sladké pečivo. Říká se, že jedním z důvodů svěcení jídla v kostele byl časem prověřený výběr potravin, které lidem po dlouhodobé „dietě“ v postním období nepůsobily zdravotní potíže. Ale důvodem mohlo být i to, že v tomto ročním období už opravdu nebylo co jíst, zásoby byly přes zimu spotřebovány a nové obilí teprve rašilo na polích. Snad proto se v jídelníčku objevuje tolik jarních bylinek, které bylo možno snadno natrhat, a také vejce, protože slepice začínaly po dlouhé zimě znovu snášet.
Téměř všechna  velikonoční jídla vejce obsahovala a používalo se jich hodně. Jsou základem mazance, který je u nás nejstarším doloženým velikonočním pečivem.  Nebýval však vždycky sladký, původně se dělal ze sýra  a z vajec, někdy z tvarohu, později se plnil uzeným masem či slaninou. Teprve od konce 18. století se pekly mazance ze sladkého těsta s rozinkami. Vždycky měl podobný tvar jako dnes, kdy se mu říká také bochánek.
Velmi oblíbený byl také beránek, kterého dnes známe z kynutého nebo piškotového těsta, je to jeden ze symbolů Velikonoc a užívá se jako podobenství obětovaného Ježíše.

Maso s jarními bylinkami

Za feudalismu jedli lidé maso mnohem méně než dnes a často ho připravovali právě o svátcích- Jehněčí patřilo ve většině oblastí k běžným jídlům, zejména na jaře, kdy se prováděly probírky stád ovcí. Na sváteční stůl se podávalo i kůzlečí nebo telecí, ovšem často v úpravách  s vejci a jarními bylinkami, včetně kopřiv. Pekly se různé nádivky, které se jedly teplé i studené.

Pondělí velikonoční
K tomuto dni se nevážou žádné významné liturgické úkony, není to ani církevní svátek.  Z pohledu lidových zvyků je však nejdůležitějším dnes Velikonoc, protože se v něm odbývá pomlázka – zvyk doložený od středověku, ale pravděpodobně mnohem starší.
Ve městech se v pondělí často chodilo na rodinné pěší výlety a pořádaly se pikniky v přírodě nebo různé zábavné akce s přáteli. Hlavně v obrozenecké Praze to byla velká móda. Také se konaly slavnosti a poutě. V 19. stol. byly nejznámější pražská Emauzská pouť, ševcovská slavnost Fidlovačka v Nuslích a slavnosti pražských krejčích zvané Slamník neboli Štrozok v Bubenči.  Fidlovačku navěky zapsal do dějin J.K. Tyl. Napsal o ní svou divadelní hru, kde také poprvé zazněla píseň, která se později stala naší státní hymnou.

Zázračné proutky
Zvyk velikonočního šlehání patří do skupiny lidových obyčejů využívajících magické vlastnosti zelených jarních ratolestí. Vyskytuje se jich víc a při různých příležitostech, dokonce i v zimě, kdy je nutno nechat větvičky uměle narašit (barborky). Nejvíc se proutky užívaly na ochranu polí a mladého osení,  a to nejen proti zlým silám, ale i proti myším a dalším škůdcům. Tyto magické praktiky znají lidé v různých zemích. Velikonoční mrskání je však typické pro Západní Slovany, u nichž je nejrozšířenější. Základem bylo přesvědčení, že v mladých proutcích se skrývá síla a zdraví, které lze přenést na člověka.
Šlehání proutky je na mnoha místech doplněno ještě o polévání, postřikování nebo přímo házení do vody. Jeho smysl je stejný jako u vyšlehání pomlázkou – voda měla zajistit zdraví a krásu.

Vejce – symbol života
Lidé věděli, že vajíčko skrývá nový život, proto se stalo uznávaným symbolem naděje, zrození, ale i smrti, tedy současně začátku a konce. Barvením a zdobením se jeho magická moc v představách lidé zesilovala. V průběhu staletí vzniklo velké množství pověr, obřadů a obyčejů. Vejce se nejen vkládala do hrobů, ale i do základů nových domů. Sloužila k léčbě i k ochraně před nemocemi a uštknutím, k předpovídání počasí a k věštění. Jako symbol plodnosti se užívala k zajištění dobré úrody a prosperujícího hospodaření. Většina starých pověr byla časem zapomenuta, ale vejce je jako typický velikonoční dárek stále živou tradicí.

Barvy
K magickému zvýraznění významu vajec se pojila také symbolika barev. Zvláštní postavení měla červená barva, připomínající krev, zdroj životní síly, také oheň a dozrálé ovoce. Zelená představovala sílu přírody, bílá znamenala smrt, černá připomínala démony, modrá měla nezdravý nádech moru a neštěstí, a tak se dodnes používá jen výjimečně. Zato žlutá byla barvou medu, zralého obilí, ovoce a zlata, symbolizovala bohatství a blahobyt. Při barvení velikonočních vajec se až do počátku 20. stol. užívala výhradně přírodní barviva, teprve s s rozšířením zvyku vejce vyfukovat se uplatnily i umělé barvy. Vsakují se totiž hluboko do skořápky a často obsahují i škodlivé látky. Na prázdné skořápce nemohly nikomu ublížit. V posledních letech však lidé znovu nalézají bohaté možnosti přírodních barviv, včetně těch, na která se už skoro zapomnělo …

…a barviva 
Červená – slupky červené cibule s přidáním octa, červená řepa, borůvky, bezinky, fernambukové dřevo, správněji brazilwood
Žlutá – dřínový květ, kůra plané jabloně (zbavení tmavého povrchu), kmín, oves, lipový květ, zázvor, šafrán (vyluhovaný v teplé vodě nebo lihovině)
Zelená – tráva, barvínek, mladý jetel, nať petržele, šťovík, jmelí, špenát, olšová kůra
Hnědá – dubová kůra (vařená se solí a octem způsobí tmavší odstíny) ořechová kůra nebo listí, cibulové slupky a čaj (silný), káva
Černá – dubová kůra vařená se solí, octem a sazemi, roztok sazí s rezavým železem (stačí staré hřebíky)
Modrá, fialová – přírodní barviva nedávala dostatečně syté odstíny, proto se více používalo umělých barviv.

zdroj: A. Vondrušková, K. Skopová: České zvyky a obyčeje, Albatros Praha, 2004)