Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
ZKOUMÁNÍ SMRTI - exkluzivní rozhovor s dr. Raymondem Moodym

                                                  Zkoumání smrti

                   Exkluzivní rozhovor s dr. Raymondem Moodym

Právě vychází zářijová Meduňka a přináší exkluzivní rozhovor s dr. Raymondem Moodym před jeho příjezdem do Prahy.
Jak v časopise slibuje šéfredaktorka Ilona Manolevská, zde si můžete přečíst rozhovor celý - do tištěné Meduňky se vzhledem ke svému rozsahu nevešel ...
(Tento rozhovor nám poskytla redakce časopisu Svět Grálu).

 

 

Doktor Raymond Moody je široké veřejnosti známý jako přední výzkumník zážitků klinické a zdánlivé smrti. V roce 1975 vyšlo jeho průkopnické dílo „Život po životě“ a od té doby se prodalo přes 10 mil. výtisků. Dr. Raymond Moody se narodil v roce 1944 v Porterdale, ve státě Georgia (USA), je doktorem psychiatrie, filosofie a autorem mnoha knih.
Rozhovor o smrti a životě vedl s doktorem Moodym po konferenci v Gambier v Ohiu redaktor Světa Grálu Micah Rubenstein.


Svět Grálu: Vaše kniha „Život po životě“ vyšla téměř před třiceti lety. Co se od té doby změnilo ve vztahu k zážitkům na prahu smrti?

Dr. Moody: Myslím, že se změnily naše základní postoje. Když jsem s výzkumem před třiceti lety začínal, mnoho lidí, kteří měli zážitky z klinické smrti, bylo velmi deprimováno, protože jim jejich lékaři, sestry, kněží ani jejich nejbližší nevěřili. Dnes se tito lidé cítí volněji, o svých zážitcích dokáží mluvit i přesto, že to patří k nejhlubším osobním zkušenostem, jaké člověk může zažít.

Svět Grálu: Dnes o těchto zkušenostech slýcháme mnohem častěji. Proč si myslíte, že to tak je?
Dr. Moody: Myslím, že jsou pro to tři důležité předpoklady: Jednak lidé, kteří se narodili po válce, přicházejí do věku, kdy ztrácejí své blízké. Tato generace, ke které se počítám i já, má velký zájem o alternativní a přírodní medicínu, a také o duchovní otázky. Za druhé, došlo k zásadní změně v naší nemocniční praxi: Když musel na začátku 70. let pacient zemřít, přišli lékaři a sestry a vyvedli jeho příbuzné z místnosti. Dnes jsou příbuzní podporováni v tom, aby v okamžiku rozloučení s umírajícím zůstali, zatímco odcházejí lékaři a sestry. A za třetí, máme dnes lepší resuscitační přístroje, takže jsme schopní vrátit do života podstatně více lidí než dříve.

Svět Grálu: Jaké nové zkušenosti jste shromáždil od vydání vaší knihy „Život po životě“?
Dr. Moody: Celou spoustu! Zkoumání procesu umírání se rozšířilo do celého světa jako exploze a bylo tedy možné objevit udivující souvislosti. Například lékaři v Evropě a USA zjistili, že malé děti mají rovněž zážitky klinické smrti, které u nich probíhají jako u dospělých. Zjistili jsme, že obdobný zážitek mělo asi osm milionů dospělých Američanů. A je třeba jmenovat ještě jeden velký objev: empatický zážitek zdánlivé smrti. Často se stává, že lidé stojící u lůžka umírajícího prožijí smrt společně s ním. Většinou ve chvíli, kdy osoba zemře, člověk stojící u postele cítí, jako by vystoupil ze svého těla a mohl pozorovat dění shora. Vidí tělo zesnulého ležet v posteli a vnímá vlastní tělo, které stojí vedle. Když se podívá stranou, uvidí zemřelého v jeho nové formě. Lidé s empatickou zkušeností líčí, že i oni se vznášeli a v dáli viděli něco na způsob tunelu nebo úzké cesty s jasným světlem na konci. Dá se tedy říci, že zažívají všechny typické aspekty klinické smrti. Chtěl bych dodat, že jsem něco takového sám zažil.

Svět Grálu: Vyprávěl byste nám o tom?
Dr. Moody: Přibližně před šesti lety jsem pracoval ve skupině vědců a psychologů, která se zabývala empatickým prožitkem zdánlivé smrti. O jednom víkendu jsme pořádali na univerzitě konferenci, na které jsme jednali o dalším postupu výzkumu. Setkání skončilo v neděli, právě na Den matek. Zavolal jsem matce, abych se jí zeptal, jak se jí daří. Odpověděla, že se cítí dobře, ale den předtím že dostala po celém těle vyrážku. Zašla na prohlídku, ale lékař jí řekl, že vyrážka je prý „idiopatická“, tedy bez zjevné příčiny. To je jeden z výrazů, které lékaři rádi používají, aby udělali dojem, že vědí, co pacientovi je, i když vlastně nevědí nic. Myslel si, že nejde o nic vážného. Když lékaře navštívila podruhé, dozvěděla se, že má Non-Hodgkinský lymfom a před sebou asi dva týdny života. Zůstali jsme s manželkou celou tu dobu u matčina lůžka. Dva dny před smrtí upadla do kómatu. A pak přišla chvíle, kdy zemřela: byly u ní obě mé sestry a švagři, má žena a já. Matka otevřela oči a dvakrát řekla: „Miluji vás!“ Pak zemřela a v tu chvíli jsem prožil empatický zážitek. Nevystoupil jsem ze svého těla, ale změnil se prostor kolem mne a já jsem vnímal jasně světlo. Moje žena prožila totéž a sestra cítila přítomnost otce, který zemřel před 18 měsíci.

Svět Grálu: Co se ještě podařilo v uplynulých letech zjistit? Ví se například něco o tom, jak prožívají umírání slepí lidé?
Dr. Moody: Touto problematikou se zabývá doktor Kenneth Ream. Slepí lidé prožívají umírání a stavy blízké smrti stejně jako ostatní, a když se nacházejí mimo tělo, „vidí“ jako kdokoliv jiný.

Svět Grálu: Dozvěděli jste se při výzkumu umírání i něco o zkušenostech sebevrahů?
Dr. Moody: Ano. Zabýval se jimi Bruce Greyson z Virginské university. Pracuje na stanici první pomoci a vypozoroval, že více než polovina neúspěšných sebevrahů, se kterými se tu setkal, prožila stav blízký smrti. Zjistil, že osoby, které tento zážitek neměly, se o sebevraždu pokusily znovu. Ale nikdo z těch, kdo posmrtný stav prožil, se znovu zabít nepokusil. Takový člověk byl přesvědčen, že život má smysl a že z něj nelze utéct sebevraždou.

Svět Grálu: Zkušenost klinické smrti většina lidí líčí jako šťastný zážitek. Je také známo něco o nepříjemných zkušenostech?
Dr. Moody: Ano, vyskytují se také. Dá se říct, že všechny zážitky blízkosti smrti nesou v sobě jeden nepříjemný aspekt. Člověku se promítne celý jeho život, a prožívá znovu, co udělal druhým a jak to cítili oni. To pak bolí. Ale celkově znamená tento pohled zpátky veliký přínos, protože pomáhá změnit naše budoucí chování. Řekl bych, že takzvané „pekelné detaily” se objevují spíš zřídka.

Svět Grálu: Možná o nich málokdy slýcháme proto, že lidé, kteří musí do takových oblastí na druhé straně, už nemívají možnost vrátit se a podat o svých osobních zkušenostech zprávu.
Dr. Moody: Možná. Doktor Bruce Greyson provedl speciální výzkum, který se týkal právě těchto takzvaných pekelných zážitků. Zjistil při tom, že ve srovnání se zážitky, které jsem popsal, se vyskytují velmi zřídka a že se také navzájem nepodobají.

Svět Grálu: Chtějí vůbec zpátky lidé, kteří trpí silnými bolestmi?
Dr. Moody: Většina z nich se už skutečně vrátit do těla nechce. Říkají, že byli obklopeni tak příjemným světlem, že by mnohem raději zůstali. Doktor Claude Wright, hematolog na Lékařské univerzitě v Georii, byl jednou při oživování pacienta, když ten náhle zvolal: „Nechte toho! Nedělejte to se mnou!“

Svět Grálu: Proč se tedy tito lidé ještě vracejí? Mají na výběr?
Dr. Moody: Někteří lidé říkají, že nevědí, proč se vrátili zpět. V jednom okamžiku se nacházeli v zářivém světle a v příští chvíli byli opět ve svém těle. Další vyprávějí, že s nimi byl někdo, kdo jim řekl: „Tvůj čas ještě nenadešel, musíš se vrátit!“ A jiní opět uvádějí, že měli na vybranou, zůstat nebo se vrátit do svého těla. Ti, kteří se rozhodli pro návrat, to udělali většinou proto, že mají ještě děti. Také jsem se dozvěděl o případech lidí, kteří byli tímto zážitkem připravováni na nějaké životní poslání, např. jako sociální pracovníci nebo zdravotní sestry. A protože se právě ocitli na bodě své kariéry, kdy jim už nic nestálo v cestě, rozhodli se k návratu. Jedna zdravotní sestra to popsala takto: „Musím splnit svoji životní úlohu. Celý svůj život jsem chtěla být zdravotní sestrou a pomáhat ostatním.“

Svět Grálu: Nakolik se lidé po návratu změní?
Dr. Moody: Z psychiatrického hlediska je to nejzajímavější bod zážitku klinické smrti. Lidé uvádějí, že změnili především svůj žebříček hodnot. Ať už před tím čekali od života cokoliv – moc, slávu nebo bohatství – nyní se snaží učit lásce k bližnímu. To ovšem není tak jednoduché. Doktor George Ritchie, první osoba se zážitkem klinické smrti, kterou jsem poznal, mi v roce 1976 vyprávěl: „Tento druh zážitku činí z života ještě větší břemeno.“ Přestože člověk prožil něco takového, je velmi těžké začít milovat své bližní ze dne na den. Od lidí, kteří se vrátili, často slýchám, že už nemají strach zemřít. To ale není nic nepřirozeného. Došli zkrátka k přesvědčení, že to, co nazýváme smrtí, je vlastně jen přechod k něčemu jinému, a není proto důvod se tím zneklidňovat.

Svět Grálu: Vydrží jim toto přesvědčení po zbytek života?
Dr. Moody: Zkoumám tyto zážitky už od roku 1965 a mluvil jsem s několika tisíci lidmi, z nichž se mnozí stali mými přáteli. Mnoho z nich zemřelo a měl jsem možnost být při tom u nich. Kráčeli vstříc smrti vyrovnaně a s důvěrou.

Svět Grálu: Jaký závěr můžeme z tolika zážitků klinické smrti udělat pro náš pohled na svět? Vyplývá z nich, že duše člověka po smrti opouští tělo?
Dr. Moody: V okamžiku smrti se mění naše perspektiva, vědomí člověka už není spojeno s tělem.

Svět Grálu: Ale tím vědomím nemůže být míněn mozek, protože ten zůstává v těle.
Dr. Moody: To je pravda.

Svět Grálu: Co myslíte, kam lidé po smrti doopravdy odcházejí?
Dr. Moody: Zkušenosti, o nichž mi lidé vyprávějí, se dotýkají spíš srdce než rozumu. Ptáme se sice, kam jdeme po smrti, ale tato „prostorová“ otázka odráží způsob, jakým myslí náš rozum. Lidé, kteří mají zážitky klinické smrti, vyprávějí, že smrt neprožili ani prostorově, ani časově. Bylo to něco, co leží mimo naše chápání času a prostoru.

Svět Grálu: Slučuje se s těmito zkušenostmi klinické smrti myšlenka reinkarnace?
Dr. Moody: Zařadil bych reinkarnaci do stejné přihrádky jak zážitky klinické smrti, protože věřím, že u žádné z těchto dvou oblastí není nikdo schopen dospět racionální cestou na základě faktů ke konečnému závěru. Zajímám se o návrat do dřívějších životů, protože představuje různá stadia vědomí. Jako psychiatra mne to fascinuje.

Svět Grálu: Myšlenka reinkarnace určitě poskytuje dobrý námět i k tomu, abychom porozuměli nerovnoměrně rozdělenému utrpení v životě…
Dr. Moody: Když se mě lidé ptají na životní utrpení, používám vždy přirovnání: „Představte si, že jste dostali vážnou nemoc, kvůli které musíte puštěný ostrov. Nebudete mít deset let kontakt s lidmi. Řekněme, že poletíte letadlem. Je tu dost místa pro všechno, co pro svůj pobyt potřebujete, i pro televizor, video a pár videokazet. Jaké filmy byste si vzali s sebou: samé komedie?“ A lidé mi vždy odpovídají, že ne. A pak se ptám: „Vzal byste s sebou i nějaké tragédie?” Říkají: „Ano.“ Zeptám se: „Sedíte na pustém ostrově a díváte se na tragédii, budete při tom i plakat?” A oni říkají: „Samozřejmě, vždyť je to zážitek, když se nechám vtáhnout do děje nějaké tragédie...”

Svět Grálu: Myslíte tím, že utrpení jednoduše patří k životu a že má svůj hluboký význam, pokud jej člověk vidí v širší souvislosti?
Dr. Moody: Ano, když dokážeme poznat širší souvislosti a pochopit smysl utrpení, jsou všechny těžkosti smazány; člověk ví, že to, co prožívá, je časově omezená epizoda. Bez tohoto nadhledu je to jako v realistickém filmu, ve kterém člověk nejen sedí a přihlíží, ale je s postavami a událostmi filmu neoddělitelně svázán.

Svět Grálu: Vraťme se ještě jednou k zážitkům klinické a zdánlivé smrti. Vyprávěl jste nám, jak člověka taková zkušenost změní. Existují ještě jiné, pozdější následky?
Dr. Moody: Pozoroval jsem jeden velmi neobvyklý následek. Tu a tam se najdou lidé, kteří náhle začnou vytvářet umělecká díla, ačkoliv předtím v životě nedrželi štětec v ruce. V roce 1986 zažil mladý muž jménem Andrew Labey klinickou smrt. Uvědomil si při tom svoje schopnosti a od té doby je vizionářským umělcem, který se mezitím stal známý i ve světě. Jiná zajímavá věc je, že lidé krátce před smrtí projeví zájem o poezii, dokonce někdy hovoří v rýmech. Tento jev známe už ze starověku, ale výzkumy ukázaly, že se to často stává i dnes. Tito lidé zažívají nevyslovitelnou zkušenost a potřebují nějak svůj zážitek z blízkosti smrti vyjádřit. A tak používají poetické formulace.

Svět Grálu: Výzkum umírání je často pokládán za okrajovou oblast vědy. Považujete se za vědce?
Dr. Moody: Musel jsem se samozřejmě během svého studia naučit velké množství vědeckých poznatků a první, čím jsem ve svém životě chtěl být, ovšem kromě komika, byl astronom. Nepovažuji se ale za přírodovědce, protože jsem vystudoval medicínu a filosofii. Ale nejsem ani parapsycholog, o tento obor jsem se nikdy nezajímal.

Svět Grálu: Je nápadné, že jsou pro vás důležitá přirovnání, symbolické obrazy. Jak se to hodí k vědeckému přístupu dnešní doby?
Dr. Moody: Máte pravdu. Je zajímavé, jak k tomu došlo. Kořeny rozhodnutí, že věda a filosofie nemají nic společného s obraznou řečí, sahají až do roku 300 př. Kr. Tehdy šlo o Platónův osobní názor, z něhož vychází struktura dnešních universit – třídy, koleje, tělocvičny, menzy atd. Platón se zlobil na Aristophana, protože si myslel, že částečně zavinil smrt přítele Sokrata, neboť Aristophanes si v jedné své hře dělal ze Sokrata legraci. Z tohoto důvodu Platón zanevřel na básníky a zpěváky a tvrdil, že básnická a obrazná řeč není vhodná pro hledání pravdy. Dnes ale někteří lidé z akademického světa docházejí k závěru, že metafory nemají význam jen v literatuře, ale slouží velmi dobře i při hledání pravdy. To je zcela nový směr. Myslím, že zatím ovšem vycházíme z platónského období.

Svět Grálu: Nechybí vědě obrazné myšlení? Nemají věci, které nelze popsat, v našem životě velký význam?
Dr. Moody: Určitě! Pro mě představuje věda obdivuhodnou část našeho hledání pravdy a právě tak je to i spiritualita. Dávní filosofové v antickém Řecku, milovníci moudrosti, jak se sami nazývali, pevně spojovali duchovní život s intelektuálním hledáním a nesnažili se vidět je odděleně. Věda má svoje hranice, funguje jen uvnitř určitého území.

Svět Grálu: V mnoha publikacích, a dokonce i na obálkách vašich knih se dočteme, že život po smrti „byl vědecky dokázán“. Je to opravdu tak?
Dr. Moody: Vůbec ne. Svou práci o zážitcích klinické smrti jsem nikdy nepovažoval za vědecký důkaz života po smrti. Je závažná chyba, jestliže populární nakladatelství něco takového šíří. Myslím, že provádíme spíše přípravnou práci. Téma života po smrti ještě nedosáhlo stupně, na kterém je možné formulovat vědecké otázky. Rozčiluje mne, když někdo, jenž má filosofické vzdělání, se ohání „vědeckými důkazy“, jako by věda byla jediná cesta k pravdě. Naše společnost vědu téměř uctívá a hledá v ní všechny odpovědi. Ale hluboké základy duchovního života věda objevit nemůže. Skutečně mi vadilo, když jsem byl krátce po vydání knihy Život po životě novináři označen jako "expert" na posmrtný život. Podle mého názoru neexistují autority ani experti, kteří nám mohou říct, jestli život po smrti je nebo není. Je to osobní téma, se kterým se musí každý vypořádat srdcem.

Svět Grálu: Jaký je vlastně váš vztah k médiím?
Dr. Moody: Jsem z nich smutný. Nechtěl bych ani v nejmenším kritizovat svobodu tisku a svobodu šíření informací. Ale média žel zjistila, že na zážitcích blízkosti smrti se dá vydělat spousta peněz a že maximálně přitahují pozornost. Nejsem cynik a neříkám to rád, ale velcí nakladatelé z Manhattanu se ani trochu nestarají o pravdu. Jsem s nimi v kontaktu 25 let a nedovedete si představit, jak překrucují informace a upravují si skutečnost. Jsem si jistý, že většina informací na záložkách knih nebo v některých citátech je vymyšlená. Často mne žádají, abych něco napsal, já strávím spoustu času tím, že něco opatrně formuluji tak, abych vystihl, co chci říci – a když to uvidím vytištěné na obálce, nezbývá z textu vůbec nic, všechno je vymyšlené. Nedá se popsat, čeho jsou tito lidé schopni. Pravda je netrápí. Nakladatelé přesně vědí, kolik peněz jim to vydělá. Už léta jim vykládám: „Nemusíte z toho dělat senzaci, vždyť už i tak je to dost senzační. Když z toho uděláte senzaci, vznikne jen nesmysl.“ Ale na Manhattanu vědí všechno vždycky nejlépe. Tam taky vznikly pověsti o tom, že doktor Moody byl mimořádně odvážný, když své objevy uveřejnil. Slyšel jsem také, že ubohý dr. Moody je pronásledován sdružením lékařů, ačkoliv ve skutečnosti to bylo přesně naopak. První přednáška, kterou jsem o zkušenostech z klinické smrti měl, byla na půdě metodistické církve v Greenville v Severní Karolíně roku 1970 a poté jsem dostal mnoho pozvání od lékařských spolků. Po přednáškách za mnou přicházeli lékaři, kteří buď sami zažili klinickou smrt a byli rádi, že někdo konečně v této oblasti zahájil výzkum, nebo ještě častěji jim podobné zážitky líčili jejich pacienti. Mnozí z těchto lékařů mi umožnili setkat se s pacienty, abych si nimi o této zkušenosti mohl promluvit. Ale nakladatelé a novináři si zřejmě mysleli, že historka o pronásledování se lépe prodá. Lidé by měli být opatrní při všem, co o „životě po smrti” čtou a vidí v televizi…

Svět Grálu: Ale kde se můžeme dozvědět, jak je to doopravdy?
Dr. Moody: Myslím, že není žádné řešení. Není třeba sahat po knížce plné senzací. Můžete se jednoduše zeptat tety, strýce, babičky, dědečka nebo někoho, koho už dlouho znáte a máte rádi. Mnoho lidí klinickou smrt zažilo a rádi si o tom s blízkým člověkem promluví. Všechno se dozvíte z první ruky…

Svět Grálu: Oblastmi vašeho zájmu jsou lékařství a filosofie, zvláště pak filosofie antického Řecka. Jak jste se k těmto oborům dostal?
Dr. Moody: Když mi byly asi tři roky, měl jsem zážitek, na který si dodnes velmi dobře pamatuji. Seděl jsem na verandě v domě své babičky, která žila v Georgii. Vyprávěla mi o hvězdách, o velkých vzdálenostech ve vesmíru a podobných věcech. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že je mým životním cílem získat vědění o vesmíru a také o naší roli v něm – pochopit lidské vědomí. V šesti letech už jsem byl nadšeným astronomem. Fascinoval mě vesmír plný zázraků, ale současně i zázrak mého vlastního vědomí. Obojí pro mě vždy patřilo k sobě. A pohled na hvězdy mě také utvrzoval v tom, že ve vesmíru existuje ještě jiný život…

Svět Grálu:To je velmi osobní pohled, zvlášť když život na jiných planetách dokázán není.
Dr. Moody: Ano, ovšem. Ale od té doby, co jsem v šesti nebo sedmi letech četl o galaxiích s miliardami hvězd, jsem byl vždy přesvědčen, že vytváření planet bylo jen částí procesu vzniku hvězd, a bylo pro mě vždy samozřejmé, že vesmír musí být obýván různými životními formami! Doufám, že tu ještě budu, až přijde zpráva, která potvrdí můj názor.

Svět Grálu: Říkal jste, že jste hledal „vědění“. Není toto hledání vlastní každému člověku?
Dr. Moody: Je zajímavé, že mnoho lidí, kteří měli zážitek blízké smrti, říkalo, že během jejich zpětného pohledu na dosavadní život jim byly ukázány události, při nichž hledali vědění. Pochopili, že proces učení smrtí nekončí, ale je nutné vědění získávat i dále. Pro mě samotného je hledání nového vědění zdrojem velké radosti. Jsem přesvědčen, že vědění obohacuje. Čím víc člověk ví, tím víc je jeho vnitřní svět plný věcí, o nichž se vyplatí přemýšlet. Dělá mi také radost předávat své poznání jiným.
Když se něčemu učíte, je podivuhodné, jak hluboko se vědění v člověku uloží, ačkoli si toho není vědom. Jako student jsem například považoval Aristotela za nudného. Mojí velkou láskou byl Platon, jehož všechna díla jsem přečetl nejméně desetkrát.
A přesto jsem v posledních letech zažil, že se mi právě Aristotelovy citáty vrátily jakoby z ničeho, přičemž jsem náhle pochopil, co jsem četl dříve na vysoké škole.

Svět Grálu: Vědění pro vás jako filosofa a vědce stojí v popředí. Ale právě při zkoumání smrti se často jedná o otázky víry. Jaké je podle vašeho názoru postavení vědění a víry?
Dr. Moody: Když někomu řeknete, že něco víte, pak mu za to ručíte, dáváte v sázku svoji pověst. Když řeknete, že v něco věříte, tak nejste ochotni zajít tak daleko. Já se ve svém životě snažím, abych jen věřil v co nejméně věcí, protože si myslím, že je to určitá překážka. Ale hlásím se k duchovnímu usilování, protože to pro mě neoddělitelně patří k poznání. Pro rané řecké filosofy tomu bylo také tak. Jen my dnes oddělujeme náš intelektuální život od duchovního usilování. Měli bychom se však nechat poučit antickou filosofií, že pojem „pravda“ mohl vzniknout pouze v nejtěsnější spojitosti s racionálním myšlením. Teprve prostřednictvím matematiky si mohli lidé uvědomit, že existují správné, objektivní a pravdivé odpovědi nezávisle na tom, co nějaká osoba v dané situaci cítí nebo co si myslí.
Na druhé straně nebyli staří Řekové jen racionálně smýšlející lidé v dnešním smyslu slova. O zážitcích blízkých smrti toho věděli tolik co my. Například Parmenides, který žil kolem roku 500 před naším letopočtem, měl takový zážitek. Ale během pobytu mimo tělo mu bohyně poručila, že až se vrátí na Zemi, nemá lidi vybízet, aby věřili něčemu jen proto, že to vyprávěla bohyně. Naopak, každý člověk má sám zkoumat, pokud se chce dozvědět pravdu.

Svět Grálu: Naše vlastní zkoumání je tedy na cestě k pravdě vždycky velmi důležité.
Dr. Moody: Ano, přičemž pro mne osobně je v tomto ohledu velmi důležitý skepticismus v jeho původním smyslu. Také skeptici se dříve intenzivně zabývali problémy světa a otázkami duchovního života. Bojovali za pravdu tak, že se vydali na každou schůdnou stezku a také kladli všemožné otázky. Na konci však, a to je ve skepticismu podstatné, nedělali jednoznačné závěry. Hledáme-li stále nové protiargumenty, i když věc z určitého pohledu vypadá úplně jasně, zažijeme příjemný vedlejší efekt. Podstatně se nám rozšíří myšlenkový svět, objeví se neočekávané obzory a naše uvažování dostane zcela nový směr. V tom spočívá skutečný skepticismus. Je to možnost jak rozšířit svůj horizont chápání. Pokud dnes slýcháme výroky: „Co se týče zážitků blízkých smrti, jsem skeptik. Myslím si, že je to otázka chemických procesů v mozku!“, to nemá se skutečným skepticismem nic společného. Skutečný skeptik nečiní žádné závěry v protikladu k moderním skeptikům, kteří jsou ve skutečnosti jen posměváčci. Ale skeptik ví, jak hodnotné jsou experimenty a vlastní zkušenosti. Proto si také myslím, že průlom u takzvaných paranormálních zážitků přijde tehdy, až se hodně lidí vydá na cestu za vlastními zkušenostmi. Až budou mít lidé osobní zážitky, nebudou potřebovat experty, kteří by jim vyprávěli, co si o tom mají myslet. Vytvoří si vlastní úsudek. Uznat paranormální zkušenosti mohou jen lidé sami. Parapsychologie, která je samozřejmě jen pseudověda, jim v tom nepomůže.

Svět Grálu: Označil byste se za zbožného člověka?
Dr. Moody: Ačkoli chodím na mše, nejsem zbožným člověkem v tom smyslu, že bych vyznával nějakou ideologii. Pro mne není Bůh záležitostí víry, ale vztahu. Snažím se udržet si vztah k Bohu, a to je něco jiného než v Něj jen věřit. Obracím se k Bohu jako k moudrému a milujícímu rodiči a dobrému učiteli s velkorysým smyslem pro humor. Na tom je založen můj vztah k Bohu, a ten se mi ve skutečnosti také potvrzuje. Budu vám teď vyprávět zážitek, který jsem měl společně s manželkou. Psal se rok 1993 a my jsme už tři léta žili ve starém mlýně, v němž se elektrické kabely pokládaly naposledy v roce 1950. Věděli jsme, že musíme elektrické rozvody vyměnit, ale chyběly nám peníze. V září jsme usoudili, že peníze na opravu už budou stačit, ale nevěděli jsme, kdo by tuto práci pro nás udělal. Neznali jsme žádného elektrikáře. A tak jsem stál se svou ženou v kuchyni, drželi jsme se za ruce a modlili se k Bohu, aby nám poslal vhodnou osobu. Přáli jsme si, aby se z této příležitosti vyvinul dobrý vztah. Měl to být někdo, kdo nám pomůže, ale komu bychom současně mohli pomoci i my. Příštího rána u nás zvonil telefon, a když moje žena Cheryl zvedla sluchátko, slyšela: „Haló, tady B. R. Wilson!“ Žena odpověděla: „Ano, pane Wilsone, co pro vás mohu udělat?“ A on odpověděl: „Vaše číslo se před chvílí objevilo na mém pageru.“ Cheryl řekla: „Pane Wilsone, ale my jsme dnes ráno ještě nikomu nevolali. O co se jedná?“ On řekl: „Jsem elektrikář.“ A Cheryl řekla: „Pane Wilsone, elektrikáře moc potřebujeme, navštivte nás, prosím.“ Pan Wilson přišel a celý dům si prohlédl. Stál jsem v kuchyni, přesně na tom místě, kde jsme se modlili, a když vstoupil kuchyňskými dveřmi, objevil se v jeho obličeji ohromený výraz. Pak řekl: „Opravdu bych rád věděl, jak se vaše číslo objevilo na mém pageru.“ A já jsem vyhrkl, aniž bych o tom přemýšlel: „Jsem si jistý, že to byl Bůh!“ Načež pan Wilson se na mne podíval trochu udiveně, jako by si myslel: „Co je ten člověk zač?“ Ale prošel celý dům, a když vyšel na verandu, musel běžet ke svému autu kvůli telefonátu.
Cheryl šla s ním a za chvilku se oba vrátili celí bledí. Pan Wilson řekl Cheryl: „Potrvá pár dní, než se budu moci pustit do práce. Můj osmatřicetiletý bratr před nedávnem zcela neočekávaně zemřel na srdeční infarkt a teď i má matka utrpěla srdeční příhodu na cestě z jeho pohřbu!“ Cheryl odpověděla: „Pane Wilsone, můj muž by vám snad mohl pomoci. Mluví s lidmi o takových věcech.“ Pan Wilson odpověděl: „Moje matka mi už dala jednu knihu. Jmenuje se ‘Život po životě’, ale ještě jsem neměl příležitost ji otevřít.“ To se stalo už před mnoha lety a pan Wilson je dnes jedním z našich nejlepších přátel.

Svět Grálu: Co z tohoto zážitku vyvozujete?
Dr. Moody: Nedokáži vám říci nějaký konkrétní závěr. Vidím to jako potvrzení – budu dál udržovat svůj vztah k Bohu. Ano, mám k Němu vztah, aniž bych něco věděl o vlastní podstatě Boha, a věřím, že každý člověk má nějaký podobný vztah.

Svět Grálu: Ve vašich knihách někdy používáte výraz „duchovní život“. Co tím přesně myslíte?
Dr. Moody: Když jsem byl mladší, věřil jsem, že duchovno půjde vysvětlit na základě psychologie. Myslel jsem si, že když lidé měli mystické zkušenosti a věřili v Boha, tak je to psychologický fenomén. Poté, co jsem v průběhu svého života sám něco podobného prožil, uvědomil jsem si, že musí existovat jiná úroveň bytí, duchovní, jež daleko překračuje výkladové možnosti psychologie. Například se mi zjevila moje zemřelá babička. Viděl jsem ji před sebou právě tak jasně, jako nyní vidím vás. Slyšel jsem ji mluvit, vnímal jsem její hlas, cítil jsem její přítomnost, a dokonce jsem s ní vedl delší rozhovor.
Také jsem měl velmi silný empatický zážitek při umírání své matky. Viděl jsem tedy mimořádné věci, ale stále se řídím svým skepticismem. Kdo vše vidí jako eventualitu, ten může také lépe poznat různé možnosti. Kdo se ale před vším uzavře, protože si myslí, že už se o určité věci naučil vše, ten kráčí cestou sebezničení, protože přichází o nové a nové pohledy na svět a o další možnosti učit se.

Svět Grálu: Nechcete tedy navzdory svým vlastním hlubokým prožitkům učinit definitivní závěr a říci třeba: „Ano, vím, že onen svět skutečně existuje“?
Dr. Moody: Myslím si, že mnoho lidí by udělalo další krok a řeklo by: „Ano, existuje.“ Já raději řeknu, že to nevím. Ve skutečnosti jsou přece všechny tyto představy, které spojujeme s „životem po smrti“ nebo „oním světem“, zcela neostré. Člověk ve skutečnosti vůbec neví, o čem mluví, když říká, že může „smrt přežít“.

Svět Grálu: Elisabeth Kübler-Rossová řekla, že naše řeč nedokáže smrt popsat.
Dr. Moody: Naprosto souhlasím! Svoji řeč používáme, abychom uspokojili každodenní základní potřeby; abychom dostali jídlo; abychom věděli, co dávají v televizi; abychom našim dětem řekli, co mají dělat; abychom od manželky slyšeli, co máme dělat my; abychom zvládli svoji vlastní práci, atd. Pro všechny tyto každodenní zkušenosti naše řeč stačí. Neexistuje však jednoduchý způsob jak vyjádřit něco, co se týká života po smrti. Můžeme se vyjadřovat jen v obrazných metaforách, a právě proto je to vše tak vzdáleno vědeckému chápání. Vezměme třeba pojem lásky. Abychom vyjádřili, co je v tomto slově obsaženo, používáme krásné verše nebo poezii. Láska souvisí se životem a rovněž se životem po smrti. Hraje velkou roli také ve všech rozhovorech, které vedu s lidmi, kteří ztratili milovaného bližního. Protože láska je něco, co smrt zcela určitě přežije!

Svět Grálu: Máte velmi skeptický postoj k mnoha věcem, také k životu po smrti, i když jste o něm získal tolik zkušeností a zpráv. Co by Vás tedy mohlo přesvědčit? Co může Raymonda Moodyho přesvědčit, že existuje život po smrti?
Dr. Moody: Existuje opravdu jen málo věcí, o kterých jsem přesvědčen. Jedna z nich je, že miluji svou ženu a své děti, to je jádrem mého života. Ale nedovedu si představit nic, co by mne s konečnou platností přesvědčilo o existenci života po smrti. Nevím, jak mám chápat výpovědi o životě po smrti. Ještě ani nevím jak se vypořádat s vlastním prožitkem blízkosti smrti. Myslím, že k nejzajímavějším aspektům tohoto tématu patří, že život po smrti není uchopitelný žádnou racionální metodou. To je dáno povahou vědecké metody; nevěřím, že existuje nějaká možnost získat důkaz o posmrtném životě. Otázka, zda existuje život po smrti, není otázkou pro vědu. Proto musí mít každý právo vytvořit si vlastní názor. Člověk se může zeptat svých přátel nebo blízkých, kteří zdánlivou smrt prožili nebo kteří měli silnou spirituální zkušenost, při níž se jim ukázal někdo zemřelý. Myslím si, že za takových okolností člověk může dojít k vlastnímu rozhodnutí.  

Svět Grálu: Vlastní pohled na věc ale ještě nemusí být pravdivý… 
Dr. Moody: Máte pravdu, ale ta druhá možnost je, že vám nějaká autorita řekne, co si máte myslet, což se naneštěstí děje v mnoha křesťanských skupinách. A to v konečném důsledku není uspokojivé. Stále znovu se setkávám s lidmi, kteří navštěvují nějaký víkendový kurz New Age a věří, že lidé, kteří tento kurz pořádají, jim mohou odpovědět na všechny jejich otázky. Takoví lidé mě stále zlobí. Chtějí, abych jim řekl: „Jistě, to je absolutní pravda!“, protože věří, že se mohou na základě mých slov vnitřně rozhodnout. Ale nikoho takovým způsobem v jeho přesvědčení neutvrzuji, to by nebylo čestné. Jiní to ovšem dělají. Jsou takoví vedoucí kurzu, kteří svému publiku řeknou: „Ano, přesně tak to je!“ – „Dostanou se malí pejsci do nebe?“ – „Ano, zcela určitě!“ – „Existuje peklo?“ – „Ne, rozhodně ne.“ Někdo se po takové odpovědi cítí lépe, jiný zůstane ještě několik dní poté v povznesené náladě. Ale pak se jejich pochyby zase vrátí, protože bez vlastního prožívání mohou všechny definitivní odpovědi uspokojit jen na krátký čas. „New Age“ pro mne znamená něco velmi chatrného, protože se pohybuje v rovině „relativní pravdy“: co je pravdivé pro tebe, je tvá pravda, a co je pravdivé pro mě, je má pravda! Celé je to nesmysl a trochu i legrace. Ti lidé se pokoušejí najít svého guru, který by jim mohl odpovědět na všechny otázky. Jediným řešením je přitom vlastní prožívání!  

Svět Grálu: Pracujete s prožitky blízkosti smrti a životem po smrti, takže se vlastně zabýváte otázkou, kam my lidé odcházíme. Ptáte se také někdy, odkud jsme přišli?
Dr. Moody: Platon řekl, že jedním z velkých problémů, které je třeba objasnit, je otázka, proč si nemůžeme vzpomenout, jestliže jsme sem přišli odjinud. Mluvil o tom, že těsně před narozením pijeme „vodu zapomnění“. Někteří lidé pravděpodobně této vody vypili méně a mohou si některé věci vybavit, ale jiní, kteří jí vypili mnoho, jednoduše zapomenou všechno.

Svět Grálu: Co si Vy osobně myslíte o onom světě, kam nejen odcházíme, ale odkud také přicházíme?
Dr. Moody: Problémem je nepopsatelnost onoho světa. V té souvislosti o něm můžeme mluvit jen v metaforách, obrazech. Vzpomínám si na dobu rozhlasového vysílání, ještě když jsem byl dítě a žil v Porterdale, v Georgii. Začátkem padesátých let si mí prarodiče koupili televizor. Tehdy existovaly jen tři černobílé kanály z Atlanty. Dnes máme kolem 500 barevných kanálů, které hrají stereo. Navíc můžeme bezprostředně sledovat zprávy z druhého konce světa. Podle mne vystihuje nejlépe život po smrti tato metafora: Když přirovnáme dnešní život k době rozhlasového vysílání, potom je život po smrti srovnatelný s těmi 500 kanály se stereo zvukem. Naše schopnost prožívat události ale zůstává stejná.
Připusťme, že poté, co mé tělo zemře, odejde mé vědomí někam jinam. Jsem si poměrně jistý, že život na zemi potom vypadá jako sen. Při pohledu z této odlišné perspektivy nebudete chtít věřit mnohému, co jste ve svém životě dělal, vždyť během našeho života děláme všichni bláznivé věci. Je to, jako když spíme…

Svět Grálu: Máte syna. Ovlivnila vaše práce s prožitky blízkosti smrti váš pohled na život, na narození vašeho dítěte?
Dr. Moody: Když jsem poprvé slyšel o prožitku blízkosti smrti, bylo mi 21 let. Je těžké oddělovat tento aspekt mého života od těch ostatních. Mnozí lidé, kteří mi vyprávěli o svých zkušenostech z blízkosti smrti, se později stali mými přáteli. Co se týká našeho syna Cartera, mám pocit, že bylo předurčeno, aby k nám přišel – i když se narodil jiné ženě. To byl zajímavý příběh. Moje žena Cheryl chtěla mít celý život dítě, ale měla s tím potíže. Pět let jsme se snažili dítě adoptovat a zažili mnoho zklamání. Také jsme se modlili, a proto jsem si byl jistý, že jednoho dne dítě dostaneme. Pak se stalo něco podivuhodného. Linda, jedna přítelkyně, která pro nás pracuje a která má často udivující cit pro situaci, mi řekla: „Děťátko přijde.“ Slyšela, že před naším domem zastavil školní autobus a vystoupilo z něj dítě. Když autobus odjel, zpozorovala, že tomu tak vůbec není. Teprve později se ukázalo, že v přibližně stejném čase byl Carter zplozen. Má žena Cheryl se mezitím konečně přestala upínat na to, abychom dítě získali. A když od toho upustila… znáte slova: „Tvá vůle se staň…“ V březnu nás jeden známý psychoterapeut, který věděl o našich úmyslech adoptovat dítě, zkontaktoval s jednou rodinou z Texasu. S touto rodinou jsme se setkali a 20. července se Carter narodil – což je mimochodem výročí prvního přistání na Měsíci, významná událost mého života.
Všechno  jsou to souvislosti, které se projeví během života. Myslím, že mi můj zájem o umírání pomáhá rozeznávat, jak všechno v lidském životě podle našich postojů navzájem souvisí a ovlivňuje se.

Svět Grálu: Proč jste se vlastně začal zabývat životem po smrti?
Dr. Moody: Má rodina nebyla příliš nábožensky založená, přestože jsme sami sebe nazývali presbyteriány. Do kostela jsme chodili zřídka. Můj otec tehdy studoval medicínu a zabíralo mu to spoustu času. Když mi bylo 12 let, začal se otec intenzivně zabývat náboženstvím. Bylo mu 38, a já ze svých zkušeností psychiatra vím, že je tento věk pro muže velmi obtížný. Dochází k jakémusi zvratu; začíná „krize středního věku“. Tak jsme s ním začali chodit do kostela. Tehdy jsem už byl rozhodnutý, že na to, čemu říkáme smrt, budu pohlížet jako na rozklad těla. Myslel jsem si, že naše vědomí se s příchodem smrti jednoduše vypne.Na život po smrti jsem nikdy nepomyslel. Když se lidé mezi sebou bavili o životě po smrti, měl jsem to všechno za nesmysly. Zkrátka jsem věřil, že tito lidé chtějí sami sebe oklamat svými vysněnými iluzemi.
Jako osmnáctiletý jsem šel na univerzitu do Charlottesville. V roce 1965 jsem se v jednom kurzu dozvěděl o profesoru psychiatrie na lékařské fakultě, doktoru Georgeovi Ritchiem. Když ho lékaři několik let před tím prohlásili za mrtvého, prožil neuvěřitelnou událost. Velmi mne zaujalo, že člověk, který byl prohlášen za mrtvého, mohl mít přesto vědomý prožitek. Využil jsem příležitosti a vyslechl jeho přednášku. Tehdy na mne – stejně jako dnes – zapůsobil silným dojmem. Je to nejušlechtilejší člověk, jakého jsem ve svém životě potkal.
George pochází z Richmondu ve Virginii. V roce 1943 se dobrovolně přihlásil do armády a byl umístěn do Camp Barkley v Texasu. V prosinci 1943 dostal oboustranný zápal plic a jeho lékař jej dvakrát prohlásil za mrtvého. Díky intervenci jednoho z ošetřujících, který se nechtěl smířit se smrtí tak mladého člověka, se lékař nechal přemluvit a vstříkl Georgeovi injekci adrenalinu přímo do srdce. A George si zpět do života přinesl podivuhodný příběh o zářícím světle, zprávu o prožitku s Kristem, panoramatický pohled nazpět a vědomí, že pobýval mimo své tělo.
Po letech jsem slyšel stejný příběh od jednoho ze svých studentů na univerzitě v Jižní Karolíně a tehdy jsem začal tento fenomén systematicky zkoumat. Když jsem studoval medicínu, mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří něco takového prožili. Byl jsem požádán, abych na toto téma napsal knihu „Život po životě“, vyšla v roce 1975, 10 let poté, co jsem si poslechl příběh doktora Ritchieho. A tak jsem mu zatelefonoval a zeptal se ho, jestli bych mu směl svou knihu věnovat. A George mi řekl: „To je velmi milé, ale bylo by mi mnohem milejší, kdybys ji věnoval Kristu, protože to on mi k mému prožitku dopomohl.“ Tak jsem to udělal: Knihu jsem věnoval Kristu a Georgi Ritchiemu. V březnu v roce 1976 jsem nastoupil na univerzitu do Virginie, abych tam strávil asistenční rok jako psychiatr. Poprvé po mnoha letech jsem tedy mohl doktora Ritchieho navštívit. Byl jsem pozván k němu domů, na večeři. Následující večer jsem odjel nazpět do Maconu v Georgii, kde žili mí rodiče.Vyprávěl jsem otci o svém setkání s Dr. Ritchiem. Dodnes vidím výraz v obličeji svého otce a slyším, co mi na to řekl. V terminologii psychiatrie by se řeklo, že se vyjádřil – vzhledem ke své nervozitě – ve zkratkovité „telegrafické řeči“. „To je velice zajímavé,“ řekl, „doktor George Ritchie… Camp Barkley… Texas… prosinec 1943… já jsem tam byl – a ty také!“ Aby otec mohl chodit do důstojnické školy, byli oba mí rodiče už začátkem září roku 1943 v Camp Barkley. Koncem září 1943 jsem tam byl zplozen; Georgeův prožitek se odehrál 24. prosince 1943 a mí rodiče se z Camp Barkley odstěhovali 29. prosince 1943. Takže jsem byl u prožitku, který později tak dramaticky změnil můj život; ačkoli jsem se ještě nenarodil, už jsem tam byl! 

Svět Grálu: To je podivuhodný příběh!
Dr. Moody: Bude to ještě neuvěřitelnější. Ještě předtím, než jsem poznal George Ritchieho, jsem projížděl se svým strýcem Fairlym venkov. Byl policejním důstojníkem v Oxfordu v Georgii, nedaleko mého rodiště v Porterdale. Tehdy jsem tam viděl překrásný starý mlýn, který mne oslovil tak silně, že jsem si předsevzal žít jednou také v takovém. Příští léta jsem strávil hledáním podobného mlýna a přitom jsem zjistil, že je jich za prvé málo a za druhé lidé, kteří takový mlýn vlastní, ho nechtějí prodat. Tak jsem tento nápad v roce 1967 vzdal.
V roce 1989 jsem potřeboval místo, kde bych mohl provádět svůj výzkum. V té době jsem byl zaměstnán na akademii v západní Georgii a hledal jsem vhodný dům v okolí. Ceny pozemků kolem Atlanty byly ovšem tak vysoké, že jsem nenašel nic, co bych si mohl dovolit.
Potom mi sekretářka z oddělení psychologie doporučila, abych přece jen zkusil hledat za federálními hranicemi, v 19 mil vzdálené Alabamě. Tam byly pozemky levnější a mohl bych mít větší šanci něco vhodného najít.
Zeptal  jsem se tedy jedné přítelkyně pocházející z Alabamy, která obchodovala s nemovitostmi, jestli by mi mohla něco najít. A jednoho rána, v lednu 1990, mi zavolala a řekla: „Raymonde, pojeďme zítra do Alabamy!“ Měla dobrého přítele, který tam byl šerifem a který nás měl provést.
Netušil jsem, kam jsme jeli. Měl jsem jedinou podmínku: pozemek by měl být v blízkosti federální hranice, abych mohl dojíždět. Po chvíli jsem si všiml jednoho překrásného domu ve viktoriánském stylu, který měl na dveřích tabulku: „Na prodej“. Šerif makléře znal, a tak jsme jeli do jeho kanceláře. Projevil jsem zájem „o ten malý viktoriánský domek, který je na prodej.“ A on se mne zeptal: „Co doopravdy hledáte?“ Odpověděl jsem mu, že jsem psychiatr, který hledá místo, kde by mohl pracovat na svém výzkumu a psát. A on mi řekl: „Dovolte mi, abych vám něco ukázal, je to poblíž místa, kde bydlím!“
Zavedl mne na úžasné místo, kam se jelo přes most, a tam stál… starý mlýn. Vůbec nikomu jsem se nezmínil o žádném mlýně, tato záležitost byla pro mě uzavřená. V tom okamžiku jsem vypadl z kontextu a spontánně řekl: „Prima, beru ho!“ Makléř ovšem odvětil: „Je tu jeden malý problém, není na prodej.“ Důvod, proč mne sem zavedl, byla skutečnost, že děti majitelů patřily ke stejné církvi jako on. Jejich rodiče bydleli v tomto mlýně „odjakživa“ a nechtěli ho opustit. Ale děti si dělaly o rodiče starosti, matka měla těžkou artrózu v kolenou a otec byl také nemocný. Proto poprosili svého přítele, makléře, aby našel někoho, kdo by jejich rodiče z mlýna jemně „vystrnadil“. Makléř tedy zatelefonoval jejich matce a řekl jí, že má s sebou někoho, kdo by si chtěl mlýn prohlédnout. Ona mu odpověděla: „Samozřejmě se s ním můžete zastavit, ale mlýn neprodáme. Máme ho rádi.“
Jeli jsme tam. Vstoupil jsem do haly a řekl: „Dobrý den, jmenuji se Raymond Moody!“ Stará dáma se zamyslela: „Raymond Moody… Raymond Moody… nejste člověk, který napsal tuhle knížku?“ A zavedla mne do místnosti, kde je dnes můj obývací pokoj, sáhla do knihovny vedle krbu a vytáhla knihu s věnováním Georgeovi Ritchiemu. A řekla mi: „Víte, George Ritchie je náš nejmilejší přítel! To musí být znamení.“ A proto jsem ten mlýn dostal…

Svět Grálu: Jaké jsou vaše další plány do budoucna?
Dr. Moody: Když člověk dosáhne něčeho takového, jako se mi podařilo s knihou „Život po životě“, chtějí ho lidé k jeho dílu připoutat a neradi připouštějí, že pokračuje dále nebo proniká do jiných oborů. Přáli by si, abych jim říkal stejné věci, jaké jsem říkal už v roce 1976. Faktem ale je, že jsem se od té doby naučil mnoho nového a pronikl do půl tuctu dalších oblastí. Stále kladu otázky a získávám z toho ohromný praktický užitek – nejen pro sebe, ale i pro druhé. Nevím zcela přesně, čím se budu v budoucnosti zabývat, ale chtěl bych dále klást otázky svým způsobem.


Článek je použit s laskavým svolením redakce Světa Grálu, www.svetgralu.cz