Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Nová kniha Marie Hlávkové vychází na konci listopadu!!

Na konci listopadu vychází další, už 20. titul z oblíbené edice Knihovnička Meduňky. Jde o novou knihu známé astropsycholožky a terapeutky Marie Hlávkové, nazvanou Léčení duše aneb Cesta k sobě. Autorka je dlouholetou spolupracovnicí Meduňky, připravuje pro nás velmi zajímavou Astroporadnu, v níž odpovídá na dotazy čtenářů.
Ve své nové knize navazuje na svou první knihu Hvězdy a duše z roku 2008, opět vychází ze své terapeutické praxe, ale nevěnuje se rozborům konkrétních konstelací nebo horoskopů, spíše se snaží na příkladech svých klientů objasnit samotné jádro terapeutické práce. Nabízíme vám ukázku z knihy:






















Fotografie ze křtu první knihy Marie Hlávkové Hvězdy a duše. Autorka (vlevo) se šéfredaktorkou Meduňky Ilonou Manolevskou. Kniha měla u čtenářů velký úspěch, nová kniha Léčení duše aneb Cesta k sobě je stejně zajímavá a inspirativní.

 

Léčení duše aneb Cesta k sobě - ukázka


Z úvodu ke knize...


Milí čtenáři,

sedím před úkolem napsat další knihu, vycházející z mojí astropsychologické  a terapeutické praxe. Po knize Hvězdy a duše může být mnohý z vás v očekávání dalšího „trháku“ ze zákulisí terapeutické poradny a já jsem postavena před nelehký úkol se s tomuto očekávání nějak postavit. Terapeutická a astrologická praxe směřující k léčení duše je trochu dobrodružná výprava, která se s každým klientem ubírá jinými cestičkami, ovšem ne vždy  se jedná o strhující vnější děje a okaté dramatické zvraty.    
Někdy se proces podaří završit a dojde po mnoha měsících či letech ke zdárnému cíli, jindy se zastaví v půlce nebo se vůbec nerozběhne. V praxi s klienty se jedná mnohdy o pomalé mravenčí krůčky ve vnitřní realitě člověka, které jsou dlouhou dobu navenek téměř neviditelné. Povrchní pozorovatel by řekl: „Vždyť se skoro nic neděje, k čemu to je? Proč se pořád rýpat v sobě?“ Ovšem toto rýpání, jenž vypadá navenek velmi nenápadně, má velkou sílu a schopnost pomalu nahlodat naše staré bloky a pomoci z naší duše vylít zranění, která se skrývají pod povrchem a nedovolují nám kvalitně žít. Někdy je však velmi těžké přijmout tento pomalý a pozvolný sestup do nevědomí, který není možné ovládat vůlí, není možné ho uspěchat a je potřeba mu dát čas.
Velmi důležité na terapeutické práci je dle mého prosté pohlížení spolu s klientem na jeho bloky a zranění. Možná poprvé v životě je vidět, vnímat je, uvědomovat si je, prociťovat je. Již tímto vědomým pohledem, pravým pojmenováním a prožitím, se vše staré a nefunkční začne rozpouštět.
    Připomíná mi to způsob práce při kraniosakrální biodynamice, což je tělová a energetická metoda, jíž jsem nově začala s klienty praktikovat. Při kraniu přistupuji k systému klienta s vědomím esence zdraví, s vědomím toho, jak by mohly jeho energie zdravě proudit a zároveň vnímám, kde zdravě neproudí. Již díky tomuto světlu vědomí a naslouchání, v těle začne probíhat silný samouzdravující proces. Tělo i duše klienta jsou neskutečně vděční, že jim někdo připomněl jejich zdravý původní stav, že jim někdo připomněl jejich domov a původní podstatu, a vrhnou se nadšeně do odstraňování zábran, které jim brání ve zdraví spočinout. A to je ona klíčová práce terapeuta - připomínat klientům, že existuje zdravá esence jejich života, kdysi dávno ji ztratili, ale nyní je možnost se s ní zase začít spojovat. Je pak krásné pozorovat, jak při tomto vědomí začnou pomalinku staré překážky odcházet a energie začíná proudit.


I. Prenatální období a zážitky porodu

Pocity z prenatálního období a zážitky vlastního porodu, obzvláště pokud jsou problematické,  bývají skrytým hybatelem mnoha našich mechanismů chování a zdánlivých instinktivních reakcí. Málokdy si ovšem spojujeme tyto věci do souvislostí a uvědomíme si, že námi zmítají kupříkladu nezpracované pocity z období před porodem, nebo se chováme v závislosti na tom, jakým způsobem jsme vstoupili do světa a kopírujeme si znovu a znovu své porodní trauma.


Paní Markéta a temný pronásledovatel
Prenatální a porodní traumata a zranění mohou někdy vypadat velmi nenápadně a často si je člověk ani neuvědomuje. Je však třeba si připustit, že čím je dítě menší a vývojově mladší, tím více je citlivé a vnímavé, což souvisí s formováním nervové soustavy, která je nejvíce otevřená v prenatálním období od početí dítěte dále. Tudíž již v bříšku u maminky jsou mnohdy zakotveny do těla některé nezdravé otisky a vzorce, přenesené na dítě přes rodiče a energie, které se vyskytují ve vztahu mezi rodiči. Zážitek otevřené nechtěnosti, kdy jeden nebo oba rodiče dítě otevřeně odmítají, bývá tím nejviditelnějším traumatem, kdy je zásadním způsobem zasažena celá integrita člověka a on se velmi těžko propracovává ke kvalitnímu životu. Nicméně je třeba si uvědomit, že rejstřík disharmonií, které dítě v bříšku může zažívat, je mnohem širší. Patří sem kupříkladu skrytá nechtěnost, kdy rodiče tvrdí, že dítě chtějí, ale přitom na něj nejsou vnitřně připraveni a na hluboké nevědomé úrovni o něj nemají opravdový zájem. Velmi často jsou to i rodiče, kteří si početím dítěte kompenzují nějaký osobní deficit péče, který zažívali oni sami v dětství, a od dítěte pak podvědomě vyžadují  naplnění nějaké jejich potřeby. Dalším příkladem jsou děti, které nevznikly z lásky. To je samozřejmě obrovské trauma, neboť když není důvodem k jejich existenci láska, co tedy? Proč tady jsou? Pocity neexistujícího smyslu života či nenaplněnosti pak bývají pouze jedním z mnoha příznaků, které ukazují na něco chybějícího v samotném momentu jejich vzniku. Artur Janov, autor knihy Prvotní otisky, jež se zabývá právě porodními traumaty, v této souvislosti hovoří o důležitosti „motivace k početí dítěte“, která pokud není zdravá a nesená láskyplnými motivacemi, vždy miminko více nebo méně poškodí  

Příběh klientky Markéty
Pojďme se ale nyní podívat na příběh klientky, jejíž prenatální trauma bylo tak skryté, že si jej vůbec neuvědomovala.
Paní Markéta ke mně začala chodit do terapie původně kvůli práci na svých snech a kvůli svým nepříjemným stavům. Jednoho dne, asi po tři čtvrtě roce terapie, mi tato krásná mladá žena podrobně popisovala svůj panický strach z vody:
    „Nejvíc ze všeho mám strach z vody. Ne z tekoucí vody, ale z klidné hladiny, třeba na nějakém rybníku, když bych šla kolem něj. Je to až panický strach. Pamatuji si z dětství, že jsme jezdili s rodiči autem po silnici, která vedla mezi dvěma velkými rybníky, byla to pouze silnice a na obou stranách voda. Ten děs a hrůza, kterou jsem vždycky cítila, když se to místo blížilo, byly nepopsatelné.“
    „ Čeho jste se nejvíc bála?“
    „Bylo to něco jako strach o život.“
    „Zkuste mi ještě víc přiblížit ten strach o život, jak vypadá?“
    „Mám strach z utrpení, dlouhé bolestné smrti.“
    „Neměla jste v dětství nějaký negativní zážitek s vodou? Netopila jste se?“
    „Mám jeden zážitek z koupaliště, ale nešlo asi ani tak o topení, jako o skok. Omylem do mě vrazil chlapec a já spadla do vody. Bylo mi asi 5 let. Takže se to dá přirovnat k tomu, že jsem skočila do vody a po skoku se snažila vyplavat nahoru. Ihned za mnou skočila teta a pomohla mi. Trochu si to vybavuji, ten pocit pod vodou. Zajímavé však je, ze z koupaliště a jiných bazénů strach nemám. Vyvolávají ho ve mně jen přírodní vodní plochy, převážně rybníky a nádrže, ale moře ne. Zakalené a temné vody.
    Napadá mne souvislost mezi „klidnou zakalenou vodou“, která Markétu tak děsí,  a vodou plodovou, ve které plave dítě v prenatálním období.
    „Markéto, nedusila jste se náhodou v prenatálním období, u mámy v bříšku, v plodové vodě? Neměla jste v bříšku nějaké těžké zážitky?“
    Markéta sedí jako opařená a je vidět, že ji tato možnost hodně oslovila, doslova zasáhla.
    „…Nevím….“  
    „A co váš porod, byl v pořádku?“
    „Prý máma přenášela deset dní, a pak když se porod rozbíhal, tak to nešlo, už to vypadalo na císař, ale doktorka jí prý skočila na břicho a rozběhlo se to. Máma si myslí, že jsem se napila plodové vody.“
    „To by dávalo smysl…. Zdlouhavost porodu, a pak ještě nečekaný šok, kdy na břicho skočila doktorka….. Bezmocné miminko, které se chce narodit ve svém vlastním tempu, ale je násilím tlačeno k východu… možné napití plodové vody… to všechno by mohlo korespondovat s vašimi současnými prožitky. Napadá mne, že bychom mohly prakticky prozkoumat vaše prenatální nebo porodní pocity. Zkuste si představit, že jste miminko, které je v bříšku u mámy….. Jak se tam cítíte?“
    Markéta zavírá oči a zkouší se napojit na informace ukryté hluboko ve svém těle. Chvíli nehnutě sedíme a nasloucháme tělu.
    „Připadám si, jako kdybych byla v nějakém sterilním prostoru. Je to takový modrý prostor,… jako v nějaké pitevně. Prostor neživota.“
    „Jaké při tom máte pocity?“
    „Chybí zde život, chybí mi radost. Je to takové ledové království. Je zde ponuro, deprese.“
    „Aha…to ledové království a neživot na mě dělá dojem, jako kdybyste v bříšku postrádala blízkost, vztah s matkou. Je to možné?“
    „Ano, taky to cítím. Z matky vychází chlad. Není tam blízkost.“
    „Jak vám z toho je?“
    „Je mi smutno, propadám se do temnoty…“
    „Chtěla vás matka?“
    „Určitě mě na vědomé úrovni chtěla. Teď už spolu máme výborný vztah, je to opravdová bezpodmínečná láska. I když je pravda, že když jsem se narodila, jí bylo 20 let, takže je otázka, jak to měla postavené tehdy, možná na dítě nebyla úplně připravená. Ano, tak bych to cítila. “
    „Přesně tak, jestli ona sama vůbec v té době své mladosti věděla, jak to vypadá vytvořit blízký vztah se svým dítětem. Třeba to prostě v té době neuměla, ale jak léta šly, teprve se to učila!“
    „ To je možné, byla poslední dítě ze čtyř sourozenců, určitě byla neplánovaná a asi nechtěná. Starali se o ni pouze sourozenci, kteří péči o ni odmítali a byla jim na obtíž. Matka na ni neměla čas….“
    „Vidíte, ona zřejmě ani nevěděla, jak vypadá blízký vztah matka - dcera, protože to sama nezažila. Je pak pochopitelné, že s vámi nedokázala vytvořit vztah, když jste byla v bříšku.“
    Posléze ještě Markéta zjistila od matky další informace ohledně krevní skupiny a napsala mi je: „Ještě bych ráda dodala ke svému prenatálnímu vývoji nový fakt. Tento týden jsem si nechala zjistit svou krevní skupinu. Mám B Rh pozitiv. Matka má ovšem B Rh negativ. Otec má 0 Rh pozitiv. Pokud má matka faktor negativní a dítě zdědí pozitivní po otci, může dojit ke komplikacím, jelikož matčin imunitní systém bojuje proti plodu. Jde o tzv. fetální erytroblastózu. Ve mně to otevřelo otázku, zda jsem v podvědomé rovině mých rodičů byla opravdu chtěná.“
    Všechny tyto informace do sebe zapadají jako skládačka. Velmi často se stane, že matka, která sama zažila nechtěnost, přenese tyto nezvědomělé pocity neživota a smrti na své dítě, především právě v prenatálním období. Markéty zjištění ohledně krevních skupin to hezky dokumentuje. Matka dítě vědomě chce, ale podvědomě proti dítěti bojuje, což se pak zhmotní třeba ve fyzickém příznaku opačného Rh faktoru a boji imunitního systému proti dítěti.
    Je tedy možné, že se Markéta v bříšku psychicky i fyzicky dusila, sama, topící se v podvědomém nepřijetí matky, v chladné vodě bez lásky a vřelosti. Potenciální napití se plodové vody a dušení se je tedy dokreslením těchto prožitků z nechuti se narodit, kdy chyběl vztah s matkou a tedy radost ze vstupu na svět. V realitě pak tyto prožitky připomíná jakákoliv klidná voda a Markéta se vždy přímo propadá do těchto pocitů, přestože nechápe, kde se berou.   

Další důležitá informace o průběhu porodu byla skutečnost, že se Markéta narodila tak, že doktorka matce „skočila na břicho“. Tento typ zásahu je pro dítě velmi šokující a traumatizující, neboť se setkává s náhlou invazí, je násilím vnější silou tlačeno ven, bez ohledu na jeho vůli. Dítě tak zažívá enormní úzkost, strach a stres. I zde může být tedy další spojitost mezi Markéty pocity, neboť pro ni pobyt v bříšku u matky v poslední fázi ztělesňoval silné trauma a zážitek šoku. Matka za ni nezabojovala a neprosadila přirozenější průběh rození, natož aby si připustila, jak velký dosah na dítě by tento zásah mohl mít. Dítě tudíž mohlo na hluboké úrovni ztratit k matce důvěru, neboť jej nepochopila, nechala na holičkách a nepostřehla, jak jej to poškodilo.  
    Markéta si zároveň uvědomila další souvislost s tímto způsobem svého porodu, neboť se každý den ráno potýká s obrovským problémem vstát z postele, a pokud nespí až do oběda, je zcela vyčerpaná a nemůže fungovat. A to i za situace, že jde spát brzy večer. Souvislost s tím, že se nechtěla narodit tak rychle a tak brzy, ale chtěla si v bříšku ještě „pospat“, je nasnadě. Každý den tedy Markéta zažívá znovu a znovu své porodní trauma, kdy na ni čas tlačí, aby vstala, vstoupila do světa, ale jindy, než potřebuje. Dá se říci, že každý den bojuje proti nutnosti „se narodit“ v takový čas, který je zvenčí určen. Je velmi pravděpodobné, že pokud by Markéta nezažila toto porodní trauma a byl by dán jejímu porodu přirozený průběh, nebo by si toto trauma terapeuticky zpracovala, potíže se spánkem by neměla. Byla by sladěná s rytmem času, s rytmem života, nebojovala by proti vstupu do světa a možná by mohla i přirozeně vstávat o trochu dříve.
    V podobném duchu, skrze své porodní trauma, však Markéta prožívá nejen vstávání, ale jakýkoliv tlak zvenčí, kdy od ní někdo požaduje něco, k čemu ještě vnitřně nedozrála. A to i v okamžiku, kdy se jedná o pracovní výkon nebo jednoduše tlak na rychle odvedenou činnost. Pokud motivace nevzejde z ní samotné, ale zvenčí v podobě tlaku, staví se razantně „na zadní“, vzdoruje, vzpouzí se a odmítá učinit jakýkoliv krok kupředu. Je jasné, že i tyto situace jí evokují její porodní zážitek a ona donekonečna symbolicky bojuje s lékařkou, která ji silou tlačila ke vstupu na svět...