Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Léčení duše - ukázka druhá

Milí čtenáři,
právě vychází prosincová Meduňka a s ní několik dalších zajímavých titulů. Postupně vám je na tomto webu přestavíme, dnes nabízíme už druhou ukázku z knihy Léčení duše aneb Cesta k sobě, jejíž autorkou je dlouholetá spolupracovnice Meduňky, astropsycholožka a terapeutka  Mgr. Marie Hlávkové , PhD.

Další možnosti terapeutické práce s vnitřním dítětem

Když se na příběhy související s prací na vnitřním dítěti podívám z nadhledu, dá se říci, že vždy nějakým způsobem souvisí s tématem znecitlivění sama k sobě vlivem nezpracovaných vnitřních zranění. V mé praxi se velmi často setkávám s lidmi, kteří jsou k sobě na nějaké úrovni tvrdí nebo k sobě necítí v určité oblasti téměř nic, přestože někteří z nich budou horečnatě vysvětlovat, jak se „mají rádi“. Bohužel je to tak, že sám na sebe člověk nenahlédne a tak si nedokáže uvědomit onu odtrženost od svého nitra. V podstatě lze říci, že my všichni v sobě máme někde „díru“, zranění, které jsme se většinou naučili v běhu života přehlížet a bagatelizovat, jen abychom se nemuseli konfrontovat s bolestí. Někdy jsme svůj příběh dětské bolesti vytěsnili tak dokonale, že jej ani nemáme ve vědomí. Jsme pak ovšem odstřiženi od určité oblasti prožívání a disponujeme pak na této úrovni ne zcela funkčním pudem sebezáchovy, oslabenou energií a omezeným citem k sobě, což vede k nepřirozenému chování a potížím různého druhu.
    Klasický průběh v tomto případě vypadá tak, že ke mně přichází člověk s problémy, kterých se stále nemůže zbavit, od zdravotních, citových, po vztahové. Když se jej dotazuji, jak vypadalo jeho dětství, pokud si vůbec něco pamatuje, tak mi často začne popisovat různé, více či méně traumatické zážitky, o nichž ovšem s chladnou hlavou a bez jakékoliv emoce tvrdí, že mu neublížily, že to nebylo nic hrozného, případně že už to má zpracované. Někdy si dotyčný ani neuvědomuje, že by se mohlo jednat o traumatické zážitky. Vzhledem k tomu, že takovýto člověk bývá velmi vzdálený od svých emocí a tělových vjemů, bez kterých se v terapii nepohneme dál, navrhuji mu někdy terapeutický experiment na vnitřní dítě.
    Klient se dívá na židli před sebou a říká, že si neumí sebe jako dítě vůbec představit. Může to být samozřejmě způsobeno jeho studem zkoušet tak „divné“ věci, jako představovat si sama sebe jako dítě. Ale většinou již toto ukazuje na odříznutost dotyčného od jeho vnitřního prožívání a následný vývoj v terapii to obvykle potvrdí. Když s tímto člověkem pracuji dál, obvykle k představě dítěte dospěje, ale „něco tomu stále chybí“, dítě je vzdálené, pouze matně viditelné, nevýrazné, atd.. Chybí tomu emoce. Klient se dívá na malé dítě před sebou, jež je třeba osamělé a zavřené samo v pokojíčku, nebo vidí zoufalé bezmocné dítě, které je svědkem častých hádek mezi rodiči nebo dokonce na dítě, jenž má strach a sžíravé pocity viny atd., ale necítí k němu nic. Necítí k sobě nic.
    Jako příklad k tomuto tématu uvedu krátký úryvek terapie s panem Markem, který je vhodný reprezentant tohoto tématu.
     „Co k tomu dítěti cítíte?“
    „Necítím k němu nic. Je mi cizí, vzdálené. Nemůžu si vůbec připustit, že jsem to já. Snažím se, ale nejde to.“
    „Jaké by to bylo, kdybyste k tomu dítěti něco cítil?“
    „Bolelo by mě to.“
    „Co by vás bolelo?“
    „Musel bych si připustit, že jsem prožil smutné a bolestné věci. Ty výbuchy otce….“
    „Jaké to bylo je zažívat?“
    „….Jsem od toho pořád hodně vzdálený. Vlastně ani nevím, jestli si to chci připouštět. To dítě je pořád daleko, jakoby za plexisklem.“
    „Co vám brání se s těmi pocity dostat do kontaktu?“
    „Přece bych se neměl litovat!“
    „Aha, nesmíte se litovat!“
    „Ano, to k ničemu nevede.“
    „Kdo vám předal tuhle informaci?“
    „Otec. Když měl výbuchy a křičel na mě a já jsem začal brečet, tak se mi ještě vysmíval. Připadal jsem si hodně poníženě. Jednoho dne, když na mě zase křičel, asi v jedenácti letech, jsem se zatvrdil a řekl jsem si, že před ním už nikdy nebudu ponížený. Od té doby jsem před otcem neuronil ani slzu.
    „Ale teď tady není nikdo, kdo by vás ponižoval, tady si můžete procítit, jak jste to měl v dětství těžké!“
    „Ale já si to vlastně nechci znovu prožívat, připadá mi to zbytečné. Co mi pomůže, když budu znovu cítit to, co již mám za sebou? Jsem rád, že jsem dospělý a silný a už mě nikdo nebude ponižovat.“
    „Ale nesete si v sobě těžký balík nezpracované bolesti, cítíte ho někdy?“
    „No….někdy ho cítím. To je ten důvod, proč jsem přišel, moje občasné deprese. Ale nevěděl jsem, odkud se berou.“
    „Kde v těle je cítíte?“
    „Na hrudníku, jakoby tam ležel kámen…“
    „Můžete chvíli zůstat s tím kamenem a vnímat ho?“
    „Je mi těžko…., a smutno….“
    „Jak si připadáte?“
    „Jsem takový připláclý, zašlápnutý, nemůžu se hýbat.“
    „Znáte tenhle pocit?“
    „Ano.“
    „Jak se teď cítíte?“
    „Chce se mi brečet.“ A pan Marek opravdu roní jednu malou slzičku. „Vidím toho malého kluka, kterého ponižuje otec. Je to hrozné.“
    „Zkuste tomu malému klukovi říci, co k němu cítíte.“
    „To, co jsi zažíval, bylo hrozné. Je mi tě líto.“ Je vidět, že nyní se pan Marek opravdu dostal do kontaktu se svými emocemi, jeho obličej je celý rudý a rozpálený. Síla prožitku je cítit v celém prostoru.
    „Jak se cítíte teď?“
    „Je mi líp, na hrudníku je to najednou volnější.“
    „Jaké to bylo se konečně setkat s vaším malým klukem, s vašimi dětskými pocity?“
    „Je to najednou takové lehké. Nevím, jestli je to možné, ale jako bych měl jasnější zrak! Vidím barevněji,“ usmívá se pan Marek.
    Na tomto příkladu opět krásně vidíme, jak zábrany cítit emoce a soucítit se sebou jsou pouze starým mechanismem přežití, který si klient vybudoval v obraně proti slovně agresivnímu otci. Pokud bych jej nechala uvězněného v roli „silného“ muže, který má nad situacemi i svými pocity velkou kontrolu, jen bych jej utvrdila v jeho starém programu. Tím pádem by se však s jeho depresemi - vytěsněnými dětskými pocity, které mu „klepaly na dvířka“ a volaly po přijetí a zvědomění - nic nestalo a pokračovaly by stále. Pan Marek by možná z titulu tohoto mechanismu síly zvolil časem nějakou potlačující terapii, bral by třeba antidepresiva, která mají za následek opět další potlačení, ale nikoli zvědomění a přijetí staré dětské bolesti. Tím, že jsem pana Marka nenechala zůstat v jeho obvyklé znecitlivělé roli, ale pomáhala mu konfrontovat se v bezpečném rámci s jeho vytěsněnými pocity, došlo k průlomu a velké úlevě. Pan Marek poprvé zahlédl to, před čím celý život prchal a ono jej to stále dohánělo.
    Ten moment, kdy se člověk konečně může zastavit a procítit si, čeho se vlastně bojí, bývá klíčový. Dotyčný obvykle zjistí, že prožití svých vytěsněných emocí není nic tak strašného, naopak přináší uvolnění a zřetelný posun. Horší je paradoxně ono předcházející prchání, kličkování, schovávání se a tím pádem vyvíjení obrovského množství energie na obranu, před tím něčím neznámým a potenciálně bolestivým.
    A tak je to ostatně v mnoha pohádkách. Políbení odporného žabáka, kterého se štítíme, to znamená přijetí našich temných emocí, přináší vysvobození. Žabák se změní v krásného prince a následuje šťastný konec, svatba, která symbolizuje spojení vědomí a nevědomí, scelení, láskyplné spojení s odmítanými částmi sama sebe.