Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
40. titul meduňkové edice: kniha A. Krzemieňové STŘÍPKY

40. titulem edice Knihovnička Meduňky je kniha Antonie Krzemieňové s půvabným názvem STŘÍPKY. Autorka, terapeutka a spisovatelka (např. cyklus Síla myšlenky I-IV, dvojknihy Tělo napoví a knihy Pohádkový tábor i řada článků pro Meduňku) v ní popisuje s velkou otevřeností svůj životní příběh a svou cestu od nemoci ke zdraví.
Knihu získáte přes náš e-shop nebo na stáncích PNS.


Ukázka z knihy:

SNAŽ SE DĚLAT JINÝM TO, CO CHCEŠ, ABY ONI DĚLALI TOBĚ

Příběh života mého mnoho kapitol má…
Jednou z nich je moje máma, tak nešťastná, tak sama.
Lásku pro mne neměla ani mého anděla,
zato slova nenávisti z úst jí často pryštěla.
Může dneska v nebi být? Mohl jí Pánbůh odpustit?

***
Každá myšlenka má, stejně jako slovo, svou sílu. Někdy obrovskou a nám obvykle neznámou, kterou je potřeba si uvědomit. Jinak rozpoutá sled událostí, jejichž dosah si nedovedeme ani představit.    
     Slova a myšlenky jsou jako mávnutí motýlích křídel. Nikdy nevíte, co mohou způsobit. Hlídejte si své myšlenky, hlídejte si svou řeč, svá slova.
     Pamatujte si, že negativní sílu vašich slov či myšlenek nemusíte odnést vy. Bumerang může zasáhnout někoho vám velmi blízkého. Nejčastěji toho, na kom vám nejvíce záleží, třeba vaše dítě.
     Snad nejhorší slova jsou ta, která proklínají. Proklínání je jako dohoda s Faustem. Vždycky je tam něco za něco. Ostatně, nic není zadarmo. Pamatujte si, že prokletím někoho si kupujete službu. A za každou službu se platí. Cena závisí od velikosti této služby a také na tom, jak často ji využíváte.
         Platit pak můžete svým zdravím, štěstím svých blízkých nebo také životem někoho blízkého, a nakonec i životem svým. Ostatně, proč ne? Dobrovolnosti se meze nekladou.

***
Cestou necestou, polem nepolem, jde shrbená paní. Pár metrů za ní se plouží další. Jsou celé černé, sešlé a smutné. Po chvíli už únavou nemohou dál, a tak se posadí přímo na zaprášeném poli. Vzpomínají na své mládí.
     Do vínku jim byla dána věčnost. Za to bylo jejich úkolem chodit po Zemi a rozsévat své sémě. Dokud ho bude na Zemi dostatek, bude se jim dobře dařit.
     Dlouhé roky vše fungovalo výborně. Lidé, obyvatelé Země, plnými hrstmi sbírali semínka, které za sebou zanechávali Závist a Nenávist.
     „To byla krásná léta,“ povzdychne si Závist.
     „To jsme jen kvetly,“ přidá se Nenávist.
     „Jo, jo, naučili jsme lidi závidět si úplně všechno.“
     „A jak pěkně se nenáviděli. I rodiny mezi sebou,“ pochvaluje si Nenávist.
     „Nejhezčí to bylo, když se k nám přidalo Prokletí,“ vzpomíná Závist.
     „Pamatuješ, jak se nám v té vesnici podařilo naučit proklínat každého? I dětem to šlo jedna radost,“ pokračuje ve vzpomínkách Nenávist.
     „Pak se jejich závisti a nenávisti nahromadilo tolik, že muselo zasáhnout počasí a všechno spláchnout.“
     „To byla krása,“ pochvaluje si Závist. „Moje jméno znali všichni a s jakou silou v hlase je vyslovovali.“
     „Však to moje nezůstávalo pozadu,“ přidává se Nenávist. „A Prokletí, to se taky nemělo zrovna špatně.“
     Společně si povzdechnou: „Kde jsou ty časy…“

Za sedmero horami a sedmero lesy žijí lidé, které na jejich životní pouti provází především radost a láska. Vstoupili duhovou branou na překrásnou duhovou cestu, plnou pohody a štěstí.

Pěkná pohádka…
Umíte si představit svět bez závisti, nenávisti a proklínání? Posaďte se do křesla a zasněte se…

***
Život je o neustálém pohybu. Představte si třeba kapku deště. Právě spadla z oblohy na trávník před vaším domem. Má, stejně jako vy, nejméně dvě možnosti. Může se nechat vytáhnout sluncem na oblohu, tam se spojit s jinými kapkami do mráčku a opět spadnout na zem. A tak pořád dokola.     Nebo se na trávníku spojí s dalšími kapkami a vytvoří společně pramínek. S dalším pramínkem vytvoří potůček, pak se stane součástí řeky a posléze malinkou částí moře.
     Zase má dvě možnosti. Zůstane na hladině a opět se nechá sluníčkem vytáhnout na oblohu, dokud nespadne na zem. Nebo se společně s dalšími kapkami ukryje pod hladinu. Nechá se podmořskými proudy zanést k jiným břehům. Může také zůstat u dna.
     To je koloběh života kapky. Je stejný, jako koloběh života lidského. A to jsme hovořili jen o dvou variantách. Přitom v mnoha situacích se možností nabízí nepřeberné množství.
     Může však jít také o začarovaný kruh či bludiště. To tehdy, pokud zapomeneme na možnosti a utápíme se ve své sebelítosti.
     Jaké je ta vaše kapka? Jaký je váš potůček? Má na výběr? Nebo jste mu vytvořili betonové břehy a zamezili možnosti volby? 

***
Příběh života mého mnoho kapitol má…

Za sedmero horami, za sedmero řekami je krásný země kout,
nechám se jim obejmout…
V srdci přírody, v lůně pohody a s hvězdami na obloze
odejdou všechny nesnáze, radost srdce naplní…
Budu plná pohody…

***
Život je přes všechna jeho překážky a nástrahy krásný. Stačí se jen rozhlédnout…   
    Ráda bych začala těmito slovy: „Žiji na planetě, kde lež, svár, závist není“… O tom si však mohu nechat opravdu jenom zdát. A tak to zkusím jinak.
     Za sedmero horami a sedmero lesy žijí lidé, které na jejich životní pouti provází především radost a láska. Vstoupili duhovou bránou na překrásnou duhovou cestu, plnou pohody a štěstí.
Staňte se i vy součástí této pohádky…
     Posaďte se pohodlně do křesla. Představte si, že jste v hledišti divadla. Opona se právě zvedá

***
Začnu si pohrávat s myšlenkou. Dříve jsem si nikdy neuvědomovala, jakou sílu myšlenka má. Stejně jako emocemi zabarvená slova. A přece mi to mohlo dojít už dávno. Vždyť přece…
Je krásný, slunečný den. Ostatně stejně jako byly dny předtím. Celý měsíc bylo takto nádherně. A tak není divu, že mne sluníčko svádělo k procházkám, polehávání u vody a chytání bronzu. Moje kůže je téměř hnědá. Takto opálení se vracejí lidé obvykle po delším pobytu u moře. Azurová obloha je stále jako vymetená.
     Ležím u vody a vedle mne učebnice. Zítra maturuju...
     Učebnice zůstává zavřená. Vždyť přece vím, že si vytáhnu ’průmysl‘. Tak nač se ještě zatěžovat učením. A stejně, maturita je už zítra, tak už učení nemá cenu. Pohroužím se do okolí. Slyším šplouchání vlnek i lehounký vánek. Tráva pod jeho taktovkou téměř neslyšitelně šumí. Pootevřu oči a vidím lehounké obláčky, plující modrou oblohou. Vzpomenu si na Máchův Máj… „Po modrém blankytu bělavé páry plynou, lehounký větřík s nimi hraje, a vysoko, v daleké kraje…“
     Kampak asi plují? Také bych s nimi někam plula. Nebo letěla. Letadlo mám ráda. Koukat z té výšky na zem je úžasné…
Další den ráno vcházím do školy. Venku je klid, pohoda, sluníčko svými teplými paprsky prohřívá zemi. Jen co se za mnou zavírají vstupní dveře, všechno je jinak. Atmosféra tady uvnitř je úplně jiná než venku. Šero a nervozita. To je to první, co vnímám. Když si mé oči zvyknou na přítmí, spatřím skupinky diskutujících, kteří už mají maturitu za sebou. Ti, na které zkouška ještě čeká, postávají osamoceně, a je na nich vidět, jak jsou nervózní.
     Vtom zaslechnu své jméno a vstupuji do třídy. „Vyberte si otázku,“ říká třídní směrem ke mně. Na stole jsou rozloženy papírky s otázkami. Samozřejmě tištěným dolů. Na chvilku se zamyslím, a pak po jedné sáhnu. Chvilku ji držím v ruce. V tom ucítím na zádech takový ten intenzivní pocit. Jako by mne někdo spaloval pohledem. Poodstoupím od stolku a podívám se, kdože to na mně takto kouká.
     No jasně, moje kamarádka a zároveň spolužačka Hanka. Připravuje se na své otázky na „potítku“.  Podívám se na otázku. Na mé tváři se objeví úsměv. „Průmysl,“ přečtu text z papírku, který držím v ruce.
     „To snad není pravda“ zaslechnu tichý hlas mé kamarádky.
     Na chvilku se usadím a napíšu si na papír pár bodů. Víc nepotřebuji. Tuto otázku umím velmi dobře. Ostatně, jako pouhou jednu z dvou...