Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Velikonoční svátky: pašijový týden

Milí čtenáři, Velikonoce jsou doslova "za dveřmi", ale už od února (nebo někde dokonce od ledna!) můžeme v obchodech vidět čokoládové zajíčky, kuřátka a vajíčka či další rozmanité dekorace připomínající Velikonoce. Mnohem méně pozornosti se bohužel věnuje smyslu těchto svátků a také jejich historii, zvykům a starým rituálům, které s nimi byly spojeny. Připomeňme si tedy Velikonoce z tohoto hlediska ...

Pašijový (veliký či svatý) týden

V současné době jsou nejznámějším symbolem Velikonočních svátků barevná vajíčka - kraslice, případně roztomilý velikonoční zajíček.  Naši předkové však měli Velikonoce spojeny s řadou jiných zvyků a rituálů, které pro ně měly hluboký smysl. 

Poslední týden čtyřicetidenního půstu před velikonocemi se nazýval pašijový (také svatý nebo veliký). Velikonoce jako nejvýznamnější svátek křesťanské církve, spojený s památkou umučení a vzkříšení Krista, ovlivňovaly řadu od nich odvozených svátků pohyblivých.
Oslavy Velikonoc měly velice starou tradici, původem ještě z doby předkřesťanské. Navazovaly pravděpodobně na židovský svátek pesach  (odtud latinské označení pascha), jenž byl památkou vysvobození Židů z egyptského zajetí. Pesach připadal na den prvního jarního úplňku. Velikonoce jsou pozůstatkem roku řízeného současně sluncem (slunovrat) a měsícem (úplněk), který je pohyblivý, což působí rušivě v pravidelném běhu juliánského a gregoriánského kalendáře. Od počátku se křesťané snažili oddělit velikonoce od židovského svátku pesach, navíc propukaly spory o příslušné datum mezi Alexandrií a Římem. Alexandrijský způsob data výpočtu velikonoc byl nakonec v 7. století přijat obecně. Vychází ze zásady slavit velikonoce po jarní rovnodennosti (stanovené na 21. březen) v neděli po prvním jarním úplňku. Takto stanovená neděle velikonoční může být v rozmezí do 22. března do 25. dubna.

Sazometná středa
Středa před božím hodem velikonočním patří liturgicky ještě k postní době. V lidovém prostředí se jí říkávalo škaredá, sazometná či smetná, protože sd toho dne vymetaly komíny. Škaredá prý pochází od toho, že Jidáš se škaredil na Krista, proto se podle lidové víry nesmí toho dne nikdo mračit, jinak  by se mračil po všechny středy v roce.

Zelený čtvrtek
Název Zelený čtvrtek je v Německu doložen už od 12. století, odvozen je snad od zeleného mešního roucha, které se v ten den užívalo. Toho dne se měla jíst zelená strava (špenát, různé druhy zelí…), aby byl člověk celý rok zdráv. Kostelní zvony zní toho dne při mši naposledy, pak umlknou a „odlétají do Říma“. Hlas zvonů nahrazovaly o Velikonocích řehtačky a klapačky různé velikosti. Lidé toho dne vstávali časně ráno, rodina se společně pomodlila, potom se všichni omyli rosou, jež měla zabránit onemocnění lišeji a dalšími neduhy. Jinde se tato pověra spojovala s Velkým pátkem.
Také hospodyně vstávaly na Zelený čtvrtek časně, aby zametly dům ještě před východem slunce, smetí se odnášelo za humna či na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Kdo snědl před východem slunce pečivo nebo chléb pomazané medem, bude podle pověry chráněný proti hadímu uštknutí a před žihadly vos a sršňů. Odpoledne bylo zakázáno pracovat. Po západu slunce vykropil hospodář svěcenou vodou z nového dosud nepoužívaného hrnečku dům i jeho okolí. Obvykle nesměl kropit rukou, ale věchýtkem slámy. Tak chránil obydlí před čarodějnicemi.

Velký pátek
V katolické liturgii je dnem hlubokého smutku, nekoná se mše a bohoslužba je složená jen ze čtení a zpěvu. Důležitou součástí pobožnosti je odhalení a uctění svatého kříže. Původní prostý ráz liturgických oslav změnila až doba protireformace, kdy se zvýraznil význam oslav tohoto svátku jako dne, kdy je třeba myslet na spásu. Zvyk Božího hrobu zavedli jezuité. Vystavili monstranci zakrytou rouškou , do dutiny pod oltářem umístili sochu představující mrtvého Krista, kolem květy a mnoho svící. Takováto úprava „Božího hrobu“ byla poprvé provedena v Praze v 80.letech 16. století, v 17. a 18. století se zvyk rozšířil obecně. Také na Velký pátek vstávali lidé před východem slunce a odcházeli se omýt k potoku, aby byli chráněni pře nemocemi, někteří se ve vodě i potápěli. Děvčata stírala z osení rosu, aby byla chráněna před sluncem. Řada pověr byla spojena s vírou v čarodějnice a s hledáním ochrany před uhranutím, v tento den se nesmělo půjčovat nic z domácnosti, protože s takovými předměty by se dalo čarovat. Nesmělo se hýbat zemí, proto se nepracovalo na poli ani v sadu. Nesmělo se také prát prádlo.
S Velkým pátkem byla spojena víra v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí. Podle lidové víry se země otevírala, aby na krátkou dobu odhalila ukryté poklady. Proto bylo večer o Velkém pátku vidět v lesích, u zřícenin hradů a na dalších podobných místech  hledače pokladů. Poklad prý označovalo světélko, jindy zářící a kvetoucí kapradí,  případně otvor ve skále či zdi, z něhož vycházela zvláštní záře. Toho dne se podle pověsti otevírala na několik hodin i hora Blaník.

                                           (zdroj: V. Vondruška: Církevní zvyky a obyčeje)